Mezi bohem a nicotou
Josef Žáček
Josef Žáček (nar.1951) působí v českém výtvarném umění od poloviny osmdesátých let. První samostatnou výstavu měl v roce 1985, na kolektivních přehlídkách se začal podílet o dva roky později na Konfrontacích VI, následoval K ROK´88, Vinohradská tržnice a další generační polooficiální výstavní akce. Osobně jsem se s Pepou Žáčkem seznámil na „konspirativních“ schůzkách v pražské Galerii mladých (U Řečických), kam se tehdy soustřeďovaly mnohé cesty a myšlenky jak obelstít oficiální pro-režimní dohled. (Památná byla například příprava výstavy pro polskou Solidaritu na počátku listopadu 1989, kdy byl celý soubor exponátů 29 autorů zabaven na hraničním přechodu v Harrachově a pak pod tlakem událostí osvobozen a konečně nainstalován). Na vernisáž K ROKu došel Žáček přímo z vyšetřovací vazby v Ruzyni. Tento malíř ctí bez ohledu na poměry své zásady morální i umělecké. Nepodléhá dobovým či davovým manýrám, nesnaží se nijak vlichotit dočasně vlivným halasným „kormidelníkům“ zdejší scény. Nyní je spíše stranou pracujícím solitérem, malířem představujícím se na ojedinělých výstavách, které však vždy patří k mimořádným zážitkům.
Za normálních okolností by nebylo příliš vhodné ptát se na Boha, respektive na Tvou víru v něj… Nicméně se s tímto fenoménem potýkáš velice často ve své tvorbě – a ta je určena také veřejnosti. Pepo, jsi věřící a jakého vyznání, lze to jednoduše říct?
Kdysi jsem byl pokřtěn jako evangelík.
Nevím přesně čím to je, ale Tvé základní duchovní preference mi připadají v jistém smyslu jen těžko slučitelné. Jsi věřící evangelík, tedy křesťan hlásící se tímto také k historii tohoto náboženského učení. Na druhou stranu vzýváš svobodu – možná až anarchii tedy vlastně nepokrytý individualismus příčící se jakýmkoliv autoritám a společnému (společenskému) řádu. Jde to vůbec dohromady?
Pochopil jsem, že Ježíš Kristus přišel do tohoto světa proto, aby lidem ukázal cestu k vystoupání do vyšších duchovních sfér. Pokud jde o církve, problém je v tom, že když se dá myšlence forma instituce, je to počátek jejího úpadku. Od počátků organizované církve jsme byli svědky neustálého pronásledování všech, kdo vybočovali z jejích dogmat. Když pominu co se dělo v Evropě, /inkvizice atd.), nikdo již dnes nevzpomene miliony a miliony původních obyvatel Ameriky, Afriky či Austrálie, kteří byli ve jménu církve vyvražděni. To v Evangeliích opravdu nebylo. Takže v tyto instituce nevěřím a zákony vytvářené člověkem považuji za zotročující.
Nezdají se Ti velké ideologie zneužitelné za každých okolností a tedy stále nebezpečné?
Na tuto otázku asi nejlépe odpověděl na přelomu 17. a 18. století : CH. F. Holderlin: „Co měnilo stát na zemi v peklo, byla vždy snaha lidstva přeměnit jej v ráj.“
Možná to trochu bagatelizuji, ale v principu se mi to tak jeví. Shrňme to tedy: Ty jsi evangelík, Ivan M. Jirous – Tvůj dlouholetý přítel a kunsthistorik – katolík, oba jste dle jeho slov heretici (odpadlíci). Přijímáte z křesťanství jeho obsah a rituální formu příliš nedodržujete?
Mohu mluvit jen za sebe. Evangelii jsem byl hluboce osloven, ale společensky přijatá církevní tradice neodpovídá mým duchovním potřebám.
Při pohledu na Tvá vyobrazení mě spíš napadá pantheismus, tedy náboženský názor nepředstavující si Boha “po způsobu lidském”, ale vidoucí jej všude kolem sebe – v každém předmětu, květině, přírodě… Zkrátka, že nemaluješ Boha, ale spíše božské…
Maluji snad božské, ale vnitřně hledám pravdu, skutečnou podstatu věcí, čili Boha.
Také mě v souvislosti s vírou zaráží Tvůj pesimismus, nedůvěra, skepticismus, možná spíše jistá nedůvěra a uzavřenost. Je to Tvůj převládající postoj nebo se projevuje jen v reflektování a hodnocení určitých společenských rysů?
Rozhodně pesimista ani skeptik nejsem, nemám ani důvod. Dokonce snad i vím proč na tomto svatě jsem. Možná nepůsobím veselým dojmem jako většina ve svém „životování“ v této konzumní společnosti. Nepatřím mezi umělce, kteří by chtěli diváka pobavit hravým vnímáním skutečnosti či snové reality, kultivovaným naivismem ani nemám potřebu sebe-knokautování nějakým tím výtvarným šokem. Reflektuji ve své práci jen situace, jimiž jsem obklopen.
Ještě se vrátím k otázce náboženství. V mnoha ohledech mi připomíná Tvá ikonografie (soubor formálních prostředků) vidění starověkých gnostiků. Možná, že jsou mě osobně blízcí a vidím je leckde zřetelněji. No, ale posuď sám pár gnostických principů” vypjatý dualismus (dobro a zlo), naznačení božské spásy, říše dobra-světla a proti tomu říše zla-temnoty, spíše přímé (mystické) nazírání místo popisného učení, duše proti tělu, snaha osvobodit se od hmoty a vzlétnout vzhůru do říše světla – odkud pocházíme a kam se na kam se na dočasném zemském pobytu vracíme… Je Ti gnosticismus vědomě blízký?
Gnostici hovoří o lidské duši, která je božského původu, a proto má tendenci vracet se odkud přišla. Říkají, že jedinec se může spojit s božskou podstatou a tak poznat Boha, může dojít ke spasení prostřednictvím duchovního poznání. Mimo jiné také odhalovali materialismus skrytý v podstatě církve. Jejich touha podívat se za smyslový svět je mi blízká a sympatická.
Představa vzestupu duší do nebes je stěžejní nauka také všech helénských mystérií. Pták byl již také ve starém Egyptě symbolem duše, jara (obrození), svobody, zvěstování, naděje… Letící ptáci v Tvém podání – jejich siluety proti otevřenému prostoru mají rysy dravců, ale působí spíš osvobozujícím dojmem. Zahlídl jsem u Tebe také ptáky se zlověstným pohledem, jindy zas zdobné a okouzlující. Proč jsou ptáci u Tebe jedním z klíčových výrazových prostředků?
Ptáci jsou pro mne symbolem svobody, naděje, ale také symbolem duše osvobozující se nebo již osvobozené z tohoto světa.
Tvé obrazy z posledních let jsou – až na výjimky – tmavé, respektive rozehrané v různých valérech černé “barvy”. Jak jsi (a proč) k tomu došel? Je to jistě překvapující změna, neboť jsi se na konci osmdesátých let uvedl jako výrazný kolorista. Cítím v Tvém příklonu k nebarevnosti jakýsi psychologický blok, neurotismus, snaha vyhnout se závazné volbě barevnosti apod. …
K této změně možná přispěla moje první cesta do USA, kde jsem v galeriích viděl mnoho velkolepých, nádherných, koloristických obrazů z doby americké expresivní abstrakce. Možná ale taky když jsem po otevření hranic mohl volně cestovat a poznávat všechny ty vysněné „ráje“, uvědomil jsem si v jak neradostném světě to žiji. A co se týká změny mé barevnosti: Hlavní důvod byl asi v pochopení, že černá je vlastně nesmírně barevná a vyhovuje moji potřebě vyjádřit něco, co je skryto za smyslově čitelným a poznatelným povrchem.
Tvá proměna mi připomíná vývoj Marka Rothka – kterého jsi zřejmě v Americe také viděl – kdy se dostal od prozářených barevných polí na konci života k temně laděným kompozicím. Všiml sis té paralely?
Když jsem poprvé uviděl obraz Marka Rothka, byl jsem fascinován. Díval jsem se na něj a říkal jsem si, že v tomhle je úplně všechno. Podobný zážitek jsem měl snad ještě jednou a to když jsem stál v Londýně před obrazem Piera della Francesca. A co vedlo Rothka k jeho barevné proměně a jestli to mělo nějakou souvislost s jeho tragickým odchodem z tohoto světa, mohu jen tušit, neboť vím o jeho životě velice málo.
Rozdíl mezi vámi dvěma je ale v tom, že Rothko začínal figurami a skončil u abstrakce, zatímco Ty jsi začal oproštěnými symboly (kola, kříže) a došel jsi k malbě s reálným vyobrazením (ptáci, psi, pastýři, květny apod.). Mohlo hrát u něj roli židovství a u Tebe sklon vyprávět křesťanské příběhy?
Jak jsem již řekl, u Rothka se mohu jen domnívat, jeho přechod k abstrakci byl možná dán jeho vírou ve vnitřní spirituálnost barvy. U mne se změnila pouze forma vyjadřování, nikoliv však obsah. Neřekl bych ale, že jde o sklon vyprávět křesťanské příběhy.
Vyjadřuješ se také pomoci jakéhosi vnitřního rozptýleného světla – dříve barevného a dnes šerosvitného. Tento efekt dociluješ místy vymýváním pomalovaného plátna (jak to známe u sester Válových např.). Ateliér coby bývalá prádelna je tedy asi ideální…
Ateliér s kanálem v podlaze je vždy ideální.
Možná také kvůli této rozmáchlé technice jsou Tvé obrazy tak rozměrné? Nebo Tě k těmto velkým plochám vedou samotná témata, jasná představa, snaha o ovládnutí daného prostoru?
Jedno i druhé.
Opustil jsi počáteční objektivní a neutrální (nadindividuální) znaky a symboly. V následných etapách jsi výraz vyhrotil do dvou rozdílných poloh. Setkáváme ses květy , éterickými kompozicemi, vesmírnými světelnými body. Jindy však volíš polohu dosti zneklidňující – rozhněvané psy s pohledem nepřítomným a zlověstně neodhadnutelným… zase ta dualita dobra a zla… je pro Tebe konfrontace základních bytostných elementů tak důležitá?
Konfrontace základních bytostných elementů je ve svých důsledcích důležitá pro všechny
Téma divokých, strach nahánějících psů – zřetelně jakýchsi dionýských energií jsi uplatnil zvláště v cyklu Génius loci, o čem vypráví tento vytvořené podobenství, dalo by se možná říct: městský příběh?
Mluvíme o výstavě a ta je určena k vizuálnímu vjemu, nemá smysl ji popisovat nějakým vyprávěním. Nemyslím si ani, že se tu jedná jenom o nějaký městský příběh, ale o svět kolem nás, jeho ducha a o to co jsme z něj tím špatným co je v nás udělali.
Ivan M. Jirous, Tvá spřízněná duše, v souvislosti s obrazem Svinský vrch (2003) zmiňuje: “Josef Žáček doufá – tak či onak doufáme všichni – že nás zachrání Rosenkruciáni, Maltezští rytíři či Křižovníci s červenou hvězdou.” Myslíš, že by mohla, obrazně řečeno, zkaženost současné civilizace být napravena příslušníky řádů? Máš pocit, že náležité vzdělání (a víra s působivými rituály), čest a věrnost se může navrátit? Možná lidé nejsou tak špatní, jen je ti špatní vedou – ovládají, neboť nemají – řečeno s Václavem Bělohradským takové “skrupule”. Co myslíš?
Rosenkruciány, jejichž kořeny sahají možná až do dávné minulosti, jsem zmínil protože usilovali, a usilují, o všeobecnou reformaci, osvícení a duchovní revoluci. Věřím, že jsou stále mezi námi. A pokud jde o špitální řády, měl jsem na mysli jejich poslání sociální. Vše bylo myšleno obrazně. Na řády a jiné instituce nevěřím.
Možná spíš chybí současné rozmělněné společnosti také jistý mužný odvážný element. Postupně zanikaly mužské spolky a kluby (někdy jakési novodobé řády), chybí „kmenové“zasvěcení, dodávající mladým chlapcům jisté požehnání a společenské uznání. Chybí kontinuita, také však odhodlanost navštívit v hlubinách lesa “divého muže” , setkat se životodárnou pra-energií, i s případným iniciačním zraněním jako zkouškou odvahy a dospělosti… Vnímáš podobně dnešní tak trochu zženštilou dobu postavenou na penězích a okamžitých výhodách?
Nemyslím, že současný svět je nějak špatnější než v dobách, kdy všechny tyto spolky apod. byly. Je to spíš věcí vývoje každého z nás.
Jsi malíř, který vždy začleňoval do své tvorby rovinu morální, respektive sociální a politickou v nejširším slova smyslu. Vnímáš tento akcent (základ) jako přirozenou součást svého vyjadřování nebo jde spíš o vytčený program, zavazující poslání, názor na smysl umění?
Řekl bych, že jde o přirozenou součást mého vyjadřování, možná i názor na umění.
Ještě se vrátím k Tvému nedávnému cyklu Genius locí – který je nářkem nad naší společností, “nad tím, co se z Prahy stalo. Jde snad o temné zoufalství, co se z města, které jsme tolik milovali, ještě stane.” Je situace tak vážná?
Nechme se překvapit.
V jedné z etap obracíš svou pozornost dokonce k anarchistům, k cyklu, který patří k Tvým nejpůsobivějším. Jedná se o jakési zastřené portréty mezinárodně hledaných konkrétních osob. Co Tě vedlo k těmto “portrétům” levicových vůdců a bojovníků? Vidíš zde nějakou souvislost mezi světcem a anarchistou?
Tento cyklus jsem vytvořil za svého půlročního pobytu ve Švýcarsku v roce 1993. Byla to reakce na událost, která se stala na nádraží v Bad Kleinen, kam byl vylákán a později popraven protiteroristickým komandem člen čtvrté generace R. A. F. Wolfgang Grams. V masmédiích to potom prezentovali jako sebevraždu. Vždyť není světské moci bez násilí. V té době, když jsem odjížděl z Čech, se tady snad nejvíce loupilo a korumpovalo, politici si „utahovali opasky“ a pracovali pro „blaho národa“. Vznikala nová vrstva úspěšných a bohatých, vytvářel se kult úspěšného a bohatého jedince, který chce podle svých představ uspořádat zbytek světa. Na ostatní se nebere ohled, všichni ať se postarají sami o sebe! Zároveň je všem vštěpováno, že za svůj případný neúspěch si vlastně mohou sami a že je to jenom jejich problém. Mají to dobře vymyšlené: Z postiženého udělají viníka. Takže anarchisty nepovažuji za světce, ale za bojovníky takové „demokracie“, kde samovládcem je kapitál, hospodářské zájmy, loupež a obohacování na úkor druhých. Každá taková společnost s nimi musí počítat, vyrábí si je vlastně sama!
Jakkoli je mi blízká tato konfrontace s přebujelým mamonem a pokřiveným alibistickým tržním systémem, nevím zda tudy (anarchií) vede reálná cesta. Jakou nápravu poměrů navrhuješ Ty?
Svět kolem nás je naše dílo, takže musíme začít sami u sebe. A jak řekl Empedoklés: „pokud se budeme očišťovat, staneme se jasnozřivějšími a dostaneme se na úroveň bohů.“
Jakou má v tomto smyslu sílu výtvarné umění? Co vlastně říkáš na projevy, kdy nápad převažuje nad provedením, kdy jde vlastně spíše o jakousi vizuální agitku? Různá bienále jsou toho plná – co například soudíš o Sadámovi H…….. svázanému v akváriu – tak jak to pojal David Černý?
A jak se mu to podařilo!?
No, prostě to udělal! Připadá Ti, že skutečně existuje v současném umění „tolerantní pluralita“, jak se často vykřikuje? Přinášejí současná bienále nabídku bez předsudků a bez „korekcí“ zájmových partiček, které jsou u „kormidla“? Viděl jsi tyto přehlídky v pražském Karlíně či Veletržním paláci? Tipoval bych, že ne co?
Tyto přehlídky jsem skutečně neviděl.
Řekl bych, že se u nás vždy dařilo řízenému elitářství. Různé zájmové skupiny ovládly v minulosti co se dalo a nyní sklízejí své “plody.” Někteří vysokoškolští profesoři či ředitelé galerií jsou mnohdy bez kvalit i náležitých vzdělání. Ty máš k těmto skutečnostem dost vyhraněné soudy…
Jsem solitér, nejsem v žádných těch místních strukturách a v těchto záležitostech se již neorientuji. Přestal jsem tomu rozumět a nevím kdo je kdo. Na jedné straně se z věrných slouhů a novinových pisálků vyrábějí ředitelé různých státních galerií (školka manželů Ševčíkových), na druhé straně pak chovanci téže školky naříkají v médiích za lepší zítřky. Kdo se v tom má vyznat?! Jako by dnes, po letech, měli kluci a holky honičku sami se sebou. Musíme si uvědomit se lidstvo vyvinulo z opic – přesněji řečeno z chybějícího článku Darwinovy teorie. Vše se v přírodě točí kolem rozmnož – a i to shánění žrádla je jenom v prospěch zachování rodu.
Myslíš, že tento pudem motivovaný extrémní protekcionismus časem ustoupí jisté kultivaci v pokročilé společnosti? Mohlo by v tom hrát roli třeba otevření evropských hranic?
Když jsem se dozvěděl, že z Vladimíra Železného udělali „europoslance“ a také ,že se průzkumem zjistilo, že 30% Evropanů se domnívá, že Slunce obíhá Zemi, můj optimismus značně ochabl. Ale také jsem četl, že „jsou tu i takoví, kteří – dříve či později – pocítí hluboko v sobě tu nepatrnou jiskru, která v nich vzplane a uhasne a zase se rozzáří a povede k nás k pravdě…“.
V jaké míře potřebuješ mít informace ze zahraniční výtvarné scény – sleduješ ji pravidelně, občas nebo je Ti dění kolem ní vcelku volné?
K tomu co je v médiích nemám důvěru a zeměkouli neobjíždím. Někdy to vypadá tak, že se o „kvalitě“ nerozhoduje v ateliérech, ale někde jinde. V roce 1993 proběhl v Hamburku rozsáhlý veletrh soukromých galerií ze zemí bývalého východního bloku. Z Česka se ho zúčastnily galérie Béhémot, jejíž jsem byl kmenovým autorem, také MXM s manželi Ševčíkovými a možná ještě jedna galerie… Když se otevřely brány tohoto veletrhu, tak médii „namasírované“ davy běžely přímo do sektoru moskevských galerií, což byla jistě politická objednávka. Ostatní galerie nikoho vůbec nezajímaly, dokonce již ani ty petrohradské! Večer pak za námi přišla frustrovaná Jana Ševčíková z MXM a prohlásila: „Vždyť my jsme tady jenom křoví!“. Skvělý postřeh! Dalo by se tedy říct, že nežiji ve světě „Flash Artů“, filmových festivalů či Banánových rybiček…
Domníváš se, Pepo, že má české umění nějaké vlastní charakteristické znaky?
Když se prý zeptali Picassa na to, kdo považuje za originálního českého umělce, tak údajně odpověděl, že Josefa Ladu. Možná proto, že tak hezky nakreslil Švejka. Když si položíme otázku – jaké že to jsou znaky českého národa – vyjde nám, mimo jiné, určitá „vyčůranost“ a nedostatek originality. Výjimkou, když značně debilní, je snad poskakování na náměstích s pokřikem: „Kdo neskáče, není Čech.“ Jako ekvivalent této malé české „vyčůranosti“ současném umění spatřuji ve stupidním neonovém srdci na Pražském hradě! České umění si, až na několik málo případů, nikdy nevěřilo. Většinu minulého století jsme tu měli „École de Paris.“ Když se potom, po druhé světové válce, Zacha západní Evropa před šířícím se bolševismem, politici dodali s patřičnou propagací, v rámci Marshallova plánu, umění americké. Nyní, v době informatiky, tu máme k vidění různé mutace jakéhosi „zestejnělého“ internacionálního umění. Vzpomínám si, jak mi jednou po návštěvě stálé expozice současného českého umění v Galerii hl. m. Prahy (U Zlatého prstenu) vyprávěl jak byl na této výstavě dotázán dvěma Mexičankami: „Kde bychom mohli najít nějaké české umění?“
Co by stát mohl (měl) zlepšit na své kulturní politice?
To bychom si nejdříve museli položit otázku – co je, nebo by měl být, stát? navíc si myslím, že tato Tvoje otázka se mne ani moc netýká…
Obchod s uměním bývá někdy (někým) zatracován a obviňován z nekalých praktik. Spíše bych řekl, že tady přetrvává místy jistý anachronismus z dob totality a undergroundu, kdy prodávat znamenalo – zaprodávat se. Obchod s uměním – pakliže někdo nemaluje apriori již tak, aby „se to líbilo“ a dobře prodávalo – přeci oběma stranám pomáhá být svou prací zajištěný a tedy v svobodný. Vždyť přeci nakonec každý výtvarník chce (potřebuje) prodávat! Nezdá se Ti, že mívají někdy umělci “dvojí tvář”a že něco jiného hlásají a něco jiného potichu praktikují?
Dnes žijeme pod velkým ekonomickým tlakem. A tak, pokud jedinec není „vymazlenej“ z dobře situované rodinky, nebo nepatří k nějaké té skupině, kterou jsme již zmiňovali, je samozřejmě závislý i na prodeji.
Mimochodem, jak si vysvětluješ, že bývalý underground měl tak málo kvalitních výtvarníků, na rozdíl např. od literátů či hudebníků?
Kdyby ses mne zeptal na herce, měl bych jednoduchou odpověď. Ale pokud jde o výtvarníky, nemám chuť se do toho pouštět.
Na čem právě pracuješ, co děláš?
Právě jsem se vrátil z tundry a ptačího ostrova v Norsku. Tak si to užívám.
Radan Wagner, 2005
foto: Gabina Fárová
