Po nedávné pražské přehlídce se výstava všestranné autorky, náležející k výrazným, avšak nepříliš známým osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století, přesunula do moravské metropole. Jádro souboru zůstává stejné, liší se jen akcentem na novější díla a přidáním několika drobných zajímavostí.
Zorka Ságlová. Autoři projektu Marek Pokorný, Milan Knížák. Kurátor Marek Pokorný. Moravská galerie – Pražákův palác, Brno, 3. 11. 2006 – 28. 1. 2007.
Zorka Ságlová (1942–2003) zasáhla do vývoje umění v šedesátých letech, kdy se osobitým způsobem vypořádávala s estetikou panujícího informelu. Tehdejší „bourání“ tradičního obrazu a rázná negace čitelného sdělení nebyla však pro začínající umělkyni vlastní (je škoda, že unikátní rané kompozice na výstavě nenajdeme). Již v tomto období je totiž patrná tendence k jasnému obrazovému řádu, tak typická a klíčová pro další autorčin vývoj. Od poloviny šedesátých let se Ságlová vydává na pole geometrické abstrakce – s oblibou řadí jednotlivé statické prvky do plošných konfigurací, připomínajících principy opartových skrumáží. Přes takové zneklidňující „mihotání“ se derou na povrch pevně stavěné struktury, jakési do všech stran se rozprostírající rastry. To není náhodné. Ságlová studovala na VŠUP v Praze (1961–66) u prof. Antonína Kybala textilní tvorbu – obor gobelíny a tkaniny. Pro ten je výchozí nítěná osnova, do které se pak vytkává vybraný obrazec. Atlasová vazba se tak stala základním principem a podstatným tématem také autorčina malířského díla. Sama „obnažená“ struktura na sebe vzala estetickou funkci, stejně jako schopnost sdělení.
Ságlová byla vskutku všestrannou umělkyní. Kromě textilií a rozbíhajícího se malířského díla byla aktérkou landartových akcí. Ty jsou na brněnské přehlídce připomenuty původní fotografickou dokumentací. Práci v krajině, které se věnovala společně se svými přáteli z nezávislé kulturní scény, brala především jako otevřenou výtvarnou hru, jakýsi nezávazný, zpravidla přírodní happening. Mezi nejzajímavější akce patří Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (1968), Seno – sláma v Galerii Václava Špály v Praze (1969) či Kladení plín u Sudoměře (1970). Na počátku sedmdesátých let se Ságlová stahuje do ústraní. K tomuto kroku byla přinucena změněnou politickou situací, umocněnou dusnou atmosférou kolem procesu se skupinou The Plastic People od the Universe, jejímž duchovním vůdcem byl její bratr Ivan Jirous (na výstavě lze vidět dobové návrhy plakátů pro tuto legendární undergroundovou kapelu).
Ságlová se v době normalizace uchyluje do ateliéru, kde tká své oblíbené gobelíny, a tehdy také na starých gotických předlohách nachází „svůj“ motiv králíka. Ten se stane do budoucna ústředním znakem – symbolem – šifrou či prostě hříčkou nebo stylizovaným „stavebním“ prvkem jejích obrazů. Podle situace, náhody a zvoleného tématu je pak králík na nich pojímán a vykládán. Ságlová se ve svém vnitřním (domácím) azylu průběžně vzdělává, v historii nachází řadu impulsů a inspirací ke své další, především malířské práci. V různých etapách, jak výstava kontinuálně a názorně ukazuje, se objevují asociace či přímé citace z různých epoch. Králík utěšitel (1993) nechává diváka vzpomenout na středověké iluminace, Orfeus (1994) na řeckou mytologii, Jin-jan (1994–2000) na pradávné asijské učení atd. Jinde je zase zřejmá jakási malovaná archeologie, která je volnou autorskou interpretací, kultivovanou stylizací a imaginací, vyvolávající kulturně historické vzpomínky a pocity blízké kolektivní paměti.
Zpravidla ve čtvercovém formátu provedená malba či opakující se „razítkování“ jsou u Ságlové vždy umírněné, bez známek nahodilosti a nekontrolované exprese. Máme co do činění s určitým konceptuálně laděným malířským přednesem, opírajícím se o decentní a zdlouhavě vedenou realizaci, jež připomíná pomalu narůstající gobelínové tkaní. Přesto jsou sledované obrazy uvolněné, přesvědčivé a svébytné. Jejich míra dekorativnosti je pak, zdá se, zcela pod autorčinou kontrolou. Nekonečné řazení siluet králíků v různých kompozičních schématech proslavilo Ságlovou nejvíce. Přesto vytvořila i jiná, velice pozoruhodná díla. Taková jsou v Moravské galerii také připomenuta. Jmenujme alespoň ukázky z cyklu Pavlov (2001––2003) – abstraktnější struktury, inspirované půdorysy archeologických vrstevnic (z lokality Pavlov), či sérii obrazů s názvem Sheilas (podle keltské bohyně plodnosti). Zde autorka na přiznaném damaškovém vzoru minimálními malířskými zásahy hravým způsobem nechá ožívat květinové ornamentální „klíny“ a tím je erotizuje.
Zorka Ságlová se vydávala mnoha směry – přirozeně se pohybovala v různě závažných i odlehčených tématech. Šla po svém od informelu ke geometrické abstrakci, od land-artu a happeningu ke králíčímu pop-artu, od konceptuální malby k lyričtějšímu či materiálovému projevu atd. Počátek nového tisíciletí ji zastihl při nadějné cestě za novým malířským dobrodružstvím. Kam by tato invenční výtvarnice došla, se můžeme, bohužel, už jen dohadovat.
Autor je šéfredaktor Revue Art.
