Pasta Oner v Chemistry Gallery (rozhovor)
V pražské Chemisty Gallery se v těchto dnech představuje výrazná osobnost současné umělecké scény. Pod názvem „Man of Fire“ výtvarník, který si říká Pasta Oner, vystavuje do 5. ledna 2014 obsáhlou tvorbu z posledních let. Svou práci uznávaného a průkopnického graffiti writera a street artisty tak rozšiřuje o tvorbu v duchu pop artu.
Umělec, vlastním jménem Zdeněk Řanda (nar. 1979), představuje v expozici sérii akrylových obrazů, sítotisků, aluminiových rytin či velkých prostorových instalací. V rozprostřených proměnlivých tématech s charakteristickým rukopisem se autor obrací k odkazu amerického pop artu. V jeho tvarosloví je však v nových kulisách a situacích schopen aktuální silné, rázné, hravé, humorné i závažné výpovědi. Do díla se zřetelně promítá také jeho „pouliční“ dvacetiletá minulost.
Pasta Oner patří ke střední generaci českého umění. Jako propagátor a šéfredaktor magazínu Clique působí inspirativně na celou zdejší scénu tohoto zaměření. Podílel se také na publikaci mapující český vývoj graffiti pod názvem In Graffiti We Trust. V roce 2010 reprezentoval Českou republiku na EXPO v Sanghaji. Za svůj mural Chooce To Be Happy na Dejvickém náměstí v Praze získal na mezinárodní výstavě graffiti a street artu Městem posedlí cenu diváků. Minulý rok se zúčastnil výstavy v brazilském Muzeu výtvarného umění a letos se představil na festivalu Bílá noc v Peru. Na svém facebooku si povzdechl: „Když se podívám zpátky, nemůžu uvěřit, jak ten čas letí. Stovky piesů a street artových realizací, desítky výstav a muralů, litry barev a sprejů…“. U příležitosti probíhající výstavy jsme vedli následující rozhovor.
Právě probíhá vaše výstava v pražské Chemistry Gallery. Zde představujete své obrazy a instalace. Znám jste zatím především svou street artovou etapou. Jak byste obecně charakterizoval street art?
Streetart je mladší brácha graffiti. Jeho vznik lze datovat okolo roku 2000. Od graffiti se liší především větším množstvím aplikačních technik, větším důrazem na obraz než na písmo a podstatnější je i obsah, ale není to pro streetart určující. Streetart je často pouze o estetické formě a propagaci jména jako u graffiti. Společným znakem graffiti a streetartu je jejich ilegální forma. Pochopitelně oba proudy se tvoří ilegálně. U streetartu se navíc vyvinula disciplína, které se věnuji nejvíce a to je mural art, neboli velkoplošné fasádní malby.
Street art je pro někoho umění, pro jiné vandalismus. Co byste odpověděl pohoršeným kritikům „ničení“ veřejného a společného prostoru?
Nesouhlasím s termínem vandalismus v souvislosti s graffiti a streetartem jakékoliv kvality. Aplikace barvy, plakátu nebo samolepky neničí funkčnost objektů a zařízení. Změní se pouze jejich podoba. Pochopitelně existují výjimky, jako jsou například graffiti tagy vyryté v oknech dopravních prostředků, které můžou způsobit horší viditelnost.
Za zhruba třicetileté existence se street art rozvinul do mnoha podob. Projevy jsou různé a mají kolísavou úroveň. Jak poznat a v čem ocenit kvalitu? Nebo je to pletení pojmů?
Ano, musím vás malinko opravit. Streetart nelze zaměňovat za graffiti a obráceně. Počátky graffiti, které všemu předcházelo, se datují ke konci šedesátých let, graffiti je tady tedy bezmála 45 let. Mluvím o graffiti v jeho moderním chápání, tedy čistě iniciativu jedince nebo skupiny, která šíří své jméno ve městě. Výtvarné a typografické ambice, které jsou pro graffiti dnes samozřejmé, se přidaly později. Streetart na graffiti plynule navazuje a stává se paralelním samostatným proudem mnohem později až okolo roku 2000. Ortodoxními graffiti writery je často odsuzován.
Street art se projevuje v městském prostředí. Míří tedy k jistým sociálním aspektům?
Sociální aspekt byl jistě klíčový v době vzniku ke konci šedesátých let v New Yorku, kde se mu věnovali mladí lidé především z okraje společnosti. Dá se říct, že graffiti vzniklo v ghetu, ale bez politického obsahu, prostě pouze jako zábava a kultura spojená s hudbou a tancem.
Je čitelná také tato nová „kolektivní senzibilita“ pro nezasvěcené kolemjdoucí? Nebo se jedná spíše o zašifrovaná sdělení pro uzavřený okruh zasvěcenců?
Oboje. Graffiti je čistě komunitní záležitost. Proto aby jste dokázal rozlišit kvalitní graffiti, tak se mu musíte aktivně věnovat mnoho let. Teď nemluvím o rozdělení disciplín. Naopak, například některé společensky nenáviděné tagy mohou mít mnohem vyšší výtvarnou hodnotu než některé velké barevné graffiti. Jediným message graffiti je jméno, písmo a jeho tvar, kompozice, případně barevnost. To dokáže posoudit jenom dlouholetý writer a ještě ne každý. Streetart je pro kolemjdoucí mnohem výtvarně i obsahově čitelnější. Často nese politický nebo sociální obsah, ale není to pro něj určující.
Má z vašeho pohledu street art ambici být akceptován „vysokou“ kulturou? Zůstat na pozicích undergroundu je zásadní nebo nepodstatné?
Nevím, jestli to je, nebo byla jeho ambice, ale už se tak v podstatě stalo. Neexistuje světově významná galerie, která by toto umění neprezentovala. Ceny děl těchto umělců rapidně stoupají. Naproti tomu graffiti určitě zůstane subkulturní záležitostí, pochopení společnosti tak nějak nemá ve svém programu.
Hvězdy street art – Haring, Basquiat či Banksy se nebránily přejít na pole komerčních zákonitostí. Jsou pro vás ještě vzorem nebo již zaprodanými „komerčáky“?
První graffiti jsem udělal před dvaceti lety. Posledních deset let prodávám své obrazy v galeriích. Rozumím vaší otázce, ale ta je pro někoho jiného. Výše popsaní umělci pro mě nikdy nebyli vzorem, ale vždy jsem je považoval za úspěšné a kvalitní umělce.
A vám je vyčítán tento přestup do oficiálního galerijního prostředí? Jak odpovídáte na případné výtky?
S výčitkou jsem se nesetkal, má pozice je brána jako fakt.
Od dob Warhola je legitimní obrazové symboly či znaky reprodukovat a množit. Je to přitakání konzumní době nebo její ironizace a pranýřování? Warhol to nechtěl (neuměl) nijak komentovat. Ale svou chamtivostí a touhou po slávě se paradoxně dostal na „druhou stranu zákopů“. Souhlasíte?
Dovolím si tvrdit, že Warhol konzum miloval pro jeho nekonečnou studnici šílenství. To, kam se Warhol dostal, nebyla druhá strana zákopů ale součást plánu. Dnes se tomu říká konceptuální umění. Vnímám to podobně. Baví mě ikonovitost konzumu a způsob jakým se dá ironizovat. Od pranýřování jsou zde jiní umělci, já takové ambice nemám. Nejlépe můj postoj vystihla Martina Overstreet: „Pasta, je neotřelý a zábavný. Minimálně v tom, jak přesně svými „claimy“ vystihuje status quo dnešního třicátníka, dost pragmatického na to, aby nehasil, co ho nepálí, ale zároveň ještě dost mladého a romantického, aby se přece jen sem tam nepokusil…”.
Vycházíte zřejmě z komiksové kultury a odkazu pop artu. V čem tkví tato síla?
Mé dílo nevycházím z komiksové kultury. Zřejmě myslíte mnou interpretované prvky z cartoon. Používám je, protože jsou to pro mě snadno rozpoznatelné nosiče informací. Síla pop artu je v jeho snadné interpretaci, není to umění pro umění, ale plní svou základní funkci a dokáže zaujmout širší spektrum lidí.
Lidé znají Mickey Mouse i klasická díla z dějin umění. Jejich prolínání či překvapivá spojení je ve výsledku podivným spojením po vzoru surrealismu či dadaismu. Je to dnes pustá hra nebo snaha o hlubší (apelativní) záběr?
Jde mi především o formu a nikdy jsem se tím netajil, ale ať chci nebo ne, obsah si cestu z mého podvědomí najde sám a já ho ve své sladké naivitě interpretuji. Většinou to zjistím až po dokončení.
Používáním banality a její recyklace se relativizuje pojem umění. Kde je hranice? Řešíte to?
Myslím, že umění je dnes konglomerát celé řady věcí. Co je umění, určuje umělec a tam žádnou hranici nevidím.
Název vaší výstavy je Man of Fire – tedy člověk ohně či s ohněm. To evokuje mýtus o Prométheovi přinášejícímu lidem světlo. Vysmíváte se bohům?
Zajímaví interpretace. Popravdě název vzniknul z mého vnitřního pocitu z akcelerace a množství práce, kterou jsem za poslední dva roky vytvořil. Díla na výstavě jsou jen zlomek mých aktivit. Vidíte a už jsme zase u těch obsahů.
Jste věřící nebo: Jaké hodnoty vyznáváte?
Jsem věřící ateista. Odmítám náboženství, ale věřím. Jsem středopravicový liberál se sklonem k multikulturalismu a alibisticky řečeno „sociálnímu cítění“. Jsem salónní antirasista a antifašista.
V době street artu jste byl více méně anonymním autorem. Nyní nesou obrazy vaše jméno. Cítíte větší odpovědnost?
V době kdy, jsem tvořil ilegálně, cítil jsem zodpovědnost mnohem větší.
Co znamená přezdívka Pasta Oner?
Nic. Je to mé graffiti jméno. Pasta vzniklo díky stavbě písmen a Oner je něco jako příjmení. Graffiti writeři si dříve dávali za svá jména slovo „one“, funguje to jako copyright. Dnes se používá minimálně.
Máte v malování nějakou dlouhodobější koncepci nebo pracujete na obrazech od nápadu k nápadu?
Pohybuji se ve vlnách. Pracuji většinou v tematických celcích.
Absolvoval jste nějaké odborné školení – studium?
Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu grafickou. Víceméně jsem autodidakt.
Vaše současná tvorba je přirovnávána k Božské komedii. Toto literární dílo však mělo zřejmé hranice mezi peklem a rájem. Ve vaší ikonografii prostupuje dobro a zlo, emoce a odstup, vážnost a povrchnost, umění a banalita v nejednoznačnou mozaiku. To je záměr? Co tím sledujete?
Nedá se říct, že tím něco sleduji, ale interpretace a ironie protikladů mě přitahují. Zdá se mi, že pomocí nich lze snadněji získat nadhled a porozumět životu jako takovému.
U nás jste uznávaným, kvalitním a ceněným umělcem. Máte ambici dostat se dále na mezinárodní scénu?
Každý má takovou ambici, ale upřímně, na mezinárodní scéně je takový přetlak, že šance uspět v zahraničí jsou minimální. Prosadit se v zahraničí znamená složitou rovnici náhod a kontaktů.
Jaké jsou vaše další přání a plány?
Potřebuji si odpočinout, to je pro mě teď naprosto zásadní. Nečekal jsem, že tak rychle po výstavě budu mít nové nápady. Ale už mám zase celou řadu poznámek pro nové obrazy, začnu tedy malovat hned, jak to půjde. Na jaro jsem pozván Českým kulturním centrem do Ruska malovat větší mural.
Radan Wagner
