PROFIL Joseph Beuys Moderní šaman
Joseph Beuys (1921 – 1986) byl zvláštní a jen stěží zařaditelnou postavou německého i světového umění. Své projevy a postoje zveřejňoval jako performer, sochař, malíř, estetik, filozof a teoretik umění respektive života. Věnoval se také pedagogické činnosti ve státní akademii (jeho žákem byl i český malíř Milan Kunc), ale po konfliktech s vedením školy také jako nezávislý jedinec a hlasatel nových idejí. U nás se jeho dílo opět po čase připomenulo, když Milan Knížák jako generální ředitel nakoupil do sbírek Národní galerie v Praze jeho objekt Auto (železné kruhy) za půl milionu euro.
Beuysova osobnost, stejně jako životní cesta, byla dramatická a komplikovaná, což se promítalo i do jeho díla, které nese pečeť jakési osobní mytologie. V roce 1936 vstoupil do Hitlerjungend, během války se pak dobrovolně přihlásil do armády, kde byl přidělen k Luftwaffe. To se mu stalo osudným. V květnu 1944 byl sestřelen nad Krymem a tamější Kozáci jej značně popáleného zachránili svou tradiční metodou: pomocí tuku a plstí, do kterých jej nadlouho zabalili. Později se staly tyto materiály jeho oblíbeným či nezbytným uměleckým prostředkem. Sám se stal svéráznou chodící ikonou – nosil vždy plstěný klobouk a pověstnou vestu. Takto je znám z mnoha fotografií, dokumentů či z portrétu od Andy Warhola.
Po válce studoval na Akademii umění v Dusseldorfu, kde později také působil. Do té doby však zažíval hlubokou krizi, traumata, existencionální i existenční krize. I jako pedagog (od roku 1972) byl poněkud výstřední či netradiční. Jeho heslem se stalo: „každý může být umělcem“ (po vzoru Komenského „škola hrou“). Oblíbený termín „sociální socha“ se pak stal společným a vysvětlujícím momentem další tvorby, což jistě souviselo s poválečnou kocovinou a nadějí v novou a lepší, neboť poučenější, společností. Beuys – „šaman“ se stal inspirátorem a organizátorem mnoha akcí samostatných i společných. Věnoval se instalacím, happeningům, ale vytvářel i objekty, grafiky, plakáty či kresby. Ve svých performancích používal i mrtvá zvířata (zajíce), ale i živá (kojota jako symbol původní indiánské civilizace a kultury).
Beuysovo umění se bezprostředně prolíná nejen s osobními drásavými zážitky, ale postupně stále častěji také s politikou. Jako reprezentant německé Strany zelených kandidoval do Evropského parlamentu, v tomto duchu roku 1982 stvořil své asi nejslavnější „dílo“: zasazuje 7000 dubů v Kasselu v rámci výstavy Dokumenta 7. Jeho světonázor vycházel především z odkazu antroposofie Rudolfa Steinera – nauky, zjednodušeně řečeno, hledající a vzývající společné lidské „náboženství“ spojující a zobecňující východní a západní duchovní prožívání – v politice pak konkrétně vedoucí k požadavku přímé demokracie.
Beuys byl jedním z hlavních zakladatelů konceptuálního umění – bořících hranice mezi všedním životem a kreativitou, kterou naplňoval mnohdy šokujícími akcemi, vzbuzujícími takto nové pohledy, prožitky a souvislosti. Také v tomto ohledu se stal příkladným pro hnutí Fluxus, které se však rozvíjelo v jisté podobě již od šedesátých let. Beuysovo dílo plně vyznívá a rezonuje při znalosti – pochopení jeho vlastního života i společenské atmosféry, v které pracoval a kterou svou charismatickou osobností také spoluvytvářel.
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art
