Oscar Wilde (1854 – 1900), dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu byl celý život nezařaditelným svobodomyslným solitérem. Pozornost poutal svou tvorbou, vytříbeným literárním stylem, ale i osobním životem dandyho, požitkáře, estéta a homosexuála. Právě pro svou orientaci byl v Anglii obžalován a strávil pak dva roky na těžkých nucených pracích v žaláři fadingu. Zde sepsal jednu z nejúchvatnějších dušezpytných knih evropské kultury De Profundis (Z hloubi) reflektující vnitřní proměnu a nalezení dříve netušených hodnot. Wilde byl do svého zatčení slavný, vlivný a mimořádný autor, jehož dílo ukázalo nové individuální cesty a bezprostřední prožívání vlastní existence nezatížené pokryteckou morálkou tehdejší viktoriánské společnosti. Po propuštění z vězení putoval po celé Evropě, převážně pobýval v ústraní ve Francii. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím v pařížském hotelu d´Alsase v rue des Beaux – Arts.
Moderní život je složen z komplikovanosti a relativity. To jsou jeho určující znaky.
Byl jsem člověkem, jenž měl symbolické vztahy k umění a kultuře své doby. Poznal jsem to sám na úsvitě mužného věku a později donutil jsem svůj věk, aby to uznal. Je málo těch, kdo zaujmou zaživa takové postavení a jimž je potvrdí současný svět. Obyčejně určí je teprve historik nebo kritik, pokud se zjistí vůbec, a to až dlouho po tom, kdy člověk i jeho doba zajdou. U mne je tomu jinak. Já svoje postavení poznal sám a dal jsem je poznat jiným. Mé směřování k něčemu lepšímu, trvalejšímu, k životnějšímu cíli, k širšímu rozpětí.
Zacházel jsem s uměním jako s nejvyšší skutečností; s životem jen jako s větví poezie. Ale nechal jsem se svést trvalým kouzlem bezduchého blaha.
Čím mně byl paradox v říši myšlení, tím se mi stala perverze v oblasti vášně. Nakonec byl chtíč nemocí či šílenstvím či obojím.
Ale pásl-li jsem se kdysi na představě, že bude má bolest bez konce, nemohl jsem přesto snést, že neměla smyslu: Teď nalézám ve své bytosti hluboce ztajeno něco, co mně říká, že bez významu není nic na světě, nejméně utrpení. Ono něco, jež leží ztajeno hluboko v mém nitru, jako v poli poklad, je Pokora.
Jsem mnohem více individualistou, než jsem jím kdy byl. Nepřikládám sebemenší ceny ničemu, co nevychází z vlastního nitra. Má duše hledá nový způsob sebetvoření. To je vše, čím se zabývám. A první věcí, kterou je mi činit, je osvobodit se od každé hořkosti proti světu, která snad ve mně je.
A já nebudu mít obtíže. Hledáš-li opravdu lásku, najdeš ji pro sebe přichystánu.
A tomu, kdo žije ve stavu vzdoru, nedostane se milosti… neboť v životě jako v umění, stav vzdoru uzavírá ústí duše a zamezuje přístup nebeským vánkům.
A všecko přijít musí ze mne samého. Ani náboženství, morálka, ni rozum nemohou mi nijak pomoci… Patřím k těm, kdo jsou stvořeni pro výjimky, ne pro zákony. Nahlížím, že bezpráví nevězí v tom, co činíme, nýbrž v tom, čím se stáváme.
Přeji si, abych mohl dospět k tomu, abych mohl zcela prostě a bez chlouby říci, že dva rozhodující velké okamžiky v mém životě byly, když mne otec poslal do Oxfordu a když mne společnost poslala do vězení.
V první době mého vězení radili mně lidé, abych se pokusil zapomenout, kdo jsem. Byla to zkázonosná rada. Jen v tom, že si uvědomuji, kdo jsem, nalezl jsem trochu útěchy. Teď radí mi jiní, abych až budu propuštěn, pokusil se zapomenout, že jsem kdy byl ve vězení. Vím, že to by bylo stejně osudné.
Dante klade v Božské komedii do Inferna ony, kteří žijí svévolně ve smutku. Nepochopil jsem, jak mohl tento básník, který praví, že „smutek spojuje nás s Bohem“, být tak tvrdý k těm, kdo si zamilovali melancholii… neměl jsem tušení, že kteréhosi dne stane se to jedním z největších pokušení mého života.
Kněží a lidé, kteří užívají slov bez porozumění, mluví často o utrpení jako o mystériu. Ve skutečnosti je zjevením. Poznáváme věci, kterých jsme dříve nikdy nepoznali. Pohlížíme na dějiny pod jiným zorným úhlem. Co jsme tušili slabě instinktivně v umění, stává se myšlenkou a cítěnou skutečností zcela jasného zjevu, představou a absolutní silou.
Nyní uznávám, že je bolest jako nejvyšší hnutí, jehož je člověk schopen, současně pratvarem a zkušebným kamenem všeho velikého umění.
Oč umělec vždy usiluje, je onen útvar existence, v němž tělo i duše tvoří nedílný celek; v němž je vnější výrazem nitra: v němž láska se vyjevuje.
Můžeme leccos uskutečnit v jediné vteřině, ale ztrácíme to zase ve dlouhých hodinách, jež následují olověnou nohou. Je to tak těžko udržet se „na vrcholcích, jichž může dobýt duše“. Myslíme do věčnosti, leč jdeme pomalu časem.
V každé chvíli svého života jsme tím, kým se chystáme stát, neméně než tím, čím jsme byli. Umění je symbol, neboť člověk je symbol.
Kristus je především nejvyšším individualistou. Pokora jako způsob, jímž umělci přijímají každou zkušenost, je pouze způsob projevu sebe sama. Je to lidská duše, k níž Kristus neustále vzhlíží a nazývá ji „Královstvím božím“.
Z knih Obraz Doriana Graye, Odeon, Praha 1985, De Profundis, Votobia, Praha 1995 a Intence, Votobia, Praha 1997 vybral a sestavil Radan Wagner
