Klaus Mann (1906 – 1949) byl inspirativním Evropanem, posléze i světoobčanem – německým spisovatelem, novinářem, kritikem, redaktorem – intelektuálem náležícím k vzrušené meziválečné periodě se svými vypjatými kulturně politickými a mravními situacemi. Jeho romány (nejznámější je zřejmě Mefisto z roku 1936) vyjevují nebývalou angažovanost a statečnost. Jeho osobní existování a neúnavné působení zanechalo zřetelnou stopu v uměleckých kruzích, ale i v širším zjitřeném povědomí. Mann vycházel z evropských tradic (krátce by i občanem Československa), bojoval proti jakékoliv omezující totalitě, věřil v nápravu lidstva. Naděje, že se konečně vyplní jeho sen o duchovní a kulturní integritě starého kontinentu, se s poválečným vývojem zhroutily. Krátce po dovršení své čtyřicítky odešel dobrovolně ze světa živých.
Kde začíná ten příběh? Kde jsou prameny našeho individuálního života? Která zasutá dobrodružství a které zapomenuté vášně formovaly naši bytost? Odkud pochází rozmanitost rozporných rysů a tendencí, z nichž se skládá náš charakter?
Naše kořeny sahají nepochybně hlouběji, než si uvědomujeme. Nikdo a nic není bez souvislosti. Rozmáchlý rytmus určuje naše myšlenky a jednání; křivka našeho osudu je částečka mohutné mozaiky, která po staletí vytváří a obměňuje tytéž prastaré obrazce. Každé z našich gest opakuje nějaký ritus prapředků a zároveň anticipuje posunky budoucích pokolení; i ta nejosamělejší zkušenost našeho srdce je přejetím nebo dozníváním minulých nebo budoucích vášní.
Jak snadný je, myslí si tvůrčí typ člověka, život pro ty, kteří nemají žádný sen, žádné poslání! Šťastní blázni – nevědí nic o prokletí tvořivé mánie, o mukách vyvolenosti! Jak hladké a prázdné jsou jejich tváře…Chtěl bys to opravu? Měnil bys s nimi?
Jediná dokonale šťastná doba v našem životě je ta, kterou strávíme ve spánku. Kde je vzpomínka, není štěstí. Vzpomínat na něco znamená toužit po minulém. Náš stesk začíná s naším vědomím.
Nevyhnutelně nadejde pro nás všechny den – možná že dřív než si myslíme! -, kdy už nebude existovat žádná „nová zkušenost“, ale už jen obměny známých předloh.
Proč jsme na tomto zmateném bláznivém světě? Jaký mají význam všechny ty frašky a tragédie, do kterých jsme zapleteni? Co se skrývá za dutými frázemi a pochybnými stupnicemi hodnot dospělých? Co je to génius? Jsem génius já? Proč ne? Kde je Bůh? Je Bůh skutečnost, nebo je to pouze jedna z našich iluzí?
Můj neklid – nebo strach z opakování, jednotvárnosti a přesycení mi nikdy nedovoloval setrvat na jednom místě, v jednom přátelském kruhu, u jednoho povolání. Hnalo mě to pryč.
Cena, kterou je třeba zaplatit za každou platnou myšlenku, za každý tvůrčí čin, je vždycky stejná: utrpení, trpělivost, práce, soustředění, houževnatý, vášnivý zápas o poznání; o poznání, které, když je nakonec nalezneme, přináší zase jen hlubší utrpení.
Je patrně velmi odvážné tvrdit, že bychom měli tytéž myšlenky, i kdybychom nebyli znali autory, od nichž zřejmě pocházejí. A přece jsem ochoten věřit, že můj obraz světa by byl
přibližně stejný, jaký je dnes, i kdybych nebyl nikdy četl Dostojevského, ani Freuda, ani Nietzscheho, ani pana X nebo Y. Co jsem od nich přijal, bylo spíš potvrzení…
Nevěř nikomu, kromě hlasu svého svědomí! Buď upřímný především k sobě samému! Prozkoumej svou vlastní povahu! Staň se tím, kým jsi!
Není to vždycky přímá cesta, která vede k nám samým, k sebepoznání a sebenaplnění; nejbližší bývá často nejkřivolatější stezka. Kdo se příliš úzkostlivě vyhýbá tmě, ten možná nikdy nebude smět najít světlo.
Světový názor, v němž není ani potuchy po metafyzice, duchovní systém, v němž nemá místo kategorie transcendentna, mi zůstává dlužen rozhodující základ. Nikdy to nebudu moci přijmout jako své absolutní krédo.
Člověk stárne, už není docela mladý a jednoho dne zpozoruje, že „všechno zná“… A potom? Jak to pokračuje? Nepokračuje to, znovu to začíná: celá hra da capo, ještě jednou, stále znovu… Každý stupeň života je obměněné opakování předešlého.
Představuji si nebeskou slast nikoli jako splynutí s Bohem, nýbrž jako nekonečné, ustavičné přibližování k němu… Kdybych se nebál hrát si se slovy, řekl bych, že bych pohrdl slastí, která by se nestupňovala.
Osvědčí-li se naše generace, nebudeme mít ještě dávno ráj na zemi. Ale historický proces bude pokračovat s novými krizemi, s novými body obratu… Půjde to dál, a to už znamená mnoho. Boj, nejistota, strach, omyly, to všechno bude pokračovat. Nedojdeme klidu, klid neexistuje až do konce. A potom? I na konci je ještě otazník.
Z knih: Klaus Mann, Bod obratu, Mladá fronta, Praha 1997 a Klaus Mann, Mefisto………
Vybral a sestavil Radan Wagner
