Francouzský prokletý romanopisec a jeden z nejvýraznějších autorů 20. století Louise Ferdinand Céline (1894 – 1961) se stal celosvětově proslulým hned svou prvotinou Cesta do hlubin noci. Tento velký inscenátor absurdna s nebývalou otevřeností a pesimismem líčí ztroskotání staré Evropy – změnu z Belle Époque na válečná jatka první světové války. Spisovatel a později lékař Céline byl nekompromisní ve své tvorbě – jeho radikální uvolněný styl, prost jakýchkoliv zábran, ovlivnil celou řadu umělců – současníků i následovníků. Byl aristokrat vzešlý z lidu, zároveň však klasik i revolucionář, vlastenec a pacifista, anarchista i člověk řádu.
Člověk si musí vybrat. Sázet na dostizích nebo chlastat… buď anebo!… Není možný dělat všecko naráz. Já na příklad radši piju! Sázky, to pro mě nic není…
Málokomu zbude po dvacátém roce ještě kousíček takové příchylnosti, téhle příchylnosti zvířat. Svět není takový, jak jsme myslívali! V tom je to všechno! A proto měníme výraz tváří. A jak! Protože jsme se zmýlil. Ani se nenadáš, a je z tebe úplný hovado! Ano, to nám po dvaceti letech života zůstává ve tváři. Omyl! Naše tváře jsou jenom omyl!
Radši si nedělat iluze; lidé si nemají co říkat, mluví se sebou každý jenom o svých souženích, to je přece známé. Každý pro sebe, země pro všecky.
Ale já – bude lepší, když to řeknu hned – já jsem už dřív nemohl venkov nikdy ani cítit, zdával se mi vždycky smutný s těmi svými nekonečnými hnojišti, s těmi domy, v nichž lidé nikdy nejsou, a s těmi cestami, které nikam nevedou.
Člověk je v poměru k Hrůze stejně panic jako v poměru k Rozkoši. Kdo by byl mohl dřív, než do války opravdu vkročil, předvídat, co všecko v sobě má špinavá, hrdinská a ohavná lidská duše? Teď jsem byl stržen do tohoto hromadného úprku k hromadnému vraždění, k ohni… Přicházelo to zhluboka a teď to přišlo.
Srdce mi buší v teple, ten zajíc, v té své klícce z žeber, vzrušené, schoulené, pitomé.
Příroda je strašná věc, a i když je tak důkladně ochočena jako v parku, ještě pořád budí jakousi úzkost v opravdových měšťácích. Stávají se pak snadněji sdílnými.
Abyste byli pokládáni za lidi rozumné, není nic tak znamenité, jako mít zatracenou drzost. Když jste po čertech drzí, stačí to; to je vám pak dovoleno všecko, naprosto všecko, většinu máte na své straně a jenom většina rozhoduje o tom, kdo je blázen a kdo blázen není.
Láska, to je jak alkohol: čím jsi bezmocnější a opilejší, tím více se považuješ za silného, za chytrého a za jistého svým právem.
Hrdinské poezii neodvratně podléhají ti, kteří do války nejdou, a ještě více ti, které válka skvěle obohacuje. To už je takové pravidlo.
Proti mrzkosti chudoby, jen si to řekněme docela upřímně, je to povinnost, musíme vyzkoušet všecko, opíjet se čímkoli, laciným vínem, onanií, biáčkem.
Válka jedny spálila, druhé zahřála, stejně jak oheň mučí nebo posilňuje, podle toho, je-li člověk v něm nebo před ním. Jde jenom o to, umět si poradit. Život? To vás ždímá jak špinavý hadr a zmačká vám to fasádu.
Jiná země, jiní lidé kolem nás, štvoucí se životem nějak podivně, o několik ješitností míň, nějaká pýcha, která už nemá smyslu, její lež, její dobře známá ozvěna, a víc toho není třeba, hlava se vám točí, pochybnost vás láká a nekonečno se rozvírá jen a jen pro vás, směšné, nepatrné nekonečno, a vy do něho padáte… Cestování je hledání tohoto naprostého nic, této malicherné závrati pro kujóny…
Když jde o to, abych se zas jednou mohl pořádně nadlábnout, to hned rozumím všemu, co kdo chce; to se potom chápavost dá natahovat jak kaučuk.
V bídě vždycky přijde chvíle, kdy duch se najednou zatoulá daleko od těla. Je mu v něm hrozně nevolno. To potom s vámi mluví skoro už jenom duše. A duše, to je živel nezodpovědný.
Člověk, ani si to neuvědomuje, bere pozvolna svou úlohu a svůj životní úděl doopravdy a potom, když se obrátí, je na změnu už pozdě. Stal ses člověkem neklidným a rozumí se, že je tak navždy.
Pravý učenec potřebuje průměrně dobrých dvacet let na svůj veliký objev, který záleží v tom, že se přesvědčil, že vášnivá záliba jedněch ani zdaleka nebaví druhé a že na tomto světě každý posílá do horoucích pekel to, pro co je zanícen soused.
Člověk přece jenom odolává, je mu těžké přestat se úplně zajímat o sebe, chtěl by to všechno zastavit, aby o tom mohl přemýšlet a aby v sobě slyšel lehce bušit srdce, ale už to nejde! To už nejde zarazit! Prožívá katastrofu celá ta nekonečná ocelová bouda a my se v ní točíme zároveň se stroji a celou zemí. Všichni dohromady!
Objevujeme v celé své směšné minulosti tolik směšnosti, šalebnosti a lehkověrnosti, že bychom možná chtěli naráz přestat být mladými, počkat, až mládí ulétne, až nás předběhne, vidět je jak odchází, jak se vzdaluje, dívat se na všecku tu jeho bláhovost, hmátnout do jeho prázdnoty, vidět je ještě, jak letí kolem, a potom sám odejít… klidně jít svou cestou, pěkně pomalu kráčet druhou stranou času podívat se, jací opravdu jsou lidé, jaké opravdu jsou věci.
Z knih: Cesta do hlubin noci, Fr. Borový, Praha 1932, Od zámku k zámku, Atlantis, Brno, 1996, Smrt na úvěr, Atlantis, Brno, 1999, Céline, čas nadějí, Francois Gibault, Atlantis, Brno, 2005
Vybral a sestavil Radan Wagner
