DOBRÝM HOSTŮM
Domníván se, že přes různě motivované námitky, může být někdy žádoucí i žádané pokoušet se slovy formulovat vlastní malířské počínání. Lze polemizovat s rozšířeným postmoderním názorem, pravícím nám, že jen obraz sám o sobě má promlouvat. To je každého věc. Nevím, jak ostatním, ale mně zkrátka baví číst a znát autorské komentáře, tedy to, co obrazům předcházelo, co za nimi vězí a proč i jak je vytvářejí. Osobní (sebe)reflexe takto zveřejněná pak může, ale nemusí, být vodítkem (průvodcem) sledované a mnohdy proměnlivé tvorby. V souladu s přesvědčením, že člověk – divák vnímá ani ne tak to, co vidí – jako spíše to, co ví, pokusím se přeci jen o pár stručných sebezpytujících poznámek u příležitosti této výstavy.
Každá individuální vnímatelova (hostova) momentální zkušenost je východiskem, ale i filtrem k sledování čímsi jiného prožívání a interpretování – v tomto případě při nahlížení na prvně předložené obrazy. Ostatně již zahajovací vernisážová slova obvykle nabízejí „směr jak a kudy k věci“ přistupovat. Někdy je to zábavné, jindy poučené, vždy však spíše chvilkové a nesoustředěné, šumící prostorem v dané společenské atmosféře upřímného setkávání. A jinak to snad ani nelze, a má to tak zřejmě být. Sepsal jsem tedy jakéhosi stručného „průvodce“, myslíc tentokrát na tuto opavskou výstavu, nabízející vnitřně související tvorbu (duch i autorská měkká geometrie), tedy práce z poměrně nedávných let (výběr z volného cyklu Světlo a stíny, 2004 – 2010) a z doznívající či aktuální současnosti (Kruhy a linie, od 2014).
SVĚTLO A KRUHY je názvem této menší retrospektivy, mapující a propojující mojí činnost převážně z posledních deseti let. V tomto období jsem se zpravidla vyjadřoval znaky, symboly či strukturami na území abstrahujícího tvarosloví a reálných či spíše důvěrně představitelných a intenzivně toužených „příběhů“. Cesta k celkovému vizuálnímu i vyprávěcímu zjednodušování (redukování, zpodstatňování) kompozice se mi stala přirozenou, logickou a čitelnou. Rovněž se tedy nabízela jako odpovídající k přímějšímu zjevování svých „stavů a procesů“, k vmalovávání se do situací, v nichž se v různých poměrech prolíná vědomí a podvědomí, čas a zastavení, osobní a společné, prožité a vysněné.
Snad každý má či si teprve hledá vlastní „téma“, nahlíží do sebe, identifikuje se, rozhlíží se kolem a shlíží – mnohdy překvapen – na zpracované výsledky. Aniž bych o to zvláště usiloval, stala se mi takovým společným jmenovatelem proměnlivá polarita „světla a stínu“ s jejich různými podobami, akcenty či fragmenty jako zástupci, řekněme: momentálního nebo nadčasového „dobra a zla“ (na tuto skutečnost mě spíše upozorňovali „moji“ teoretikové a vykladači Josef Hlaváček, Egon Bondy, Vladimír Franz, Jiří Machalický, Ivan Neumann, Václav Vokolek a další). A tak se možná moje osobně motivované obrazy stávaly současně i odrazy obecnějších „příběhů“, s kterými se mohou, více či méně, ztotožňovat lidé na podobných vlnových frekvencích. Ostatními bývají takovéto malby většinou nepřesně označovány jako abstraktní. Myslím si však, že jsou spíše konkrétními ve své podstatě, formě i čitelnosti – a to bez pro mě zbytečného balastu odvádějících nahodilostí, přibližností a zdobností. Na ploše plátna, ovšem s jistými výtvarnými zákonitostmi a drženým, třebaže intuicí doplňovaným úmyslem, odpoutávám se mimoděk od osobního popudu možná i k obecněji existující situaci.
Obraz je mi pak zrcadlícím se průvodcem, vedoucím mě z reálného (poněkud abstraktně zmatečného) chaosu bytí k fixovanému/malovanému (a více konkrétnímu, protože věcnému) uspořádání a přehlednějšímu/vědomějšímu prožívání. Více však o tom nemám ponětí – princip a charakter tohoto přesouvání, zpředmětňování a vizuálního kódování je odvislý od složení řady ingrediencí, jejichž kompletní znalost je mi (naštěstí) odepřena. Tak mohou při původně vytčené představě v ateliéru vznikat překvapující výsledné jevy, které nejsou jen ilustrací zamýšleného cíle (konceptu), což by bylo jistě nevzrušivé. Tajemství, tušení a přesahy jsou tedy pro mě důležitými složkami. Tím pádem někdy vznikají (ve hvězdné konstelaci vnější i vnitřní) i tzv. matečné obrazy, tedy plátna náhle sama čímsi překvapivá a rodící i předurčující na nějaký čas další směr. Nebývá to nazírání jednoduché či dokonce odpočinkové; nárokuje si v nezřízené trvalé samotě připravenost i začlenění do celkové kontinuity se všemi souvislostmi osobního projevu a stylu malovaného sdílení.
Přes veškeré výše zmíněné okolnosti vznikání obrazů zůstává řada věcí skryta, ale v ovlivňujícím působení. A tak jsem náhle, po dvou samostatných retrospektivních výstavách (v Praze rozsáhlé, v Třebíči redukované) přestal malovat. Cosi chybělo. Stalo se to v polovině roku 2010 a přetrvávalo až do roku 2014. Po stránce výtvarné či vizuální jsem se dostával k jakémusi bodu nula (konečnému naplnění či vyprázdnění) – ke kompozicím stále více myšlenkově i barevně „monochromním“ – k obrazům postihujícím již „jen“ horizontálně plynoucí energii či stav, nebudící ve mně touhu a potřebu toto neměnné vrstvení dále tvorbou konstatovat. (Nemívám nutkání chodit každý den do ateliéru jen za účelem malování pro malování).
Při zpětném ohlédnutí vidím, že na mé cestě existují jisté mezníky – milníky, které činnost a její smysl orientují a vytyčují (roky: 1987, 1990, 1997, 2004, 2010, 2014). Ale tím se není třeba dále zde více zabývat. Posledně zmíněný letopočet 2014 se stal, prozatím, takovýmto nejaktuálněji nastaveným „startérem“ pro relativně nové či poněkud jiné malování. V rámci svého nezbytného ustrojení (povaha, prožívání, vysvětlení) a dlouhodobého adekvátního projevování (zde vizuální duality jako: světlo a stín, idea a hmota, pozitivní a negativní) jsem se až časem podíval na své „stavy a procesy“ z poněkud jiného úhlu. Toto neplánované pohnutí si „samo řeklo“ o náležitou formu. V nových obrazech se objevila intenzivnější plošně vedená barevnost, silnější tvarová exaktnost, celková hojnost a pohyblivost. Nechal jsem se více unášet vnitřní zákonitostí nastalého vstupního motivu a neodbytného pocitu či zážitku, které jsem však chtěl (musel?) projektovat do úžeji vymezeného tvarosloví (především kruhy a jejich konfigurace). Základní geometrické znaky: kruhy, kružnice, plochy, linie a barvy (ctící stále dualitu světla stínu či temnoty a intenzity) se staly nositeli obrazového sdělení. Kruh jako subjekt či objekt může zde být v závislosti na tématu: ohniskem emocí, radostí i bolestí, transcendencí i lamentací, identitou personální i pojmovou, územím Erose i Thanata – tedy životem i smrtí doslovnou i citovou, celkem či fragmentem filozofického a hodnotového systému, láskou i odloučením, odevzdáním i nepochopením, otevřenými smysly a vypočítanými úmysly, splynutím i míjením, pravdou a předstíráním, intuicí a rozumem, vzepětím i konvencí, prolínáním či porušením, pevnou kontinuitou i tříštivým gestem, polem hledání – hledajícího i nacházení – nalézajícího, vzhlížejícího i smířlivého, snem i skutečností – to vše a vším podle „příběhů“, které chci či musím náhle zjevovat a sdělovat.
Ve svém malířském i běžném životě, domnívám se, jsem člověkem melancholicky romantickým, skeptickým i nezbytně nadějeplným a to i při vědomí tohoto zdánlivého rozporu či dokonce paradoxu. Nakonec, nic není tak pravoúhlé, jak si lidstvo mnohdy rádo rýsuje; příroda či vesmír je toho ostatně stále pádným a názorným důkazem. A poznávání k tomu dále směřuje. Věřím v TO.
Radan Wagner
aa
