TÉMA Příběh spiritiualismu
Letos uplyne sto let, kdy byl na Staroměstském náměstí odhalen jeden z nejpůsobivějších pražských pomníků jako vyvrcholení dosud poněkud skrývaného úsilí. Cesty k jeho realizaci byly složitější než by se mohlo zdát. Kolem vztyčené postavy se v dramatickém sousoší odvíjí pověstný kruh personifikované historie, která se mnohdy odehrávala právě na tomto prostranství. Rád bych se u příležitosti tohoto významného momentu pozastavil a nahlédl za zprofanované husovské téma – k některým aspektům neznámým, opomíjeným nebo zamlčovaným. Těsnější vazby mezi tématem světce a autorem pomníku, ale i širší či hlubší překvapivé souvislosti, které se od viditelného těžiště rozbíhají pod povrchem do různých stran, bych se zde pokusil alespoň stručně nastínit.
Moderní člověk (i umění) se potýká od 19. století dodnes s „krizí metafyziky“ – s relativizací či dokonce pádem tradičních hodnot, o které se mohl dříve opírat. Křesťanské desatero či obecný morální kodex se ocitly v prostředí „smrti Boha“ a „mimo dobro a zlo“ (Nietzsche). Napáchaný katolický respektive mocnářský útlak vůči jinověrcům byl legálním ještě v naší novodobé historii. I po tichém vydání Tolerančního patentu (1781) bylo pragmatickým Josefem II. nařizováno, aby „dostal deset ran holí každý, kdo by o sobě tvrdil, že je příslušníkem jiného než tolerovaného vyznání“; a bit měl být opakovaně, dokud se „nepřihlásí k některé z povolených církví.“ Obyvatelé tradičně nekatolické České země měli blíže k méně dogmatickým naukám a museli vnucovaným jinakostem dlouhodobě čelit. (Ještě za předešlé vlády Marie Terezie měl být „mečem na hrdle ztrestán… kdo by rozšiřoval knihy kacířské.“).
Katolická církev jako mocenský nástroj se tedy stávala měřítkem a negativní poměr k ní byl cejchem odvahy. Pod křídly trpěné Jednoty bratrské (jejímž posledním biskupem se stal J. A. Komenský) se však formovaly různé gnostické proudy, v nichž člověk sám vchází ve styk s Bohem, aniž by k tomu potřeboval kněze. U nás se tito „blouznivci“, zpravidla kataři či adamité (ti, které tak nelítostně pronásledoval Žižka pro jejich „pacifismus“) uchylovali do východních či severních Čech. Odlehlé a pamětí ducha nabité Krkonoše byly místem, kde se ukrývali původní táborité, Čeští bratři, Komenský – protestanti – kataři nebo valdenští, později vesměs spiritisté. Symbolem i příkladným odkazem duchovního „boje“ za svobodu se stal Jan Hus, jehož uctívání se koncem 19. století mohlo konečně projevit i veřejně. Jistě tedy není náhodou, že prvních třináct pomníků tohoto s valdenskými sympatizujícího mučedníka se objevilo právě v Krkonoších a okolí. První takový „maják“ odporu byl postaven roku 1871 ve Vojicích, pak v Pohorském Újezdu; po roce 1900 v Haraticích. A první Husova městská socha stanula v Nové Pace – vytvořená Stanislavem a Bohušem Suchardovými roku 1912. (Ve zdejším muzeu naleznete dnes expozici spiritismu). I zde je patrné, že toto hnutí je „uvěřitelné“, což ostatně potvrzuje i moderní věda.(Mluvíme o skutečném spiritismu, nikoliv o předstírané salonní módě; více se můžete dočíst ve vynikající publikaci Spiritismus od Jaromíra Kozáka, která vyšla roku 2003 v nakladatelství Eminent).
Také v umění se dobová duchovní intenzita projevuje: nejprve v grafice (zvláště sdružení Sursum), pak v malbě (Zrzavý, Kubišta, Váchal, Šíma, Kupka) i sochařství (Kafka, Mařatka, Sucharda, Bílek, Kocian, Šaloun). Společným tématem se stává prozření „druhého zraku“, symbolika světla či ohně… a to od symbolismu přes secesi až k české variantě produchovněného kubismu. Nastalé vize, zpočátku spíše personifikované v podobě bytostí se zavřenýma očima, jsou známkou a výsledkem meditace či motlitby, také však reflexí sílící mysteriózní filozofie hlásané tehdy tak vlivným Friedrichem Nietzschem. Ten navíc přichází s nekřesťanským individualismem a temnou metafyzikou existence, s věčným návratem (k sobě), (nad)člověkem a tvůrčím vysvobozením: „…spásonosná kouzelnice, umění; jediná ona může přenést myšlenky hnusu o odporném či absurdním jsousnu do představ, s nimiž se dá žít.“ Nietzsche, následník u nás neméně vlivného Arthura Schopenhauera či revolučně egoistického pre-anarchisty Maxe Stirnera, razil osvobození lidské vůle – tedy dějinný přechod od „toto máš činiti“ k „tak chci“.
Ladislav Šaloun – sochař a spiritualista – stvořil nejprve střízlivější meditativní Husův pomník v podkrkonošských Hořicích roku 1914, který byl odhalen krátce po sarajevském atentátu. Na pražské podobě pak pracoval ve své vile s přilehlým ateliérem, ukryté za parkem ve srázu Královských Vinohrad. Do té doby pobýval v budově Melantrichu na Václavském náměstí, avšak stávající prostory nedostačovaly pro rozměrnou zakázku. A tak vyrostl podle vlastního umělcova návrhu poutavý komplex obytných a pracovních prostor s proskleným stropem. V ateliéru se Šaloun scházel se svými přáteli (Jirásek, Čapek, Destinová, Kubelík). Opředené tajemstvím jsou ale pravidelné okultní seance, které se odehrávaly ve sklepení domu za účasti zasvěcených osobností (Mucha, Bílek, Březina či Váchal, zmiňující tato „setkávání“ jen v náznacích ve svých vzpomínkách).
Vedle divého génia Nietzscheho vyznával Šaloun z východní mystiky vycházejícího Schopenhauera, jehož stylizovanou podobiznu si sochař dokonce umístil na fasádu své vily. U vchodu do ateliéru doplňuje jeho vyznání reliéf nazvaný Pozdrav slunci znázorňující cestu člověka ke zdroji veškeré energie a to ve verši zasvěcence a přítele Otokara Březiny: „Ty víš, jak rád bych tvoje slunce zřel, tož nediv se, že hoří v písni mojí. Tys, pane, chtěl.“
Atmosféra fin de siécle konečně přála individuálnější tvorbě; rozmáhal se filozoficko-duchovní proud antropologický, tedy i Schopenhauerův odkaz, kdy „dovršení umělce je světec“, avšak s akcentací transcendující vůle, jež sídlí v pohlaví – tedy zduchovnění smyslnosti v rámci pesimistického humanismu – vlády pudů nad rozumem. Samozřejmě, že k tvůrčímu završení sledované (nejen) Šalounovy cesty přispěly v naší zemi další náhodné(?) faktory: politický (1848), ústavní (1867), ale i hospodářský, kdy díky krizi (1873) mohlo české obyvatelstvo paradoxně začít vyrábět svůj kapitál a (re)prezentovat se uměním. Dokonávající pak byl volební triumf mladočechů (1891), který vedl také ke kulturnímu vyrovnání s Evropou a rozvíjející se uměleckou autonomností zvláště po vzoru francouzského směřování (Baudelaire, Flaubert, Rimbaud, Rodin). Také ruský psychologický realismus (Tolstoj, Čechov, Dostojevsij) měl svůj vliv stejně jako osamělé americké hvězdy – tajemně komponujícího E. A. Poea či rovnostářského poetu W. Whitmana. A jistěže k těmto tvůrcům náležel i německý klasický humanista – skrytý gnostik J. W. Goethe či revoluční socialista a neopakovatelný autor divadelně operního gesamtkunstwerku Richard Wagner.
„Nový věk“ ozářený tímto souhvězdím byl u nás formulován zlomovým manifestem České moderny (1895), za kterým stál J. S. Machar spolu s F. X. Šaldou a reflektován časopisem Moderní revue (1894 – 1925), nabízející „spirit“ probuzené epochy. Letopočet 1895 byl pro zdejší prostředí mimořádný ještě v jednom bodě. V tomto roce byl u nás založen – aktivován z Francie importovaný martinismus, tedy počátek novodobého hermetismu s různými podskupinami, který se ale v dějinách vine jako červená nit – od všemocných tvořivých prabohů Thovta (řecky Hermes) a Eset (Isis). Za touto iniciativou stál jihočeský baron Adolf Leonhardi ze Stráže nad Nežárkou, obdivovatel teosofické společností (založené H. P. Blavatskou v roce 1883). V roce 1895 tedy vzniká v Českých Budějovicích na našem území první martinistická lóže zvaná U modré hvězdy, jejímž nejznámějším členem byl Julius Zeyer z nedalekých Vodňan. (Leonhardiové měli ve znaku pěti listou růži na zlatém pozadí). Ušlechtilé martinistické ideje esoterismu se pak šířily „svými cestami“ dále. Časem byl zchudlému šlechtici zabaven majetek, drancován a nakonec vydražen včetně zámku a jeho pověstné hermetické knihovny. (Baron zde dožíval ve vyhrazeném prostoru s dcerou v nuzných podmínkách). Podobně skončila i další majitelka zámku, autorka zlomyslně pokrouceného románu Ve stínu modré růže – román zašlých vášní, náruživá žena, nadšená spiritistka a operní pěvkyně, která na panství žila a také zamřela (1914 – 1930). Jmenovala se Ema Destinová – ta, která se stala aktivní účastnicí seancí v Šalounově pražské vile. (Tato kontroverzní žena byla přítelkyní nadšené spiritistky Cosimy Wagner(ové), manželky geniálního umělce Richarda Wagnera. A jejich rodinným přítelem byl až do slavné roztržky Nietzsche, jehož filozofie byla pro Šalouna tak inspirativní.
Někdy se stává, že různá propojení směřují jen tušenou konstelací. Astrální pole, kolektivní paměť Carla Gustava Junga či orfická pole Ruperta Sheldrakea… různé pohledy na stejnou (ne)skutečnost, pro jejíž zření však není každý náležitě připraven. Existují pouhé náhody?
Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art
