Křehká erotika Stanislava Podhrázského
Galerie hl. m. města připravila objevnou retrospektivní výstavu v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Zde mohou návštěvníci shlédnout, vůbec poprvé, takto rozsáhlou přehlídku Stanislava Podhrázského, všestranného, avšak poněkud „problematického“ kreslíře, malíře, sochaře a restaurátora.
Stanislav Podhrázský (1920 – 1999) svou tvorbou vždy polarizoval uměleckou scénu. Jedněmi byl vynášen jako vrcholná hodnota českého výtvarného projevu druhé poloviny 20. století, jinými zas bezradně odsouván coby nezařaditelný solitér bez aktuálních rezonancí. V době normalizace byl alternativní kulturou spíše přehlížen, oficiálními kruhy se stal jako „nepohodlný“ ignorovaným. V čem tkvěla tato zvláštní situace? Podhrázský byl pevný ve svých názorech občanských i tvůrčích. Bytostná spřízněnost se starými mistry jej odlišovala od dobových tendencí. Také introvertní povaha směřovala k intimitě lidské existence. Nejednoznačnost jeho postavení byla také překážkou účasti na tehdejších významných přehlídkách. Umělcovo dílo bylo hermetické a těžké pro interpretaci. Nicméně se stalo odrazem doby stejně jako projevy současníků jeho generace. K jeho blízkým patřili Miloslav Chlupáč, Zdeněk Sekal či Zdeněk Palcr.
Podhrázský se však nespokojoval s dosaženým. Proto na probíhající výstavě chybí řada děl, která nekompromisně zničil. Propadal trýznivým vnitřním vizím, projevu nevědomí a tak stanul na prahu „tekutého“surrealistického světa a dotěrných fantaskních přeludů. Pracoval na různých kresebných variacích, ale tu a tam se zrodilo zásadní, jakoby osamocené, konečné dílo. Takovým je obraz z roku 1949 pod názvem Imaginace strachu – kompozice zneklidňující, úděsně i sebekriticky psychologická. Šelma podobná kočce okusující prsty elegantní ruky je obrazem vnitřních bojů i tísnivé společenské atmosféry. Zde se již rýsuje Podhrázského prolínání líbezné poetiky, zneklidňujících jinotajů a tajemné nejednoznačnosti. Na výstavě tento obraz patří k nejpůsobivějším.
V roce 1950 odchází z politických důvodů řada studentů z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Stejně tak Podrázský bez dosažení konečného absolutoria. Nastává existenční dusno. Jako vynikající kreslíř se však mohl záhy zapojit do restaurátorských prací starého umění. To jej pak provázelo takřka celý život. Spolu s Mikulášem Medkem a dalšími souputníky paradoxně prožíval čas osobní svobody, který mu v městském prostředí chyběl. Zámky a historické sály skýtaly jistou nezávislost i potřebné živobytí. Ve volné tvorbě v polovině padesátých let se již obával pouštět dále do hlubin podvědomí, strach že se „nedokáže vrátit“ byl silný a varovný. Další psychické zhroucení nechtěl riskovat. Výstava dokumentuje tento posun, který se však udál spíše na povrchu. Pracoval méně s vizemi a více s archetypálními atributy. Ústředním prvkem prací se stal tradiční motiv rozbitého džbánku, který pak rozvíjel po mnoho let. Tento symbol tematizuje především ztracenou dívčí nevinnost. Vznikají kresby, pastely a plátna intimní erotiky a plynoucí životní nevyhnutelnosti. Obraz Dívka u stolu z roku 1956 je toho názornou a skvělou ukázkou. Zde si můžeme vzpomenout na Masacciovu nástěnnou malbu Vyhnání z ráje ve Florencii, kterou byl Podhrázský jistě inspirován. Rodí se tak umělcův zásadní motiv: tajuplná posvátnost lidské sexuality.
Podhrázského sólová cesta se přeci jenom na čas zkřížila s generačními druhy, když se stal členem skupiny Máj 57, s kterou vystavoval až do roku 1964 (sem patřili přátelé a kolegové Chlupáč, Palcr, Sekal a další). Vize ustupovaly vzedmuté vlně důvěrného citu a erotismu. Paže, nohy, klín, ňadra a vlasy se staly hlavními atributy. Tajemnost mladých dívek, mnohdy s odvrácenou tváří – odmítanou identitou – se stává zázračnou a neuchopitelnou. Každodenní skutečnost i přirozená zkušenost se zde posouvají k fantazii a výtvarné šifře, která mění objektivní realitu do fiktivní roviny. Naléhavá metafora jako sublimace prožitku tělesnosti, jak výstava dokládá, jsou neměnným charakterem pozorovaných exponátů. Rozbitý džbán – neboli dívka měnící se v ženu otevírá sexualitu, avšak v kultivované a spíše napovězené podobě (jak rozdílné od současných zbytečně a bezradně šokujících exhibic). Nahé dvojice ve své stylizaci připomínají spíše pozice kamasutry či lyrické projevy z minulosti evropského umění.
Po roce 1964 přichází po experimentech obecně na scénu tzv. nová figurace – vlna, která byla jistě Podhrázskému blízká. Na výstavách však přesto většinou zastoupen nebyl. Trvající jedinečnost a „jinakost“ tomu nadále bránila. Krása a intimní křehká intenzita se ani tentokrát příliš nenosily. Klasické hodnoty nebyly pokládány za důležité, stejně jako těsnější dialog s uměním minulosti. V této době se přesto Podhrázský dostal do vrcholného období. V cíleném popírání současnosti byl blízký světově proslulému Balthusovi (1908 – 2001), vyznavači krásy a smyslnosti. Také on zůstával solitérem, i když dnes je vysoce ceněný. Oba milovali italskou renesanci a manýrismus. Také propojení surrealistické zkušenosti s figurální malbou je činí jedinečnými osobnostmi v celkovém českém respektive evropském kontextu. Výsledný imaginativní magický realismus přináší onu tajemnost a neuchopitelnost nejlépe. Pod zdánlivou nevinností se však sváří světlo s temnotou, řád s emocí, harmonie se zranitelností. Prchavý okamžik žití je fixován do hledaného zobrazení a dále je vše na divákovi.
Na výstavě jsou také představena díla s ikonografií zvířat – pták, kůň, šelma, pes, kočka. Milá stvoření skrývají také číhající dravou krutost. Z kreseb, obrazů i plastik lze cítit neklidný spodní proud napětí a neutuchající vášně. Dominantní idealizace drží zničující erupci pevně na uzdě. Exponáty tento rozpor či hlubší ponor jasně naznačují. Zvířata mají jistě zástupnou funkci – odrážejí v jiné variaci umělcovu intenzivní smyslnost. Stejně tak je tomu u zastoupených krajin. Džbán, zvíře, krajina se různě prolínají, avšak společným jmenovatelem je nepokrytá vzrušivost. Milenci či bestiář bývají zpravidla zaplaveni světlem, jakýmsi snivým vyzařováním s duchovním rozměrem a touhou po léčivé harmonii.
Podrázského dílo je romantickým odkazem spojujícím také lidové a elitní umění, poezii i metaforu, minulost a přítomnost. Jeho soustavná tvůrčí práce byla přerušována potřebou existenčního zajištění. Dlouhá léta tak trávil restaurováním – především na zámku v Litomyšli, kde pracoval společně s Olbramem Zoubkem, Zdeňkem Palcrem a Václavem Boštíkem. V letech 1973 – 87 byl jeho život rozdělen mezi práci v ateliéru a na restaurátorském lešení. Jeho návrhy na novodobá zámecká sgrafita jsou na výstavě také zastoupena. Podhrázského expozice v Domě U Kamenného zvonu snad konečně začlení po právu zajímavé dílo a seznámí veřejnost s originální osobností. U příležitosti výstavy byl natočen dokumentární film dcerou umělce Janou Chytilovou a vyšla krásná rozsáhlá monografie od kurátorky výstavy Marie Klimešové.
Radan Wagner
