Krásné erotické stroje
V těchto dnech probíhá ve dvou podlažích pražské Galerie U Betlémské kaple výstava Jiřího Načeradského (1939), mapující jeho práce z let 1959 – 1975. Titulem expozice Krásné erotické stroje se volně inspiroval hudebním tělesem malíře a muzikanta Stanislava Diviše (Krásné nové stroje). Jedná se o období hledání a nalézání vlastní cesty i vstřebávání odkazů světové moderny. V temném čase za „železnou oponou“ pronikaly jen tu a tam do zdejších stojatých vod nové inspirativní impulzy. Načaradský díky své inteligenci a intuici stvořil tehdy díla originální, korespondující zároveň s aktuálními trendy.
Obrazy i kresby Načaradského vycházejí především z osobních zážitků, prožitků, představ a fantazií. Je v jádru člověkem i autorem eruptivním, přímým a pudovým. Kreslí chvatně – zpravidla až v jakémsi automatickém transu, rychle črtá a zviditelňuje energií nabité kompozice. Vzniká nekončící řada výjevů a příběhů. Z nich vybírá pak ty nosné a pro větší formát malby vhodné. Současná výstava se zaměřila nejen na určité období, ale především i na autorovo nosné a celoživotní téma. Ženy v různých situacích a pozicích odrážejí nezkrotnou živočišnost i pozoruhodnou tajemnost. Jejich postavy a podoby ukazují také na formální vývoj v uchopování věčného a vděčného tématu. („Já lidi nezkoumám, zkoumám pouze své možnosti, jak je zobrazovat a namalovat,“ zdůrazňuje Načeradský).
Na přelomu padesátých a šedesátých let převládal na české scéně temný informel zapuzující ve svých zásadách tradiční figuru a odlehčenou nadsázku. Načeradský, ale i jeho souputníci Jiří Sopko (ten v současnosti představuje ve staroměstské Galerii Gate své nejnovější práce), Rudolf Němec či Karel Nepraš však začali uplatňovat jiný program. Nová figurace či groteska vyhovovala lépe jejich bytostnému naturelu a rozhodnému zacílení. Také odbojnost vůči ztuhlému socialistickému realismu uchopili odvážně a po svém. Jeden z vystavených obrazů (na veřejnosti je k vidění vůbec poprvé) Žena s mávátkem (1959) je toho pádným důkazem. Kurátor expozice Petr Mach k tomu dodává: „Je odvážnou dobovou parodií na Čumpelíkovy budovatelské obrazy, kde student druhého ročníku AVU s krásou a erotikou naložil velmi osobitě. Mladý umělec přemaloval z vývěsky stržený plakát, který zobrazoval ženu v prvomájovém průvodu nadšeně mávající vlaječkou. Soudružku obdařil nahým tělem kyprých tvarů a motiv státní vlajky nahradil symbolickým geometrickým útvarem.“
Načeradský je bohém a rebel v tom nejlepším smyslu slova. To ostatně potvrzují i další vystavené práce – obrazy, kresby a grafiky. Výtvarné formy překračují obvyklou snahu o jednotný kontinuální styl. Mění se s náladou, rozpoložením i nahlížením chápané situace. Až mnohem později byl takový přístup obecně nazván postmodernismem. Pro Načeradského je volný pohyb napříč styly přirozený a přínosný. Stal se klíčovou osobností české groteskní exprese v různých variacích. Studoval a parafrázoval ve svých dílech staré mistry (Leonardo da Vinci. Tizian). Přijal pokubistické tvarosloví reprezentované zvláště Pablem Picassem, stejně jako syrové primitivizující podání Jeanna Dubuffeta a další výdobytky francouzského či světového umění (pop art). Výsledkem směsice různých vlivů, inspirací a vlastního pojetí jsou tyto hlavní znaky: nekompromisní pohled, vyhrocená ironie, brutální či přísně stylizovaný přednes, vniknutí pod povrch, zjevování podstaty a nastalé situace a samozřejmě také mistrné a pohotové zpracování.
Malíř je odvážně satirický a radikální v každém okamžiku. Ne každému může takový atak vyhovovat. Není zde místo k polovičatosti. Polemika, boj a tnutí do živého jasně převládá nad spočinutím, harmonií a líbeznou estetikou. Žena je zde nositelkou otevřené imaginace a zjitřené, byť někdy nebezpečné, vášně. Načeradský je však tvůrce inteligentní, vzdělaný a pevně zásadový. „Svině nemalují. Kdo je svině, nebývá umělec, ono se v tom malířství moc lhát nedá. Charakter autora je v jeho díle,“ podotýká Načeradský. Vlastně je zde přes svou ironickou nadsázku přítomné„tvoření radostné.“ Je provokativní, ale není zlé. Tento eklektický manýrista má život rád.
Výstava na Betlémském náměstí přináší díla z šedesátých let“: Milenci, Žižkovské ženy, Sousedova milá, Kuřačka, Elektrikářka, Veselá společnost – tedy většinou ženy zobrazené dle malířových parametrů: „Ženy mají býti při těle – mírně nebo hodně, ale určitě ne vůbec! Byl jsem kojen, nejsem předčasně odstavený a nic není ošklivějšího než hubenice v texaskách.“ V sedmdesátých letech přibyly nové přízračné vize: Biostroje, Stroj na mučení, Radary, Krásné modrožluté stroje a další zde také vystavené práce. Postavy žen ustoupily fantaskním přístrojům, erotika pochmurně surrealistickým živočišným sestavám. Zde si můžeme vzpomenout na blízké civilistní kompozice Františka Grosse či Františka Hudečka ze slavné Skupiny 42. Načeradský na toto období vzpomíná: „Ten totáč se tam nějak vloudil, tehdy v sedmdesátých letech mi opravdu došel humor.“
Výstava končí rokem 1975. Je úchvatnou ukázkou nekompromisní tvorby i nelehké doby svého vzniku. Načeradský v ní obstál umělecky i lidsky. K ženám a radostnějšímu, byť zdravě ironickému pohledu se později vrátil. Ale o tom bude jistě další prezentovaný soubor. Máme se zas na co těšit. Vždyť stále a dychtivě pracuje a zdůrazňuje: „Když srdce sklidilo svou žeň, je život už jen zvyk. A taky nesmím do hospody. Tak co chcete, abych dělal? Někdy je v ateliéru docela zábava…“. Načeradský je plodným a úspěšným autorem. Naposledy proběhla v Praze v Galerii Vltavín průřezová výstava jeho kreseb, koláží a grafik v březnu až červnu tohoto roku. U této příležitosti vyšla obsáhlá monografie těchto autorových aktivit.
Radan Wagner
