A duch… vidí… světlo, samo o sobě, jediné, čisté, objevivší se náhle samo od sebe, takže ani neví, odkud se objevilo, zda zvnějšku nebo zevnitř, a když opět zajde, říká: „Bylo uvnitř, a přece nebylo uvnitř.“ Ale není třeba pátrat, odkud přichází. Není totiž žádné „odkud¨“. Neboť ono ani odnikud nepřichází ani nikam neodchází, nýbrž jeví se i nejeví. Proto nemá smysl se za ním honit, nýbrž je třeba, abychom v klidu vytrvali, dokud se neobjeví, jsouce připraveni být diváky – tak jako oko vyčkává východu slunce: když se slunce objeví nad obzorem… vystavuje se očím samo na odiv… Ono však nepřišlo tak, jak jsme je očekávali, nýbrž přišlo, jako by nebylo přišlo. Neboť bylo spatřeno nikoli, jako by bylo přišlo, ale jako by zde bylo přede vším ostatním, dokonce dříve, než přišel duch… Jaký to div! Aniž přišlo, je zde; aniž kdekoli je, není místa, kde by nebylo. Jistě je tu důvod k takovému úžasu; ale ten, kdo je poznal, by žasl spíše nad tím, kdyby tomu bylo naopak. Spíše však není ani možné, aby někdo vůbec žasnul.
Plótinos (Pojednání o chronologickém pořádku)
‘It is certainly thus that the Intellectual-Principle, hiding itself from all the outer, withdrawing to the inmost, seeing nothing, must have its vision – not of some other light in some other thing but of the light within itself, unmingled, pure, suddenly gleaming before it. So that we are left wondering whence it came, from within or without; and when it has gone, we say, ‘It was here. Yet no; it was beyond!’ But we ought not to question whence; there is no whence, no coming or going in place; now it is seen and now not seen. We must not run after it, but fit ourselves for the vision and then wait tranquilly for its appearance, as the eye waits on the rising of the sun, which in its own time appears above the horizon – out of the ocean, as the poets say – and gives itself to our sight. (…) This advent, still, is not by expectation: it is a coming without approach; the vision is not of something that must enter but of something present before all else, before the Intellect itself made any movement. (…) No doubt it is wonderful that The First should thus be present without any coming, and that, while it is nowhere, nowhere is it not; but wonderful though this be in itself, the contrary would be more wonderful to those who know. Of course neither this contrary nor the wonder at it can be entertained.’
Plotinos (Adapted extract from the Fifth Tractate of the Six Enneads)
