Nad obrazy Jana Pištěka u příležitosti jeho výstavy v Ostravě
Člověk je bez varování na chvíli vržen do nekonečného vesmíru, okolního světa, určité krajiny, daného prostoru. Ocitá se náhle uprostřed mocného chaosu, v našem (postmoderním) věku umocněném všeobjímající relativizací a také bolestně (povrchně) zakoušenou neukotveností. Sám si musí ve svém nitru hledat směr a cestu, řád a smysl, vztah k prostředí (společenství) a přesah zjevující naléhavé sny a lákající vize. Co „Bůh je mrtev“ a víra v institucionální systémy řádně pošramocena, nedostává se vnímavému jedinci jednoduchého návodu a roz-řešení. Vše si naopak musí vyvzdorovat a osobně zakusit. Zastření těžiště, hodnotových a (a možná i) morálních systémů i společného univerzálního (srozumitelného) jazyka zdá se být trvalé.
Člověk našeho času a místa se stává – má-li vůbec čas a schopnost pro náležitou sebereflexi a toužebné vzhlížení – nutně poutníkem (nomádem) po hvězdách, krajinách, městech a vlastních neklidných myšlenkách. Obchází, nahlíží, dotýká se, žasne, pochybuje, táže se. Nikdy to nekončí. Putuje, pozoruje, mění odstup i úhel pohledu. Je sám. Mýty, ikony či autority s ráznými paušálními gesty se tváří v tvář ubíhajícím životním prožitkům a zkušenostem neodvratně rozplývají. Racionální návody zpravidla selhávají, důvěra ve společnou odpovědnost se oslabuje, evropská tradice naší „pozdní doby“ ztrácí identitu, technický svět vytěsňuje přirozené spočinutí a vnucuje jako samozřejmost povrchní „rozptylování“ a expertní atomizaci.
Ocitli jsme se tak na prahu nového a kvalitnějšího vědomí (svědomí) nebo spíše na okraji hluboké temné propasti (nebezpečné pasti)? Stále více věcí přestává být nezávislých na lidské vůli, anonymní – a ve své podstatě destruktivní samopohyb – stále pokračuje ve svém tempu. Je (zdá se být) k nezastavení. Přináší svérázné návyky a jakýsi vymezující (omezený) slang. Vše co nemůže pojmout (pojmenovat, změřit, směnit) je nekompromisně (a nekompetentně) odsunuto za hranice skutečnosti jako nesdělitelné či dokonce zcela neexistující.
A pak: rozdíl mezi pravdou a fikcí není již tak nápadný. Tušíme, a v podvědomí cítíme, že skutečnost je (také) někde jinde. Dává o sobě vědět jednou nenápadně, občas a jen letmo – jindy zas náhle, důrazně. A potom, jdeme-li za ní, zásadně mění naše dosavadní směřování, posuzování a možná i představy o sobě samých. Onen rozdíl mezi skutečností a jejím obrazem mají (někteří) naštěstí zapotřebí mírnit a pojmenovávat.
A člověk-umělec, je-li obdařen nadáním a imaginací, předkládá divákovi pod-vědomé a mnohdy překvapivé výjevy. Proráží těsný obepínající kruh kolem banální zaslepující každodennosti a dělí se o nevšední zážitky. Cestuje do kosmu, vznáší se zlehka nad rozprostřenou tichou vodní hladinou, radostně mystifikuje, vrací světu (okamžiku) harmonii či intimní půvab. Nebo ukazuje také na to, co by mohlo všechno být, zasníme-li se či jen se jinak podíváme. A krajiny pak nechává plout rozevřeným tajemných prostorem či clonit (kouzlit) fata morganou, ostrovům dopřává vznášet se atmosférou, horizontům předvádět úžasné proměny světel a barev, aby pak byly vystřídány pekelně žhavým magmatem či výjevy ohrožených, dosud však překrásných pozemských krajin.
Radan Wagner, 2008
