Náhody neexistují (2003)
Oldřich Tichý
Oldřich Tichý (1959) patří ke generaci, která začala o sobě dávat vědět v druhé polovině osmdesátých let na polooficiálních přehlídkách. Po studiích na AVU (1980 – 1986) se tento jadrný Moravák vydává na cestu stranící se stále zřetelněji dobovým trendům a kurátorským „receptům!. Jeho malba odráží autorův bytostný vztah s prostředím v kterém pobývá. Stranou roztěkaného městského života oddává se přirozenému rytmu venkova a přírody. V sázavských lesích na přebudovaném statku noří se do soustředěné klauzury, rušené jen rodinou, občasnými návštěvami a „lahvářovou“ relaxací. Zde se rodí obrazy plujících fragmentů, jemných přediv a tajemných průhledů vzešlých z běžného pozorování. Ta však svým uchopením malíř posouvá k dalším, mnohdy nadčasovým, významům a sdělením.
Na české výtvarné scéně jsi nenápadným solitérem. Připadá mně, že se straníš nebo alespoň nesnažíš aktivně přiblížit k jakémukoliv trendu, skupině či spolku. Proč tomu tak je?
Nejsem žádný introvert, spíš naopak. Faktem je, že na AVU jsem špatně nesl společný ateliér a pracoval jsem víc v soukromí než ve škole. Svou cestu vidím v dobré znalosti toho poměrně malého prostoru, ve kterém žiji a ve snaze poznat sám sebe. K tomu je potřeba klid a jednoduchý způsob života. Na přelomu devadesátých let jsme založili skupinu Most a pak jsem se stal také členem SVU Mánes. Most časem „vyšuměl“ a z Mánesa mě zřejmě vyhodili, protože jsem neměl čas jezdit na schůze a přestal jsem platit poplatky. A trendy? Ty mě nikdy nezajímaly. Baví mě spíše se stýkat s lidmi z úplně jiných oborů. Je to větší dobrodružství poznávat skrze ně jiné světy. No a těch pár kámošů umělců, to jsou také solitéři. Máme stále o čem pokecat.
Nicméně, existuje proud, třeba i v minulosti, který je Ti blízký a jehož se dokonce cítíš být následovníkem?
Vždycky mě fascinovaly víc jednotlivé osobnosti. Jako dítě jsem miloval Brouwera, Rembrandta, van Ostendeho, Vermeera. Jako –náctiletý jsem obdivoval Pařížany, jako byl Modigliani, Roualt, ale před nimi vlastně van Gogha. Po dvacítce jsem objevil Giotta, Massacia, Francescu, také Bacona, Rothka a především Tápiese. Vliv mělo na mě také české uměné minulého století. Naposled jsem si pro sebe objevil před pár lety Rynka. Myslím, že vědomě nikoho nenásleduji, ale stejně tak se nedá vyzout z návaznosti na minulost, jejíž součástí jsme zcela přirozeně.
Tvůj výtvarný projev prošel několika zásadními změnami či etapami. Dnes maluješ liduprázdné „krajiny duše“ s dominantními znaky a volně plujícími fragmenty přírody. Přicházejí takové změny v konkrétní závislosti na vnějším prostředí ve kterém žiješ?
Nevím jak to funguje u jiných. Myslím ale, že posuny a změny v mém vyjadřování nejsou ani tak vyprovokovány přímou změnou vnějšího prostředí, jako spíše vývojem a změnou mého pohledu na sebe a svoje okolí – prostě asi stárnutím.
V počátečním období z „blázince“ jsi svůj projev stavěl na lidských figurách, jejich gestu a pohnutém výrazu. Celý obraz byl prostoupen pochmurným osudem bližních. Jak ses k tomuto těsnému kontaktu s pacienty psychiatrické léčebny dostal?
Po ukončení střední školy jsem odešel pracovat do Psychiatrické léčebny v Kroměříži jako arterapeut. Tam jsem vedl dva roky ateliér malby. Byla to zvláštní zkušenost. V osmnácti jsem byl dost rozháraný, měl jsem vyostřené vidění, lítal jsem v tom. Díky mládí jsem tím prošel bez úhony. Dnes bych všechno patrně vnímal jinak – méně pochmurně. Měl jsem tam hodně času na práci, ničím jiným jsem se prakticky patnáct hodin denně nezabýval. Bylo to přínosné období.
Po čase jsi poměrně zásadně změnil téma. V souvislosti se studiem na AVU ses pustil do komponování jakýchsi nadreálných nebo spíše nepravděpodobných zátiší…
Když jsem přijel do Prahy studovat, měl jsem zpočátku velké problémy. Šílené mně připadalo město i škola, všude davy lidí, zkrátka hrůza! Naštěstí jsem mohl přeskočit jeden rok přípravky a směl mít volnější program. Maloval jsem víc v soukromí. Pronajali jsme si s ženou domek v Mnichovicích odkud jsem vozil obrazy do školy. Začal jsem figurami a skončil u abstraktních věcí. To se ale profesorskému sboru moc nelíbilo. Donutili mě dělat klasické akademické disciplíny – akt, portrét, krajinu a zátiší, které jsem si nakonec vybral pro další práci. No a aby to mělo tu školní identitu, vysypal jsem na stůl odpadkový koš. Postupně jsem v odhozených věcech našel zalíbení a začal si občas vymýšlet. Výsledky takového odpadkového komponování se začaly někdy podobat krajinám. Postupně jsem hledal vlastní abecedu. Ale počáteční impuls přišel díky naštvanosti a vzteku z nesvobody.
Jak v této době studií malovali ostatní spolužáci a profesoři? Vnímal jsi jejich vliv nebo jsi nuž tušil vlastní pevnou cestu?
AVU v letech 1980 – 1986 představovala mor a šeď. Profesoři v podstatě nekomunikovali. Většinou malovali to co mě moc nezajímalo. Byl jsem naštvanej. Na školu jsem se snažil urputně dostat tři roky a čekal jsem výuku, rozhovor – prostě atmosféru, kdy se budu ptát a něco se dozvím. Nic takového se však nedělo. Měl jsem sice volnost, nikdo se o mě nezajímal. Bylo to pohodlné, ale jinak nic. Hledal jsem žiznivě učitele, vždyť jsem byl ve škole! Se spolužáky to bylo přesně naopak: dobrá parta, všechno jsme řešili po hospodách, někdy možná až moc. Pochopil jsem, že jen soustředěná práce a naslouchání sebe sama vede k nějakému výsledku.
Přes Tvou nechuť se sdružovat jsi byl, jak říkáš, zakládajícím členem skupiny Most. Zahrnovala malíře, sochaře, fotografa, grafičku. Co vás spojovalo?
Most jsme založili (Tomáš Rossí, Peter Župník, Laco Sorokáč, Lenka Vilhelmová a já) někdy v roce 1988, abychom se tolik nelekali pověstného „vlka“. Neměli jsme žádný společný program, šlo spíše o seskupení nezávislých jedinců. To nám vydrželo asi tři roky. Nikdy jsme se nerozpustili, třeba se ještě setkáme na nějaké výstavě.
Vyjadřuješ se klasickými vyjadřovacími prostředky, tedy olejomalbou na plátně. Ještě nedávno se diskutovalo o možném „zániku obrazu“, předpovídal se bezmezný nástup nových médií. Dnes se opět přiznává nezastupitelné místo malbě a na školách se učí a snad i převažuje. Čekal jsi takový průběh?
Formální prostředky jsem nikdy nestavěl na první místo. Vyhledávám umění které mě donutí přemýšlet, takové co uchvátí na první pohled, dojme nebo rozesměje. Jakým způsobem byla věc vytvořena mě zajímá až v druhé řadě. Myslím že je nepodstatné, zda naši představu budeme plácat barvou, křičet ji na ulici nebo promítat na zeď. Vždy se budeme zabývat svým vztahem k sobě, Bohu a ostatním kolem sebe. Hledáme smysl své existence a trápíme se nad nedostatečnou schopností to všechno poznat. Podstatné ale je se tím zabývat.
Výrazným mezníkem v Tvém životě a tedy i v tvorbě byl odchod z Prahy. Byla to zlomová chvíle?
Před lety jsem pochopil, že náhody neexistují. Všechno co se mně a kolem mě děje má hlubší smysl a jde jen o to snažit se alespoň tomu trochu porozumět.
Jak se rodí Tvé obrazy? Nečekaným vnuknutím jako hotová vize nebo jako výsledek vědomého a postupného oprošťování?
Žádné vize ani vnuknutí kolem malování nemívám. Obrazy vymýšlím tím že maluju. Přemýšlím rukama. Nedokážu si předem něco ujasnit v hlavě a pak to nalít na plátno. Někdy to přímo „teče“ z ruky, jindy je to trápení. Jak tak pozoruju svou práci, vidím že směřuju k větší jednoduchosti a snaze po čistotě už řadu let. Prožívám víc proces práce než konečný výsledek. Hotový obraz mě upoutává ještě tak měsíc, potom už se jím přestávám zabývat.
Řekl bych že řád a chaos jsou Tvým hlavním leitmotivem. Stavíš na obrazech základní znaky či jejich fragmenty. Jsi pozorovatelem i účastníkem. Sestavíš kompozici, ale sám se pak jakoby stáhneš do tmavého ústraní. Za předmětnými nánosy hledáš světlo. Je to tak?
Ano, a je to pokaždé trochu jinak. Obraz pořád žije a jeho interpretace se posouvá a proměňuje s každým člověkem, který se otevře a nechá jej na sebe působit. Je povzbuzující, že malíři jsou schopni „vyrábět“ tak magické věci.
Dopřáváš si v malování nějaké pauzy? Jsou období kdy nemaluješ?
Nemaluju třeba půl roku a pak vždycky začínám. Je to těžké. Nejde to, dělá se mi blbě od žaludku z toho jak mi to nejde. Bolí to! Ale pak se to zlomí a nakonec zase vklouznu do svého starého kožichu. Mnohokrát jsem si už říkal, že si vymyslím něco jiného co budu dělat vedle malování. Že malbu omezím, abych jenom nevyráběl. Nakonec jsem zjistil, že tu práci mám rád, že je to přirozený způsob mojí existence.
Tvoje zralejší obrazy vždy působily jasně definovaným dojmem. K střídmé tvarové definici se pojí i omezená barevná škála. Převažuje modrá, černá, hnědá nebo bílá. V novějších věcech tento svůj typický projev opouštíš. Objevují se nové barevné valéry, tvary se rozvolňují, zabýváš se optickou iluzí. Má to nějaký hlubší smysl?
Vždycky se mi mluví těžko o mé současné práci. Některé důvody a souvislosti svého počínání pochopím až po čase. I názvy obrazů se mi vynořují až po nějaké době. Takže nevím proč se teď převážně zabývám iluzí a maluju víc barevně. Ale časem to rozluštím. Pak ti dám vědět.
Od existenciálně laděných krajin – pohledů bolestných i smířlivých se vydáváš do labyrintů čar a prostupů. Zobrazuješ tím všudypřítomnou relativitu a neúplnost našeho poznání?
Nikdy jsem si obrazy neanalyzoval až tak jak o nich mluvíš. Čára, její křehkost a subtilnost mě vždycky zajímala vedle hmotnosti a prostoru. Já si to tak střídám. Také mám rád neustálou obměnu formátů nebo výrazových prostředků – to aby mě to pořád bavilo. Pouze techniku olejové barvy neměním pro její krásnou sametovou mastnotu. A taky si ponechávám svoje téma. To mám v sobě už od dětství.
Tvá tvorba má pevné těžiště. Není nahodilá ani příliš experimentální. Má smysl, směr i ambice cosi konstantního sdělit, jak říkáš – je věrná svému tématu.. Já básnivá i hluboce sebereflektující, čitelná i významově ambivalentní, vnitřně naléhavá, ale nevnucující se. V Tvých obrazech jsi zakódován Ty, Tvoji blízcí, krajina kolem Tebe a ovšem i touhy a sny, poznání i víra. V co věříš?
Věřím v Boha. Věřím že když se člověk bude snažit naslouchat sám sobě a svému okolí, tak může lecčemus porozumět.
