Svět Jiřího Načeradského                   Nesmím pochybovat

Když letos zemřel Jiří Načeradský (1939 – 2014) byla to zpráva smutná a překvapivá. Dosud byl ve svém věku nesmírně pracovitý – snad denně maloval, absolvoval stále nové výstavy, hýřil sarkasmem a ironií, vynášel chytré a trefné soudy a sledoval okolní dění. V žádném směru nešetřil vyhrocenými poznámkami, nešetřil však ani vlastní osobu a svůj život.

V Načeradského osobnosti se projevoval výrazný talent, rázný a nekompromisní přednes a nebývale ironický tón. Práce v ateliéru se mu stala závislostí ba až posedlostí. Byl hnán jakýmsi přetlakem – nutností vyjadřovat se spontánním gestem bez zábran. Osvobozen od jakýchkoliv diktátů kladl na papír, plátno či desky vzrušené kompozice spravujících nás o vnitřním světě i obecném lidském údělu. Načeradského dílo zůstává jedním z nejvýraznějších projevů české figurální malby 20. století. Jeho práce odráží hluboké povědomí kulturních dějin, odrážejí však také složitou povahu, pro kterou mu život přinášel konflikty, ale i následná zhodnocení ve vzrušující výpovědi.

Načeradský docházel s přísnou pravidelností již v šest hodin ráno do jednoho ze svých ateliérů (raději měl ten žižkovský), kde toužil vyjevovat své pocity z osobních zkušeností i podvědomých tušení. Zdravě sebevědomý, někdy až provokující, oddával se práci a návštěvy přijímal jen výjimečně. Podstata a povaha jeho tvorby – obrazů, kreseb a grafik – se stává srozumitelnější až při sledování celého autorova vývoje. Načeradský se však zaobíral jen přítomností a ohlédnutí ve formě retrospektivních výstav moc nepotřeboval. To se dělo jen sporadicky a na nátlak svého nejbližšího okolí, kterému důvěřoval (v poslední době představil své práce z let 1956 – 2013 v Galerii Vltavín či z let 1959 – 75 v Galerii U Betlémské kaple v Praze)

Načeradský kreslil chvatně realitu i fantazii. Byl člověkem a tvůrcem poučeným, stejně tak i eruptivním. Rychle, až v jakémsi transu črtal a zjevoval energií nabité výjevy. Vedle pracovního stolu tak rostly stohy skic, z kterých pak vybíral ty vhodné a nosné pro větší malířský formát. (V poslední době však maluje přímo bez přípravy). Dříve se jednalo ponejvíce o ženské postavy živočišné a erotické. V posledních letech převládali muži, snad manekýni či bojovníci – zkrátka univerzální nadčasové typy s vypracovanými proporcemi. (Vzýval zdravou sílu, vitalitu a plnou tělesnost). Jejich podoby ukazovaly rovněž na formální vývoj či zvolené uchopování tématu. „Já lidi nezkoumám, zkoumám pouze své možnosti, jak je zobrazovat a namalovat,“ zdůrazňoval mi Načeradský před léty svůj přístup.

Na přelomu padesátých a šedesátých let určoval směr na české scéně temný informel odmítající ve svém rozpustném existencialismu lidské tělo, zjevný příběh a odlehčenou, byť hořkou nadsázku. Načerdský se svými blízkými souputníky Jiřím Sopkem, Rudolfem Němcem a Karlem Neprašem však upřednostňovali jiný pohled. Groteska a Nová figurace nabízely více prostoru jejich naturelu a zaměření. I taková odbojnost vůči ztuhlému socialistickému realismu byla troufalá.

Načeradský byl bohém a rebel v tom nejlepším slova smyslu. Stal se i v mnoha případech sjednotitelem rozdílných povah i generací. Sám mnohdy měnil podání a styl. Ten se vědomě lišil s dobovou atmosférou i osobní náladou. Až později byl takový „přelétavý“ pohyb obecně povýšen na záměrnou koncepci pod názvem postmodernismus. Pro Načeradského se staly různé úhly pohledu samozřejmou záležitostí. Stal se tak klíčovou osobností groteskní exprese, ve svých „troufalostech“ také parafrázoval staré oblíbené mistry (Leonardo, Tizian). Jindy zas přijal po-kubistické tvarosloví, reprezentované zvláště Picassem, stejně jako používal syrový primitivismus Debuffetův a další výdobytky světového malířství včetně pop artu.

Ne každému se takový, v mnohém odvážný a riskantní postoj musí zamlouvat. Konfrontace s nelítostnou polemikou, bojem či destrukcí, která se zde také nalézá, je vzdálena od líbezně podmanivé estetiky a nereálné báchorky. Žena je v Načeradského pojetí nositelkou otevřené vášně, někdy spalující a stravující. Jejich zpodobovatel byl však člověkem inteligentním a zásadovým. „Svině nemalují. Kdo je svině, nebývá umělec, ono se v tom malířství moc lhát nedá. Charakter autora je v jeho díle,“ sdělil mi „Náča“ v jednom z rozhovorů. Vlastně je zde přes provokující nadsázku přítomné jeho „tvoření radostné.“ Není tedy zlé, možná jen nepohodlné. Tento „eklektický manýrista“ měl život rád, i když jeho názory byly kategorické: „ Ženy mají býti při těle – mírně nebo hodně, ale určitě ne vůbec! Byl jsem kojen, nejsem předčasně odstavený a nic není ošklivějšího než hubenice v texaskách,“ svěřil se mi v rozhovoru.

V sedmdesátých letech přibyly další pohledy: Biostroje, Stroje na mučení, Radary a jiné přízračné kompozice. Postavy žen ustoupily fantazijním přístrojům, erotika pochmurným sestavám. Načaradský na toto období vzpomínal takto: „Ten totáč se tam nějak vloudil, tehdy v sedmdesátých letech mi opravdu přešel humor.“ Avšak i v tomto období obstál umělecky i lidsky. K ženám a radostnějším pohledům se později vrátil. A také k mužům, k sobě, obrátil svou pozornost. „Když srdce sklidilo svou žeň, je život už jen zvyk. A taky nesmím do hospody. Tak co chcete, abych dělal? Někdy je v ateliéru docela zábava,“ přiznával si bez iluzí a dodržoval dále přísný pracovní režim. Na následujících řádkách vám přinášíme poslední, dosud nezveřejněný, rozhovor, který jsem s ním v jeho ateliéru vedl v roce 2011.

Mistře, po nedávné výstavě se opět představíte v Praze – a to v krátkém sledu hned na dvou místech – Galerii Dolmen a Galerii Zlatá husa. O co se bude jednat?

Je to pokračování řady, která v Mánesu byla exponovaná. Musím dělat na plné pecky, vždyť teď nemám už žádnou výmluvu. Mám konečně výstavní možnosti, finance, dostatek materiálu, plátna mě vozí až do ateliéru rovnou našepsovaná.

 

Když porovnáváte tato dvě období – šedesátá léta a žhavá současnost… co je spojuje a v čem se liší?

No není to můj nápad, ale Dr. Železného, který učinil tu sbírku šedesátých let a mě si většinou vybíral sám osobně. On používá srdce i rozum, to je výjimečné, on si vše nastuduje a navíc k tomu má vztah. Vždyť šedesátá léta jsou jeho mládí.

 

Listoval jste ve svých začátcích časopisy a zkoušel něco podle jiných? Příležitostí tady přeci jen moc nebylo…

Ale to já jsem listoval, to já se staral! Také Kotalík nám hodně pomáhal a přinášel informace i chodil po ateliérech. Nebyl tak posranej jako Jiroudek. A to že jsem zkoušel ledacos za mlada, to považuji za přednost. Třeba Bernarda Buffeta jsem měl rád… ten to taky různě měnil. Tak si navíc myslím, že v každém věku člověk ví a myslí si něco jiného: ve třiceti ne to co v sedmdesáti a naopak.

 

V zmíněném Mánesu jste představil málo vídaný unikát: rozsáhlou výstavní síň jste zaplnil obrazy z jednoho jediného roku. Ostatní malíři mívají většinou problém sem dodat dostatečný počet exponátů. Vy jste si však takové gesto mohl dovolit. Co vás žene dopředu – k takovému pracovnímu nasazení?

Jednak mám čas – jsem penzista. A zářit v hospodě či na výstavě ani se jinde producírovat se mi už nechce. A mimo to mě nic jiného nebaví. A když civím a nic nedělám, tak jsem nešťastnej. A tak jsem si řekl: „Chlapče, kdy jindy když ne teď!“ Jedu rovnou na připravený plátna, ničím se nemusím zdržovat. Na takový jedu prostě řadou. Už nemám z bílýho plátna ostych.

 

A poznáte v takovém chvatu, kdy je obraz hotov – tedy kdy odpovídá vašemu záměru – vytčenému cíli? Vracíte se někdy k dříve namalovaným obrazům? Vyhazujete, ničíte je či přemalováváte s odstupem času?

Tohle všechno jsem dělal a teď toho hořce lituju. To co uniklo těmto mým hlupáckým selekcím se ukázalo být zajímavějším než kusy které jsem považoval za lepší.

 

Obrazy, které se více vymknou osobní kontrole a plánovanému malování, mají něco do sebe…

Ano, je v nich nějaké tajemství, takže teď už nic neničím.

 

A když vidíte nějaký obraz na své výstavě, chcete ho předělat?

Ne, toho jsem prost. Obrazy maluji rychle, ale mají velice dlouhou přípravu. Vybírám si z kreseb a přemýšlím, zda to udělám alla prima či na několik vrstev. Exekuce musí být pak rychlá – jsem takový typ. Nesmím zapochybovat. Pak se na to podívám za měsíc a vidím co je hotovo a co je třeba dodělat. Ale obraz celý nepřemalovávám.

 

Je pro vás malování ryze emotivní podvědomá záležitost rozvíjená přímo na plátně? Nebo vycházíte zpravidla z kreseb? V jednom ateliéru, jak známo, jen kreslíte, v druhém malujete. Jak to řešíte? Podle jakého „klíče“ do jednotlivých ateliérů chodíte?

Ale v druhém taky kreslím. Tady na Žižkově mám schůzky, cvičím se v kreslení a mám to tady taky jako sklad. Ale kresby, které použiju k obrazům dělám spíše v ateliéru na druhém konci Prahy.

 

V našem minulém rozhovoru jste o sobě prohlásil, že jste „postmoderní manýrista“. Co si pod tím máme představit? Není to hanlivé označení?

Já to tak necítím, protože manýrismus považuji za sloh jako každý jiný. Je bella maniera – to bylo jako ctnost. Putující malíři italští nabízeli různé služby, dovednosti a techniky, tedy manýry. Bella maiera – krásná dovednost.

 

Malujete olejem i akrylem. Jaký je v tom podle vás rozdíl? V čem jsou (ne)výhody těchto dvou technik? (Tempo malování, rukopis, hutnost, barevnost, celkové vyznění).

Akrylem už nemaluju. Svazoval mě a nutil více ke geometrii a lazurám.

Vaše práce je na první pohled rozeznatelná – originální. Přesto jsou zde znát jistá     východiska,  směřující k vrcholným projevům vývoje umění 20. století. Vadí vám případně takové dotazy, poznámky a přirovnání?

             Ale vůbec ne! Já to snáším od malička, zvykl jsem si na to. Samozřejmě, že mám rád Picassa, ale taky mám rád Mondriana a spoustu dalších věcí. Od něčeho se začít musí. Picasso navázal kubisticky na Cézanna a modrou barvou na Bouchera? Nebo na Puvis de Chavanese v jeho úspornosti. Navíc jsem v Louvru udělal kreseb tak jako žádný jiný umělec. Na tom trvám! Člověk musí znát to, co bylo předtím, aby mohl říct to své. Ale originalita je falešný pojem! Dílo, které alespoň z dvaceti procent nenavazuje na starší umění, je nesrozumitelné.

            Uvažujete při práci v pojmech jako je: krása, ošklivost, slast, dekadence, harmonie atd.?

            Ale samozřejmě! Já si myslím, že my Češi jsme takoví středňáci. Když vidíme něco jako je Ukřižování od Grunewalda, tak to je na nás moc. Já mám jinak s Ukřižováním problém… ale nenám problémy se Zvěstováním. Lidi když se zrovna nevyvražďují, tak se dávají do různých pošukaných sekt, co v metru otravují lidi a rozdávají nějaké plátky.

           Máte nějaké tvůrčí zábrany, kdy si řeknete: „tak to už ne“?

Mám. Zjistil jsem, že jeden můj obraz co je v Národní galerii – nevím, jestli ho tam ten dobytek           ještě nechal viset – je Žena-kuře. Tak to jsem si říkal: „Chlapče to je spíš do Mateřídoušky. To by si spíše měl přemalovat nebo to nikomu neukazovat.“ S odstupem času se mi to ale líbí. Nekleslo to do komiksu. Vlastně jsem toho měl udělat víc v tomhle směru.

 

 

Jak se Vám daří, v jaké fázi umělce a člověka se nacházíte?

Pane Wagnere, já jsem čekal, jak se mi uleví, a dozvím se, co a jak dělám. Po šedesátce to však nenastalo, i když to bylo lepší než ve středním věku. Říkal jsem si: „Jiříku, ještě máš možná dvacet let před sebou (tátovi je přes 98 a pořád honí holky. Jenže ty sedmdesátky mu pořád umírají), ty se starej jenom o to, abys v těch svých limitech pořádně maloval.“ Za těch více než padesát let co dělám, jsem už své možnosti poznal. Říkám si: „Ty to musíš dělat na doraz, abys měl dobrý pocit. A ostatní si trhněte nohou. Ať mě haníte nebo chválíte… já to líp neumím.“ Musím si být jist, že jsem pro to udělal všechno. Ten pocit je pak nenahraditelnej. Pak je vám to jedno, co kdo říká. Nemám už žádnou výmluvu. Vše mám: peníze i podmínky.

 

Ale při všech těchto skvělých podmínkách člověk třeba neví jak dál…

V sedmdesáti letech to musí vědět!!! Jinak si s tím neměl začínat! Hotovo! A dozví se to tím, že každý den pracuje. Jinak se to nedozví.

 

Radan Wagner, duben 2011/2014

foto: Danubiana