Normální rozhovor (2004)
Milan Kunc
Milan Kunc (1944) je jedním z mála českým malířů, který zaujal pevné místo v širokém kontextu evropského respektive světového umění. Je slavný, ale ve svém chování nenápadný až decentní. Jeho životní pouť byla plná zvratů a dobrodružství. Od roku 1964 studoval na pražské Akademii, odkud byl po třech letech vyloučen. V roce 1969 odcestoval do Itálie a později do západního Německa, kde požádal o politický azyl. V letech 1970 – 1975 studoval na Akademii v Dusseldorfu u slavných osobností Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Po studiích žil střídavě v Kolíně nad Rýnem, Los Angeles, New Yorku, Amsterodamu, Římě a v Toskáně. V devadesátých letech působil jako profesor na Akademii v Kasselu. S tímto průkopníkem postmoderního umění (a jeho osobitých variací: trapného umění, na piedestal povýšeného kýče, kapitalistického realismu), jenž se však cítí být spřízněn spíše s klasickou modernou, jsme si povídali v jeho pražském bytě. V domě stojícím kousek od Akademie kde jeho kariéra kdysi začínala. Zde s přestávkami pobývá se svou novou rodinou. Žije zdravě, po ulicích jezdí výhradně na kole, má stále dobrou náladu a bez ustání spřádá plány, které ho zavádějí do nejrůznějších koutů světa.
Milane, v roce 1969 jsi emigroval do západní Evropy. Stal jsi se známým, uznávaným a ceněným malířem. Jako jeden z mála českých výtvarníků jsi se prosadil ve světě a dodnes mají galeristé o Tebe zájem. Žil jsi v mnoha velkoměstech a poznával rozdílnou atmosféru, která má do jisté míry vliv na Tvou práci. Poslední roky pobýváš tady poblíž Stromovky na Letné v Praze. Čím Tě toto město tak oslovuje?
Praha je magické město. Narodil jsem se zde a strávil první třetinu svého života. Napevno zde žiju a pracuju teprve rok, ale předcházelo tomu deset let intenzivních několikaměsíčních návštěv. Pouta k mým předešlým existencím nebyla přerušena, jezdím každý rok do Itálie – Toskány, kde maluji. Pracuji také v Holandsku poblíž Amsterdamu na keramických objektech, jejichž modelování mě stále více fascinuje. Po výstavě v Belvederu v roce 1992 mě Praha opět získala a dává mi spirituální oporu. Po padesáti letech se tady dá zase volně dýchat. To samé platí o celé zemi české, která se jako jedinečné universum určitě ještě proslaví. Musí se ale na tom pracovat a nežít jen z chvály minulosti. Věru, některým umělcům je Praha příliš klaustrofobická, provinční a panuje přesvědčení, že se chová ke svým dětem macešsky. Ale i dnes se musí dělat to co se vždycky dělalo: sbalit kufřík a jít jinam na zkušenou.
A co New York? U nás převládá názor, že je to hlavní a nenahraditelné centrum umění, kde se vše taví, formuje, kde se rodí nová kritéria i nejaktuálnější tendence, kterými jsou pak poměřovány ostatní projevy v tzv. perifériích. Je New York skutečně tak výjimečný a inspirativní? Je nezbytné tam být opravdu u toho?
New York byl opravdu centrum v době zlatých osmdesátých let minulého století. Jeho nynější profesionalismus se ukázal spíše jako hřbitov umění. Prázdnota je echem bývalých legend. To jsou ty plody konceptuálního umění. New York je stále silným centrem amerického trhu a je dobré tam něco vystavit, ale jakoby se už zmírnil důvod tam vystavovat pravidelně a pobývat tam. V této lokalitě již není žádný optimismus, očekávání a vstřícné publikum tak jako dříve. Strach a starosti ovládl Spojené státy. Ptal se už někdo proč Američané v takovém množství a tak rádi žijí v Praze? Co tady hledají?
Diktatura konzumu je nebetyčná. Co s tím? Lze se tomu – alespoň soukromě – uspokojivě bránit? Vnímáš tyto „hodnoty“ jako devastující a nebezpečné? Jak se tomu vzpíráš Ty? Tvoje obrazy se někdy tohoto fenoménu přímo dotýkají. Je to program, záměr či spíše náhoda?
Diktatura konzumu říkáš? Já bych spíš mluvil o diktatuře ekonomie a houbovitém růstu byrokracie všude kde se podíváš, byrokracie, která se neohlíží na naše opravdové potřeby. Mimochodem, uvědomme si: vždyť my nemusíme nakupovat více než potřebujeme! Při pečlivém pohledu na produkty nového svobodného trhu zjistíme, že víc než padesát procent z toho všeho vůbec nepotřebujeme! Tak to je.
Děláš UMĚNÍ? Kde jsou jeho hranice a jak ho lze z Tvého pohledu definovat?
Před třiceti lety Joseph Beuys řekl: „Každý člověk je umělec!“ Je to slavná věta, která se později stala okřídlenou heslem. Moje odpověď byla: „Každý umělec je člověk!“
Maluješ zde v běžném bytě vcelku komorní plátna. V tomto ohledu se vymykáš místním poměrům. Zde správný malíř má mít ateliér pokud možno se střešními okny směřujícími na sever a měl by především malovat rozměrné obrazy. Jakoby byly v očích řady pozorovatelů menší plátna podřadná nebo v lepším případě jen skicami k pořádným plachtám. Ty tímto komplexem zřetelně netrpíš. Kde se vzala ta poněkud scestná představa? Máš tušení?
Formát úměrně neurčuje kvalitu. O tom se můžeme přesvědčit v galeriích a muzeích. A ateliér jako loft? Metafyzický Giorgio De Chirico maloval celý život ve svém poklidném nenápadném bytě a surrealistický René Magritte si dokonce rozprostřel na peršanu noviny, kdyby něco náhodou ukáplo…
Další z falešných mýtů se týká vztahu umělce a galeristy. U nás převládá názor podle něhož ve světě „patří“ každý lepší umělec jedné „firmě“. Její šéf – galerista je pak výhradním propagátorem a především prodejcem celého díla. Umělci se tak dobrovolně váží k jediné galerii a ta jim za to garantuje jistý roční příjem. Je to tak? U nás se to snaží praktikovat úzkostlivě – někdy až nevraživě a nevalnými výsledky – jen několik galeristů. Jaké jsou v zahraničí, dle Tvé zkušenosti, zvyklosti, pravidla a tendence?
Dnes musí být galerista mnohem víc hodný na umělce než v dřívější době. Je, mimo jiné, ještě více závislý na sběrateli či spotřebiteli, zkrátka na pravidelném odbytu. Při dnešním evidentním nezájmu o umění je to nutné a prozíravé. Nyní žijeme v jakési periodě trávení všech těch hor všelijakého umění, které zcela přesytilo dvacáté století. Opět ale současně povstává potřeba zjevně kvalitní tvorby. A ta se jistě prosadí, o tom není pochyb!
Jsi významný představitel současného malířství, lidé si Tě však také spojují s mezinárodní skupinou Normal, kterou jsi spolu s Janem Knapem a Petrem Augermannem založil. Co tak normálního vás spojovalo? Co je to vlastně za označení „normální“…? Pro někoho je to četba filozofie (neboť ta jediná si klade zásadní otázky), pro jiného nákupy, nablýskané auto (protože to uspokojuje základní potřeby), pro dalšího je nejpřirozenější činností pomáhat bližním. Jak normální jste byly vy? Neplánujete oživení či alespoň představení skupiny Normal?
Ozývá se stále více hlasů, které se ptají po skupině Normal, kterou jsem se svými kolegy založil. Je to srdcervoucí, že se to děje po čtvrtstoletí, ale zdá se, že dějiny umění se hlásí ke svým potřebám. To je také normální.
Zabýváš se klasickou malbou – pro někoho možná poněkud anachronickým médiem – čím je pro Tebe?
Telefony, televize a computery nám slíbily šetřit čas. Nyní to vypadá na to, že nám spíš čas berou. Malba je z mého pohledu ideální medium pro naší uspěchanou dobu. Působí jako fenomén proti-časový. Toto médium je pro mne jednak filozofickým balzámem a také instrumentem krásy.
Radan Wagner, 2004
