Ticho, světlo, bezčasí (2008)
Jiří Mědílek
Jiří Mědílek (nar. 1954) v letech 1969 – 1973 vyučil litigrafem. Je knižním grafikem, ale i malířem tichých, rozjímavých, liduprázdných obrazů. Jeho krajiny upoutají vzdáleným transcendentálním horizontem i zvláštní důvěrností, bělostným sfumatem či jasně dělenými poli. Jsou definitivní, jasně artikulované, v poslední době také čím dál více strohé (tak jako jeho nejnovější podoby interiérů), přesto promlouvají a otevírají prostor pro dialog, intimní spočinutí i meditaci obracející pozornost k nadčasovějším otázkám.
Jirko, žiješ řadu let (od roku 1973) v malé vesnici poblíž Náchoda – tedy stranou tzv. center – míst, kde se rodí a prezentují nejrůznější společné (společenské) aktivity. Jen ojediněle jsi účasten širších přehlídek – výstav. Sám ses tak svým působištěm (a možná to odpovídá i Tvé povaze) vyčlenil z obecného koloběhu. To byl osobní záměr a vědomé rozhodnutí nebo jen osud či náhoda?
Vypadá to na osobní záměr, i když to ostatní se nám všem do života dost plete. Chtěl jsem bydlet na vesnici, ale izolaci nám v těch letech vymýšleli jiní.
Tvou solitérní nenápadnou existenci možná také ovlivnilo to, že jsi neabsolvoval žádnou z vysokých škol (AVU, Umprum). Nikdy ses nepokoušel o studium tohoto typu?
Ne. Vzhledem k tomu, že se náš první syn narodil, když mi bylo devatenáct, šlo všechno tak trochu svou cestou. Asi od šestnácti jsem intenzivně maloval a k tomu patřily všechny možné sny. Tehdy – těch pár let – se prostřednictvím dvou tří časopisů mohl člověk alespoň základně orientovat, a to ostatní stejně zůstane vždycky jen na tobě. Je vlastně docela zajímavé, že už na začátku můžeš z toho mála, co vidíš, poznat, co je pro tebe důležité. Když jsem později osobně potkal některé z těch, o nichž jsem byl tehdy přesvědčen, že jsou dobří, a když jsem poznal jejich celé dílo, bylo to pro mě potvrzení, že jsem se orientoval správně.
Máš vůbec potřebu vnímat (znát, potkávat) své vrstevníky? Je Ti někdo obzvlášť blízký?
Samozřejmě mám hodně přátel i mezi výtvarníky. Všichni však víme, jak to je: každý táhneme za ten svůj provaz, a je přirozené, že nás ostatní moc nezajímají. Ach, ta věčná ambivalence – právě naopak: zajímá nás všechno, co kolem vzniká. Sledujeme, pozorujeme, posuzujeme, chápeme, nerozumíme, odmítáme, živíme se tím, ale nakonec jsme zase sami s tím svým. Vážím si těch, kdo se dokážou setkávat s velkou mírou tolerance.
A co starší, i třeba už nežijící autoři?
Jak jsem už říkal, mnohé z těch, kteří mě oslovili na začátku, jsem později poznal osobně a z mnohých se stali moji přátelé. Alespoň já jsem to tak chápal. Palcr, Chlupáč, Boštík – jde-li o jména. Ale tohle přátelství sahá i k těm, které jsem nepotkal a nemohl potkat. Není to jen sympatie k jejich dílu, jsou tam ti lidé. Často se naivně ptám, jestli by se jim líbily moje věci.
Můžeš prozradit své „blízké“ autority mimo okruh výtvarného umění? Jakou roli hrála v Tvém formování poezie nebo obecně literatura, případně filozofie, hudba…?
Jiří Reynek. Dal mně knihy, které jsem měl číst, trpělivě snášel moji naivitu a moc toho nenamluvil. Jeho bratr Daniel, nevím proč je na druhém místě. Jan Vladislav. Poseděl se mnou v kavárně v Paříži. Štěpán a Kristina. Vzali mě k sobě do Opusu a vůbec jim nevadí, že barvy z obálek našich knih používám na ty dvoumetrový obrazy. Radek Charvát. Justin Quinn. Jiří Pelán. Martin Hilský. Jan Raba. Petr Halmay a Jára Šiktancová. Atd., atd.
Dřív jsem četl víc. Teď nemám přečtené ani knihy, které vyjdou v nakladatelství mé manželky. Poezie mě pronásledovala tak intenzivně, že jsem zkusil něco psát a vznikly z toho dvě sbírky. Ale byl to vždycky jen doplněk k malování, často tím rozjíždím práci na obrazech. Hudba je to nejlepší, co máme. Dal bych všechny své obrazy za jednu symfonii.
Při pohledu na Tvé obrazy je zřejmé, že mají svými principy blízko k některým starodávným naukám. Mám na mysli především perský Zarathustrův zoroatrismus, resp. radikální dualismus či v jistém smyslu gnosticismus. Jejich protikladné pojmy světla a tmy, ducha a hmoty, dobra a zla jsou základem tehdejšího vnímání naší existence. Zvláště symbolika světla a tmy Ti je jistě blízká. Zajímáš se o takové historické příbuzné pohledy na svět a jeho výklad?
Na to vůbec nemyslím. Na druhé straně možná ani netuším, co všechno mě ovlivňuje a tedy jaksi přirozeně formuje moji práci, v tomhle případě patrně obrazy z devadesátých let. Já jsem po těch rychlých změnách na začátku zvolil krajinu jako možnost pro vyjádření toho, co mně v té době připadalo důležité. Šlo o jakousi stálost, ukotvení v řádu a i když to teď zní možná moc definitivně, tehdy jsem tu jistotu potřeboval. Princip světla, někdy příliš kontrastní až demonstrativní, vyplynul z přirozeného pozorování.
„Vidíme to, co jsme, a jsme to, co vidíme,“ říká se…Co – kdo – jsi Ty?
Jsem to, co vidíš.
Dalo by se tvé počínání chápat jako hledání cesty někam za svět iluzí, ke skutečnému nebo transcendentálnímu světu? (Kvůli neviditelnému opouštíš viditelné?) Máš tuto potřebu nebo jsi spíše snícím pragmatikem?
„Umění je svrchovaně pozemská záležitost.“ (Pierre Reverdy). Skutečnost je plná transcedence. Zajímá mě pouze skutečnost, nic jiného. Jak má však být skutečnost zobrazena? Proč kreslíme lidské tváře, předměty, nebo pohledy na krajinu? Chceme pochopit, co vidíme. Nemůžeme to nechtít. Tohle napětí je smyslem každého života i v každém neporozumění. Mohlo by se zdát, že je jedno, jestli kreslíme sklenici, nebo postavíme do galerie autobus. Ale já si také myslím, že náš úkol je zpřítomnit duchovní svět obrazu ztělesněním představy. Nechceme-li skutečnost zobrazit, je všechno v pořádku, ale to chtít nemůžeme. Jsem ryzí pragmatik.
Věříš tedy (alespoň) na univerzální hybnou sílu, která je mimo rovinu našeho normálního smyslového vnímání, ale proniká svět a drží jej pohromadě? Mimochodem, tuto sílu okultisté nazývají „astrální světlo“. Ale to už jsme asi daleko, že?
Nikdy nejsi tak daleko, aby se před tebou nemohly otevřít nové cesty, nedozírné prostory. Jde o to, co jsi schopen otevřít a později obsáhnout. Kéž by bylo možné odpovědět nějak jednoduše, třeba, že jsem katolík. Ale v téhle rovině nejsou jednoduché odpovědi, a nebo jsou možné právě jen ty nejjednodušší. Kdoví, proč to ještě drží pohromadě?
Píseň o perle, Gilgameš, Božská komedie… to vše jsou ve své podstatě podobenství o nalezení světla (dobra, poznání) v naší duši. Domníváš se, že jsou to pro současnost příběhy čitelné a inspirující? Ptám se Tě jako nadšeného vydavatele, tedy člověka povolaného a znalého čtenářstva…
Současný americký básník Richard Wilbur v jednom svém eseji napsal: „Poezie osvobozuje ideje z abstraktnosti a zapouští je do senzibility, vtěluje je do osob a věcí a obklopuje je city, a zkoumá tak, do jaké míry je v dané situaci ta která idea schopna souznění s lidskou podstatou v její současné situaci. Je kupříkladu možné mluvit v moderním světě srozumitelně o andělech? Svolí psýcha moderního čtenáře k tomu, aby se jí říkalo duše?“ Neznám lepší odpověď.
„Duchovní jiskra“, která zůstává u většiny lidí „pod prahem“, je v Tvých obrazech zřetelná. Žiješ normální život nebo máš pocit jisté komunikační odloučenosti a odlišnosti? (Než řekneš, že jsi jako každý jiný, prosím zvaž odpověď a nebuď falešně skromný.) O čem si povídáš v hospodě se svými spoluobčany?
Před časem koupili ve Zblově chalupu naši přátelé, a s nimi občas do hospody zajdu. Honza Kranát je filozof a tady se projevuje jako vášnivý regionalista. Asi s ním budu příštích pár let probírat místní ruralisty.
Líbí se mi, když Agnes Martin chce, aby se uznalo, že její dílo patří do klasické tradice, a o klasicistech říká, že jsou to lidé, kteří se dívají otočeni k světu zády. Abych tedy nebyl skromný: taky bych to chtěl, taky se někdy cítím silný, a přestože jsem si myslel, že lepší žádný talent než prostřední, připadá mi docela záslužné vydržet u malování a nenaříkat, že mě nikdo nechápe. Slovo „duchovní“ bych sice pro jistotu zakázal, (já vím, že už jsem ho použil – někdy se to fakt jinak říct nedá), ale něco jako citlivost na tyhle věci v sobě asi mám. Nejsem žádný vizionář, a fanatik už dávno taky ne. Odlišný? Možná trochu. Ale správně jsi řekl: falešně skromný. Mám rád zahradu.
Vraťme se k Tvým raným obrazům. Nikdy jsi nebyl figuralista, spíše se dá mluvit o abstrakci či značné redukci reality na jisté lineární znaky nebo symbolikou nasycené objekty (pole). Hledíme na klidné kompozice a tušená napětí (pohyb, střetávání, prolínání). Nikdy Tě nelákal expresivnější „divoký“ přednes, příběh, gesto?
Nezapomeň, že když jsem ty obrazy maloval, bylo mi osmnáct, skoro nic jsem nevěděl, a pokud něco, tak z pár knížek. Ale tehdy mi to stačilo. A chtěl jsem všechno. Ještě jsem nevěděl, že můžu jen málo. Kdybych řekl, že už tehdy jsem věděl, že „umění může být jen statické“ (zase Reverdy), lhal bych.
Vlna konceptualismu v 70. letech, či ta dnešní, Tě také neoslovila?
Moc mě to nikdy nezajímalo a pod vlivem Zdeňka Palcra bych se jistě mohl vypracovat k slušné nenávisti k objektu a objektovému myšlení vůbec. S Palcrem jsem se však víc setkával sotva rok a jeho stále nedoceněné texty jsou dost těžké a někdy až trochu nejasné i pro ty trénované, tedy pro ty, kteří obdivují jeho odvahu formulovat tak důležité otázky a nacházet na ně odpovědi. Boje mezi frakcemi mě nikdy nepřitahovaly. A nakonec, teď jsem někde četl, že M v rozhovoru ostře napadá současné umění pro jeho závislost na ironii a konceptu. Takže se mnou je to docela jasné.
Nezdá se ti osobní odtržení od „tepu doby“ zbytečně definitivní, předčasné a možná až akademické (dogmatické)?
Tak tohle odtržení by mi nejméně vadilo, jeho definitivnost bych dokonce vítal, ale akademické nebo dokonce dogmatické, to by bylo nepříjemné. Na tuhle výhradu jsem zvyklý, ale stejně nikdy nevím, co na to říct. Jsem už takový. Myslím na dokonalost, na tu, co ji nelze dosáhnout, na dokonalost v mysli, která všechno předchází. To, že teď maluju jak maluju, není, doufám, pouze výraz nějaké mé precióznosti, chtěl jsem jen zdůraznit jasnost pohledu.
Po lineárních obrazech přišly ke slovu zmíněné objekty – tvary, zvláště pak barevné krystaly (70. léta). Působí tajemně, obsahují jakousi esenci bytí – řádu… Jak jsi k nim došel? Byl to ryze podvědomý proces při nalézání odpovídající ikonografie, a jakási archetypální intuitivní ponoření do neznáma? Nebo šlo o volné ohlasy na tvorbu Josefa Šímy, Václava Boštíka či Jiřího Johna?
Ty kompozice a hlavně krystaly jsou i pro mě záhadou. Vůbec si už nevzpomínám, jak vznikaly, jako by vždycky byly. U těch prvních lineárních obrazů bych dovedl zopakovat každý tah, ale třeba u toho velkého zeleného krystalu mám jen matnou vzpomínku, že jsem ho maloval nahoře v domě v rozestavěném pokoji, všude prach, na zemi písek, vůbec nevím, jak jsem to udělal.
Avšak už během roku 1979 se objevovaly první tradičnější krajinné motivy. Od intimních komornějších výjevů (Krystaly) ses dostal k otevřeným plánům (přírodním scenériím). Jako pozorovatel jsi změnil pohled – stanoviště. Těsná konfrontace s geometrizujícím tělesem byla vystřídána rozvolněným a mnohoznačnějším námětem. Tedy: od detailu k celku, od fragmentu k univerzu?
V roce 73 jsme se přestěhovali do Zblova a postupně se naší denní náplní stalo chození po okolí. Dost se nám změnil život a mně připadlo nejpřirozenější sáhnout po tom nejbližším. Nosil jsem s sebou papír, a tak vznikla hromada rychlých kreseb s důrazem na prostor a atmosféru. Postupem času se mi krajina stala spíš tématem než námětem. Nepotřeboval jsem stát před motivem. A nepotřeboval jsem těžit v okolí pigmenty a roztírat je po plátně. Vždycky pro mě byl nejdůležitější výsledek ve smyslu obsazení plochy.
Čím je obecně pro Tebe příroda? Např. Baudelaire či Céline ji vnímali jako nepřátelské teritorium plné temných sil, jako prostředí vzbuzující v člověku pocit osamocení, marnosti a nekompromisního cyklického proudu. Ale to asi není Tvůj případ, že?
Nevím, co je příroda. Asi všechno, co netvoří člověk, že ano? Nějak se mi z přírody nechtějí vylučovat lidé – viz pole, lesy atd. Přírodou, s tím zbytečně velkým P asi myslíme něco, co u nás už vlastně neexistuje, a když, tak jen v malých oddělených kouscích. Umění bylo dost dlouho dobrým nástrojem, jak si přírodu držet od těla, a ač se zdá, že už ho tolik nepotřebujeme, i dnes se někteří bojí projít ve tmě lesem.
Čím se liší krajina, ve které žiješ, od jiných koutů? Čím je příznačná, specifická, neopakovatelná?
Říká se, že každá krajina má své nebe. Asi na tom něco bude, že na zemi nejsou dvě stejná místa. Šíma říkal – a Jaroměř není tak daleko –, že nikde jinde neviděl takové temné zeleně. Myslím, že jedinečnost každé krajiny tvoří vzduch, oblaka, způsob osvětlení, „ta významuplná hra světla nad naší hlavou“. Až potom její reliéf, vzdálenost horizontu, průměrná roční teplota. U mě by se jistě čekal nějaký výjimečný vztah ke krajině, ke kraji, kde jsem se narodil a žiju, když je v mém posledním katalogu krajina názvem víc jak poloviny obrazů. A je to určitě pravda. Jen se někdy hrozím označení krajinář, a také mám strach, že až zase jednou vyjdu za dům a půjdu po té polní cestě, kterou mám opravdu moc rád, uvidím stromy uříznuté půl metru nad zemí a v příkopě igelitové pytle s nějakým svinstvem.
Dříve Tvé obrazy zachycovaly jednou spíše krajinnou, vzrušenou vizi (vzpomeňme na spřízněného Turnera), jindy ideální idylku (Poussine), vzdálenou nahodilostem impresionistického ražení. Krajinu prostě pozoruješ nebo ti je jen prostředkem – tvaroslovím k niterným pocitům?
Pozoruju všechno. Jako nakonec každý. Byly chvíle, kdy jsem viděl jen oblaka, jindy bych dal všechno za ten úzký proužek země na obzoru, zažíval jsem téměř fyzickou rozkoš z napnutého povrchu zeleného obilného pole a teď nejčastěji pozoruju barevné akordy a drtí mě, že je nedokážu na obraze prostě zopakovat.
A jak to máš s konkrétním časem a prostorem? Pozoruješ a pociťuješ jednotlivé proměny? Promítáš je do obrazů nebo se snažíš malovat nadčasovější ideje?
Myslíš, že je možné v obraze zrušit čas? Chci aby mé obrazy tak působily. Ne jako idyla, vzrušení nebo cokoli z oblasti emocí, ale jako fakt prostoru, ve kterém se ruší nekonečné plynutí času a tím je zpřítomněna skutečnost. Dá se to pozorovat u Holanďanů 17. století, hlavně u Jana van Goyena, ale má to v sobě i Vermeer a jiní. Oni měli ovšem velkou výhodu, nemuseli o tom mluvit.
Jsi malíř širších cyklů s jednotlivými jen nepatrnými výrazovými a kompozičními posuny. Na jakých základech se tyto variace (rozdíly) dějí? Jde o momentální náladu, působení okolí nebo Tě lákají především další výtvarné možnosti zpracování?
Na tom, že mé obrazy z určité doby tvoří celky a uvnitř těch celků jsou jen malé posuny, něco je. Částečně je to způsobeno následným urovnáním do výstav, katalogů – ve smyslu Linného porcování přírody. Pravda je, že bych nejraději maloval více variant jedné kompozice, v malých barevných posunech nebo v dalších variantách postupně měnil kompozici – pokud možno k lepšímu. Protože je to v kompozici a méně v barvě. Je to v těch malých posunech.
Když cyklus narůstá, ozřejmuje nějak nejnovější obraz ty předchozí? Vracíš se třeba s novou nabytou zkušeností ke starším obrazům nebo je dokonce přemalováváš?
To nefunguje jen u okruhu obrazů. Řekl bych, že každý čeká na určitý obraz, na ten lepší, plnější, možná dokonce ten poslední, který dá smysl všem předchozím. Musí vznikat i špatné obrazy, a co horšího, i průměrné. Mám rád obyčejné obrazy, které neoslní na první pohled. Už nevím, kde jsem četl větu, která by možná mohla být mým mottem: „Jak málo se vnucuje.“
Teď už nic nepřemalovávám. Raději vezmu nové plátno. Vyplývá to ze způsobu, jak obrazy vznikají. Dřív jsem maloval postupně, někdy to trvalo pár dní, někdy rok. Přemalovával jsem hotové věci. Často zůstaly nedodělané. Dnes vím předem, musím vědět, jak bude obraz vypadat. To, co se dříve odehrálo postupnou prací, všechno to zpřesňování představy, se teď děje v mysli, nanejvýš v malých skicách pastelem nebo tužkou. Pak už jen provádím, a jediné, co nemůže být definitivní ve skice ani v hlavě, je přesná barva.
Když je cyklus pak vystaven – a vidíš ho vcelku -, vybavují se Ti události ze zrodu některých jednotlivých obrazů nebo už plátna žijí vlastním životem a Ty máš odstup?
Často na to ani nejde zapomenout, zvlášť v poslední době je to fyzicky tak náročné, že si to tělo pamatuje. Mám totiž potřebu i velké obrazy malovat najednou, a to je potom dvacet hodin v jednom kuse. Ráno se vypotácím z dílny…
Píšeš si nějaké poznámky, postřehy, nápady, kterými se pak při malování řídíš?
Byly i chvíle, kdy jsem si psal něco jako deník. Teď nepíšu nic. Děsí mě banality, které po sobě později musím číst.
Do roku 1998 byly Tvé obrazy zaplaveny spíš rozptýleným světlem, vizionářskou romantickou atmosférou, přízračností, nehmotností – světlo vycházelo zpoza horizontu soustředěné uprostřed temných krajinných kulis. Pak došlo k celkem zásadní změně? Proč a jak?
Už jsem měl toho vizionářství plné zuby. Chtěl jsem do obrazů dostat formu, posílit konkrétnost prostoru, zvýšit účinek světla. Probíhalo to postupně a u každé nové věci jsem si říkal, je to moc rovný, ale další byla ještě pregnantnější ve smyslu výrazové přesnosti, významové plnosti, a to jsem chtěl. Nedivím se lidem, že je to někdy až vyděsí a připadá jim to moc jednoduché. Zvlášť u krajiny se předpokládá určitá měkkost, tráva se má prohýbat pod poryvy větru, hladina se má lesknout. Malířství má být přece ruční záležitost; a tohle je ostré jako podle pravítka, není to prázdné?
Nyní tedy obrazy členíš do několika geometrických ploch (deskripce), mizí faktura malby, vytrácejí se expresivnější tahy štětce… To je také odrazem Tvé vnitřní (duchovní) zralé cesty?
Tomu bych rád věřil. Co řeknu, je zase banalita, ale já si stále víc připadám, že jsem na začátku. A především, jestli mám něco pořádného udělat, musím přidat, změnit to, naučit se malovat, odvážit se. Chtěl jsem zpřesnit svou představu a někdy cítím, že se to daří, ale ty chvíle slepoty, kdy si člověk před svými obrazy připadá jako cizinec, bych nikomu nepřál. Někdy stojí obraz v dobrém světle, všechno se spojí, není to prázdné, je to akorát. Pak je člověk silný a nechápe, jak mu mohlo všechno připadat tak těžké. Ale znovu musíš začít až druhý den.
Při svém plošném pojetí jednotlivých pruhů a výsečí je patrné jisté trojrozměrné prohloubení, ale i tiché prázdno, až metafyzické vytržení (pro-zření). Světlo z jednoho zdroje se rozplynulo po celé šíři výjevu. Pozornost se přitom soustředila od nebe (starší obrazy) k zemi (novější)…
Světlo je nahoře a všechno tvoří. Co se nám před lety tak záhadně ztratilo, je právě světlo a následně nebo současně prostor, a ať už tu ztrátu nazýváme ztrátou vnitřního světla nebo světla duchovního, neseme ji dost těžce. Postupně a celkem logicky vznikala snaha nahradit tuto ztrátu – zaplnit mezeru – něčím jiným. Vznikla, abych se vyjádřil jazykem trhu, veliká poptávka po světle, a to po světle fyzickém. Charakteristiky té změny byly a jsou různé, ale vždy vyjadřují touhu po návratu, či spíše po uvědomění si ztráty a cestě dopředu. „Ochladilo se“ (Nietzsche). „Barva se stala surogátem světla, ba dokonce vnitřního světla“ (Sedlmayr). „Pozvolna skutečnost se proměňuje v neskutečnost“ (Brodskij). Je zbytečné vyjmenovávat, co tu ztrátu nahrazuje, všechno by vypovídalo o tom, jak je těžké se orientovat v neskutečném světě. Já se jen snažím vyhovět potřebě světla a tím i prostoru na místě, kde stojím. Před obrazem.
Tvé současné obrazy krajin, ale také interiérů – kterými se nyní intenzivně zabýváš -, se vyznačují pregnantním podáním, pečlivým a rozvážným rozvržením. V jistém smyslu připomínají Tvůj způsob grafické úpravy knih (čistá, strohá, působivá), kterou se kontinuálně zabýváš. Jsi vyučeným litografem… asi se do současné Tvé volné tvorby promítá víc než jindy Tvá „grafická“ zkušenost, nemyslíš?
Dokonce se prý o mně povídá, že je to stejný jako ty obálky. Mám také básně, které jsou skoro totožné s obrazem. Mám básně jako obraz, a nikdy podle nich nebudu malovat. Nikdy bych neilustroval své básně. Je to stejný zdroj, ale proto snad nikdo nebude tvrdit, že některá z těch obálek je obraz. Kdysi dělali krásné knihy vyučení sazeči.
Říkáš, že svá plátna stále víc prosvětluješ, zklidňuješ a zjednodušuješ. Je to výraz určitého vyrovnání či odstupu od tvorby (méně impulzivní, prožívané, magické, transcendentální atd.)? Tušíš, kam povedou Tvé další kroky?
Přemýšlím o tom, ale není mi to moc platné. Chtěl bych vědět, proč a jak. Tak třeba mě napadá, jak jsem toužil mít dílnu s horním světlem, se spoustou světla, v době, kdy jsem pracoval v bývalém chlévě, kde moc světla nebylo a já si říkal: to potom budou jiné obrazy! Vlastně se to stalo, ale těžko říct, jestli to bylo dávkou světla nebo touhou po jiných obrazech. Když máš touhu pracovat, a víš jak, otevře se před tebou ohromný prostor. Zaplnit ho je další krok. Být spokojený s tím co uděláš, je nejtěžší.
„Spokojenost se sebou samým, toť úspěch. Nezastavujte se, dokud nedosáhnete skutečného uspokojení. Pokud zůstanete nespokojení, pak jste se nemuseli nikdy narodit.“ (Agnes Martin)
Proč maluješ?
Chci udržet život v napětí.
Radan Wagner, 2008
foto: Cesty venkova
