TÉMA Pomník maršála Radeckého
Pomníky či umění ve veřejném prostoru se staví i odstraňují podle dobových nálad. Mnohdy se jedná spíše o emoce, gesta a nepodložená rozhodnutí. Historický význam poctěného ani hodnota uměleckého ztvárnění bývají mnohdy argumenty až druhořadými. Vedle diskuze o navrácení Mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí (viz. minulé číslo tohoto časopisu) je do budoucna nejasná také další a v mnohém podobná rozhýbaná kauza: reinstalace pomníku maršála Radeckého, který dříve stával na Malé Straně.
Jaká je jeho historie? Vzácné sousoší bylo dominantou Malostranského náměstí v Praze v letech 1858 – 1919. Stalo se nedílnou výtvarnou i urbanistickou součástí tohoto historického prostoru. Jeho odstranění vyvolalo tehdy v nově se rodící republice vlnu nadšení. S postupem času se však mnohým jeví tento neuvážený počin jako zbytečný a chybný. Politický či národnostní charakter emocionálních pohnutek vyprchal a s novými generacemi sílí spíše akcenty uměleckohistorického či památkářského rázu.
Připomeňme si v krátkosti spornou Radeckého postavu a jeho významné činy. Hrabě Jan Hradecký z Radče (1766 – 1858) byl český šlechtic, považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století. V roce 1784 vstoupil do c. a k. rakouské armády a jeho kariéra vzápětí stoupala strmě vzhůru. Vyznamenal se v bojích s rozpínavou Osmanskou říší či v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1809 se Radecký stal náčelníkem generálního štábu a účastnil se tažení proti Napoleonovi. V letech 1829 – 31 přebýval v Olomouci v Edelmannově paláci (zde má pamětní desku), zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy. V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a dostal hodnost polního maršálka. Pod jeho vedením porazila rakouská vojska italské revolucionáře a sardinskou armádu, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest tohoto památného vítězství dokonce složil Johan Strauss starší slavný Radeckého pochod. Středoevropské teritorium tak bylo na čas uchráněno a stabilizováno. Oslavovanému maršálu Radeckému byl na vídeňské Ringstrasse vztyčen pomník. V roce 1858 vzdala vojevůdci sochařskou poctu také Praha. Stavebníkem pomníku se stala Krasoumná jednota pro Čechy jako součást Společnosti vlasteneckých přátel umění, která byla předchůdkyní dnešní Národní galerie v Praze.
Návrh sousoší vytvořil Christian Ruben, tehdejší ředitel pražské Akademie, sochařské provedení patřilo Josefu a Emanuelu Maxovým, jejichž díla naleznete na Karlově mostě či v chrámu sv. Víta. Pomník Radeckého na Malostranském náměstí byl po odstranění v roce 1919 přesunut z veřejného prostoru do Lapidária Národního muzea (podstavec zůstal nějaký čas na místě a měl sloužit pro sochu jednoho ze spolutvůrců nové republiky, nakonec byl však zničen a odstraněn). Od té doby zde sousoší čeká na další osud. Jaký by měl být? To by se mělo stát předmětem další široké diskuse, kterou vede především občanské sdružení Radecký 1766 – 2016. Jde o zásadní rozhodnutí, ale také o případné umístění. Původně byla tato památka situována východně od Gremlinského paláce (později známá adresa Malostranské kavárny, dnes jakéhosi bistra typu „zaplať a vypadni“). Jednalo se tedy o reprezentativní prostranství, kolem kterého procházely všechny slavnostní a korunovační průvody. Dnes na tomto místě vedou tramvajové koleje tak se zvažuje jiná lokalita, například před kostelem sv. Tomáše.
Na jedné straně je už poměrně přepomníkováno, na straně druhé se jedná v osobě Radeckého o jednoho z nejslavnějších Čechů 19. století a významného vojevůdce, na čemž se shodli také experti na konferenci Vojenského historického ústavu v roce 1992. Odpůrci pomníku zase argumentují Radeckého služebnictvím Habsburkům a vedením krvavého potlačení italských povstalců bojujících za odtržení od monarchie a touženou nezávislost (s tím se samozřejmě ztotožňuje i stanovisko zdejší italské ambasády). Tedy opět se do diskuse vkrádá politika. Jak to asi dopadne?
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art
