Příběh chaosu
Veronika Šrek Bromvá (1966) byla vždy mimořádnou a mnohdy šokující autorkou, vyjadřující se fotografií, ale svou povahou a činností je řazena spíše mezi výtvarné umělce. Dokumentární a inscenované snímky odrážely přímé i odvážné momenty při hledání vlastní identity, situace bez jakýchkoli tabu, ale i kompozice navýsost umělecké. Po různých etapách spojených s městským a svérázným životem se nyní vrací do Prahy s novou výstavou a zkušeností. Ve Špálově galerii právě probíhá pod názvem Příběh chaosu.
Že chaos nemusí být jen negativním pojmem a stavem svědčí životní a tvůrčí cesta Veroniky Šrek Bromové. Letos čtyřiceti osmiletá žena je všestrannou výtvarnicí a známou femme fatale české kulturní scény. Vyjadřuje se zpravidla fotografickou technikou (reprodukovanou často na plátně), ale je považována spíše za autorku mezioborovou. Z minulosti jsou proslavené její snímky poněkud dekadentní manipulace viděné skutečnosti, kterou nejčastěji nazírala prostřednictvím vlastního portrétu či těla. Touha po bezprostředním zakoušení a poznávání se projevovala na velkoformátových snímcích nahé postavy ve vyhrocených či nezvyklých situacích. Nejznámější jsou zřejmě kolážově kombinované fotografie, kde Bromová odhaluje řezem své nitro (mozek či klín). Tyto popisné anatomické vhledy však nebyly samoúčelné, ale dokládaly působivě, přesvědčivě i originálně cílení k hlubšímu i celistvějšímu sebe-poznávání. Právem byly a jsou její práce zařazovány do reprezentativních přehlídek současného vizuálního umění (např. Bude konec světa?, Národní galerie v Praze, 2000).
Po období hledání vlastní identity a podoby kypícího světa se Bromová „zklidňuje“, aniž by však ztratila esprit a původnost. Stala se také na čas vyhledávanou pedagožkou na pražské AVU a zároveň se rozhlížela, se svou hledačskou povahou, kudy dál. Takto jí nedávno charakterizoval známý Václav Cílek: „Veronika Bromová je pro mě něco jako voda, co každou chvíli mění svůj tvar a přece zůstává sebou, jako obláček tvořivé energie… Oceňuji přitom, že jde jinými cestami, než se chodívá a že si udržuje i uprostřed témat, nad kterými se rdím, kus krásy a čistoty.“ Zdá se, že v posledních letech (2009 – 2014) se její život přeci jen zásadně změnil. Zanechala za sebou městské existování a odešla na venkov za svým nynějším manželem na bývalou zemědělskou usedlost 180 kilometrů od Prahy. Zde nelezla svůj domov, zázemí, partnera, překvapivě dokonce kořeny předků, čistější prostředí, prostor pro osvobozující vydechnutí a nové, již méně komplikované, nadechnutí.
Tímto zlomovým okamžikem začíná také příběh výstavy ve Špálově galerii, na které můžeme vidět fotografie, video, ale také komorní kresby a malby. Celá koncepce má jasně vedenou linku s drobnými odbočkami. Vše se však vztahuje s nynějšímu „životnímu stylu“ – k otevřenému vnímání syrové skutečnosti, která však nepostrádá prostor pro přesahy a fantazii. Nečekejme ale obvyklé (mnohdy kýčovité, naivní a dočasné protože povrchní) prozření protřelého intelektuála, jenž kolem padesátky prozřel a odchází „meditovat do lesů“. Nečekejme ani ryze dokumentární fotografie zachycující všední a mnohdy pro diváky nudné okamžiky. Dnešní vesnice není idyla, jak o tom ostatně svědčí autorčin manžel a kurátor této výstavy: „Vládnou tu stále stejné zažité modely – jiný názor je problém, přistěhovalec je nepřítel, změna je vždy k horšímu, chlap je ten co stojí za tím, co jednou řekl i kdyby to byla pitomost a ženský do toho nemají co mluvit…“. Také zde tedy zřejmě platí, že cizinci se všechno sčítá a nic neodpouští.
Z výstavy Veroniky Šrek Bromové přesto není cítit zahořklost či pocit jinakosti, ale spíše akcentace harmonie zahrnující v sobě oba bytostné póly: muž/žena, dobro/zlo, světlo/tma, hrubost/něha, síla/křehkost, vnitřní/vnější, příroda/technologie, krása/ošklivost, mládí/stáří, zrození/smrt, smutek/radost, samota/společenství, chaos/řád apod. Sama k tomu dodává“ „Člověk má mnoho tváří, vrstev, nálad a kvalit. Více a více nevěřím na zjednodušující hodnocení lidí a věcí. Hledám své místo, jednotu a harmonii v chaosu dnů, v chaosu sebe i světa.“ Proto nepřekvapí autorčin přístup a zpracování témat bytí na venkově. Pozornost je zde soustředěna především na okolí společné usedlosti, kterou její obyvatelé nazvali Chaos. Toto označení je v původním významu počátkem či prázdným prostorem naplněným možnostmi bez omezení a narýsovaných struktur.
Důležitým a symbolickým tématem výstavy je portrétní cyklus Přátelé z Planety Chaos. Snímky vždy tvoří tři portréty reálné i fiktivní zároveň. Vlevo a vpravo jsou hlavy jednotlivce vyfocené v různých podobách, uprostřed pak jsou jejich poloviny sestavené z obou podob. Toto technickou manipulací poukazuje trojportrét jednoho člověka na nejednoznačnou realitu a charakteristiku. Snímky tak působí velice sugestivně a jaksi pravdivěji. Poukazují také na všudy přítomné prolínání „obyčejného“ a „posvátného“ – tedy všedního a svátečního.
Výstavou nás provází variace na téma chaos, ale také, jak také popisky mnohdy zmiňují: slovo „tao“ (Tao slunce, Tao vesmír, Tao Draka). To se váže nejenom k životnímu či filozofickému pocitu, ale konkrétně také k vystaveným kresbám. Tento čínský a dnes obecný myšlenkový proud vyznává spíše intuitivní moudrost než racionální poznání. Relativnost světa se tak projevuje a ztvrzuje v pozorování přírody, otevřeným vhledem, vědomím neustálého plynutí, spontánností a důvěrou v jakousi intuitivní inteligenci, které je vlastní lidské mysli. Toto zakoušené, ale nevyřčené rozpoložení prochází také duchem celé výstavy stejně jako patrný návrat k přirozenosti a pohanství.
Expozice tedy přináší zprávu o dalším směřování umělkyně: její originalita a naléhavost se propojila s civilností, smysl pro fantaskno a tajemno s pravdivostí, zkušenosti a názory s přetrvávajícím úžasem. Její tvorba netrpí – jak to mnohdy bývá – „nastalými rodinnými povinnostmi“, ale právě naopak: přinesla další energii, sounáležitost i obrazivost. Bromová má, zdá se, šťastné tvůrčí i osobní období: „Následuji svého muže a sdílím jeho názory na současný svět. K pobytu zde jsem směřovala celý svůj dosavadní život.“ Výstava není v žádném případě jen ryze privátním zahleděním a tedy nepřenosná. Je spíše obecně zajímavým a možná i inspirativním počinem. Pihou na kráse je snad jen jedna „provozní“ skutečnost. Doprovodný katalog, tedy de facto útlá brožurka s pár reprodukcemi se zde nabízí za 490 Kč! Ano, vše je relativní.
Radan Wagner
