Je to vůbec možný? (2004)
Michal Cihlář
Michal Cihlář (1960) je v mnoha ohledech nevšedním a ztěží uchopitelným úkazem. Již během studií na VŠUP (1981 – 1987) si zvolil vlastní cestu. Tento grafik je pozoruhodný pro svůj vyhrocený názor, poctivé řemeslo a kompaktní výtvarný styl. Proti snovosti a potemnělé dekadenci nabízí věcnou bdělost a hru barevných soutisků, proti heroizované tvorbě úpornou práci. Podceňované a málo prozkoumané „lidové“ linoleum se mu stalo nekonečnou výzvou. Obyčejná krytina, jediné zděděné rydlo, ruční tisk a trpělivost ho provázejí vlastním uměleckým světem. Touha zdolávat vytčené náročné úkoly minimálními prostředky je zřejmá a opojná. „Co by si měl divák před Tvou filigránsky zpracovanou grafikou pomyslit?“, ptal jsem se Michala již v dávných osmdesátých letech. „Měl by se ptát: Je to vůbec možný?“, odpověděl mi svým tichým, ale neústupným hlasem s potměšilým úsměvem.
Pamatuješ si na své první dětské „výtvarné“ vjemy, které si dodnes vybavuješ?
Jasně. Asi ve třech letech jsem měl přímo na zdi nad postýlkou vodovkami namalovanou Evičku a Monoklíčka, což byla taková holčička s bílým štěňátkem od Miloše Nesvadby. Ty obrázky byly různě kombinované s rodinnými fotkami, protože táta hodně fotil. Dál byly v bytě sošky a reliéfy od mého strejdy sochaře Karla Hladíka, který je, mimo jiné, autorem té známé Kafkovy hlavy na rohu Maiselovy ulice. Takže jsem už od dětství vyrůstal v rodině, kde se o tom, že umění je sice netradiční, ale seriózní povolání, nepochybovalo. V ložnici rodičů pak visela na černě vymalované stěně reprodukce dívčí hlavy od Amadea Modiglianiho a v obýváku zase depresivní obraz Dona Quijota od Honoré Daumiéra. Letos v březnu jsem toho Quijota úplně náhodou objevil v mnichovské Pinakothece. Byl jsem překvapený, jaký to byl skrz něj skok do dětství. Jinak vyloženě ovlivněný jsem asi jen typografií Josefa Lady a obrázky ze žvýkaček značky Donald. Naopak odpor ve mně vyvolávaly obrázky pro děti od Josefa Čapka, ale i to léty přešlo v celkem hezkou nostalgii.
Jak hodnotíš s odstupem času tehdejší svá školní léta „za totáče“?
Já jsem Umprum (Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze) dodělal v roce 1987 a byl jsem šťastnej, že už jsem venku a mám diplom v kapse a tudíž jsem nezpochybnitelném. Ten titul – to bylo zaklínadlo, kdo ho neměl, byl handycapovanej… Já jsem vždycky věřil ve svou vlastní tvůrčí svobodu, ale ten diplom mi dával jistotu. Ta byla totiž úžasná právě v tom, že všechno bylo černobílý a třeba i docela obyčejný podpis na obyčejný petici byl neobyčejný počin. A výtvarníci se navzájem potřebovali, jen si vzpomeň na tu kolektivní energii, která čišela z Konfrontací nebo z výstav jako byl Lidový dům ve Vysočanech nebo K ROK´88 ve Strašnicích. Ve škole znamenalo jít na tenký led už jenom to, že ses hlásil k pop artu nebo k nové „divoké“ malbě. Já jsem třeba v roce 1984, pod vlivem setkání s Jiřím Kolářem, udělal asi dvanáct koláží, které jsem pak ukázal na školní výstavě domácích prací. A to stačilo k tomu, aby komunistickém rektor Jiří Mikula celou výstavu okamžitě uzavřel! Kdyby na škole nebylo kolem mě poměrně dost všelijakých spřízněných „prudičů“, jako byli třeba skláři nebo spolužáci Šimon Caban, Aleš Najbrt, Pavel Beneš nebo Kryštof Trubáček, a kdyby člověk tou dobou nezačal tajně dělat svoje první kšefty, tak by ta škola zaměřená na normalizační výchovu byla fakt jen ztracenej čas.
Tvůj projev se zformoval během 80. let. Proč jsi se rozhodl pro linoryt, tehdy tak zdiskreditovanou techniku vnímanou spíše jako oblíbený projev návštěvníků školní družiny či LŠU?
To bylo okamžitý rozhodnutí. Viděl jsem v roce 1981 takové malé linoryty od sochaře…… Štursy a došlo mi, jak je to úžasná technika a materiál – levný a měkký. Roveň pevný. A nesmrdí! Člověk se taky neušpiní… A navíc linoryt v lidech většinou vždycky vyvolává emoce a vzpomínky z LŠU a na jejich vlastní neschopnost. Takže pak logicky mají obdiv ke každému kdo se z toho diletantismu nějak vymanil.
V 80. letech se podařilo uskutečnit pár významných a nezvykle svobodných akcí, při nichž jsme se vlastně také seznámili. Jednu z nich pořádalo v roce 1983 sdružení Stav potřebné komprese ( Michal Caban, Luboš Čech, Šimon Caban, Radan Wagner). Zhruba dvěma stovkám osobnostem byla zaslána výzva k účasti a také shodný negativ s třemi postavami. Jednotící téma „tří“ bylo jediným omezením. Nakonec se z toho sešla zajímavá výstava v „kulturáku“ v Horních Počernicích. Jak na to vzpomínáš?
No udivujeme mě, že bylo kontaktováno dvě stě lidí, protože na té výstavě v kulturáku v Horních Počernicích bych hádal tak maximálně padesát vystavujících. A ta výchozí inspirace trojicí postav nebyla moc striktně dodržována, což je ale nešvar snad všech tématických výstav. Tady ale zase šlo v první řadě o určitou revoltu a dobrodružství, protože jako student jsem překračoval jasná nařízení školy, totiž nikde nevystavovat. Taková ilegality byla prostě vzrušující! Já jsem pro tuto výstavu tehdy udělal svou první koláž, kde bylo z novin a časopisů vystřižených a nalepených dvěstěsedmdesát trojic. A ukázalo se, že to pro mě bylo naprosto fatální téma, protože ty trojice si vystřihuji dodnes – už jedenadvacet let. Mám jich nalepených už něco kolem tří tisíc. A další tisícovka teprve čeká v šuplíku.
Další polooficiální (či zcela utajovanou) akcí byly zmíněné Konfrontace (1984 – 1987) a K ROKy (1988 – 1990) – jakési mezioborové setkání (výstava s večerními hudebními či divadelními představeními divadla Sklep, Baletní jednotky Křeč, Laury a jejich tygrů, Petra Fejka, Jaroslava Duška atd.), které se setkaly s velkým ohlasem. Jak moc byly tyto ojedinělé pokusy o svobodný projev pro Tebe inspirativní?
Člověk tam cítil kolem sebe kontinuitu, zvědavost a spiklenectví. Mohl ses s kýmkoliv „opylovat“. O smyslu se prostě nepochybovalo! V té době se začínaly tvořit různé skupinky, skupiny, okruhy a také se vyhraňovaly názory. Chodilo se do hospod a demonstrovala se generační spřízněnost.. Dneska žasnu že jsme tu předešlou generaci zajímali, protože mě z těch dnešních mladších nezajímá prakticky nikdo.
Povedená, přestože narychlo svolaná, byla také akce Otevřený dialog (1989) v tehdy právě rozestavěné a rekonstruované pražské Vinohradské tržnici. Je ještě něco co bys z té předrevoluční doby vyzdvihl?
Vinohradská tržnice už prezentovala vyhraněné osobnosti a vyhraněné názory. Byla tam strašná spousta lidí, šero a chaos. Ale i tom chaosu šlo o jasnou „jednotu kulturní fronty“. To by mohlo znít jako fráze, kdybych přesně tento slogan za devět měsíců nepsal na transparent pro tribunu na Letné. A je to asi i příznačné, protože když jsem za pár let po té navštívil v Berlíně Museum útěků na Check point Charles, tak tam ten můj transparent visel. Ale ta „tržnice“ bylo takové poslední jednotné vzedmutí. Pak se to začalo drolit a po revoluci už na téhle bázi už nic nešlo. Ještě bych ale chtěl vyzdvihnout předrevoluční aktivity Galerie H v Kostelci nad Černými lesy. Bratři Hůlové mě na jaře roku 1985 poprvé přezvali na jejich akci Velikonoční vajíčko a tím mě v podstatě jaksi etablovali v kulturním povědomí předešlé generace. To byla od nich ohromná věc, protože Galerie H byla tehdy notoricky známou oázou neoficiálních umělců.
Jaký vidíš vztah mezi uměním a politikou? Všiml sis, že underground je někdy kvalitní v oblasti hudby, literatury či divadla, ale ve výtvarném umění to v zásadě nefunguje?
Nevím. Ale fakt je, že mi přijde směšné, že třeba undergroundem mohly být grafiky Oldřicha Kulhánka, přestože si za ně šel v sedmdesátých letech sednout na Ruzyň.
Možnost skutečně šokovat, překračovat navyklé hranice či striktní zákazy pominula. Vše se nyní smí, nastoupila vláda „mamonu“, je těžké být nezávislý a výjimečný. Až mě je líto současné nastupující generace. Vidíš to podobně?
Ano. Nejvíc je mi ale líto běžného člověka, který o umění neví zhola nic a narazí zrovna na umělce, který chce šokovat ještě v dnešní době.
Doby jistého stresu, útlaku a pozvolného probouzení vydávaly v minulosti nejhodnotnější plody. Vzpomeňme na Skupinu 42 v letech druhé světové války, revoluční 60. léta či u nás přelom 80. a 90. let minulého století, tedy časové etapy, jež jsou mezi mnohými sběrateli výtvarného umění upřednostňovány. Je jisté ohrožení či revoltování skutečně tak podnětnou podmínkou? Zdá se ti dnešní doba opravdu tak bezproblémová a tedy neinspirativní?
Nemusí jít ani o ohrožení, ale spíše o pocit ze zanechání stopy v blátě nebo na jiném vhodném místě. Oba víme, že na Měsíci jsou ty stopy dodnes! Žádná doba nemůže být přeci neinspirativní. Zdá se mi jenom že výtvarné umění – hand made, abych byl konkrétní – brzy převálcují a před veřejností definitivně zdiskreditují různí konceptuální umělci. Přičemž reklama a všelijaké agresivní a arogantní agentury si také přihřejí svou polívčičku. Umění bude zastíněno virtuálními pasvěty počítačů a nikomu to vlastně nebude vadit.
Není spíš než jen Evropa ohrožen svět jako celek? Vnímáš nějak například génius locí – specifického ducha střední Evropy?
Ničeho se neboj, globalizace to jistí.
Oba jsme jistě potěšeni, že si ale dosud malba i grafika (tedy ruční klasické techniky) udržely a možná dokonce posílily svůj význam a nenaplnily se tak prognózy některých skeptiků. Čekal jsi takový vývoj na počátku nového tisíciletí?
Mně je tohle všechno opravdu jedno. Ale myslím si, že víc než o nenaplnění skeptických prognóz se tady jedná o nenaplnění linie dominantních teoretiků… A až mě vlastní práce přestane oslovovat, tak to bude určitě signál, že už mám zřejmě skončit.
