Lidé se bojí chodit do galerií

 

(Podvědomé návraty Radana Wagnera)

(Obraz je svátek ducha)

 

Jarmila Jelínková

Foto: Kraus

 

 „Čas od času mne dožene otázka – proč jsme vlastně tady? Abychom párkrát sbalili nějakou holku, několikrát se opili, něco vydělali? Jo, je to příjemné, a dál? Pokud se nad touto otázkou člověk nezamyslí, musí se cítit úplně směšný sám před sebou,“ tvrdí Radan Wagner,  výtvarník a historik umění.

„Občas přece potřebujeme vnímat něco mimo čas a prostor, zastavit se. Třeba před obrazem. Vždyť umění je zastavený, mýtický čas. Podvědomý návrat,“ dodává umělec, který se roli současného umění snaží posílit pořádáním výstav, aukcí i vydáváním časopisu Revue Art.

 

Do galerií chodí dnes pouhá dvě procenta lidí. Je to snad výsledek toho, že současné umění nedokáže oslovit víc lidí?

Je to důsledek především velkého nedorozumění. Zhruba před sto lety, kdy začal kubismus a všechny další „ismy“, nabylo výtvarné umění úplně jiné funkce. Do té doby nahrazovalo do jisté míry fotografii, zprávu o něčem, co vidíme. Pak se ale toto objektivní umění přesunulo k subjektivnímu. Lidé si začínali uvědomovat, že se můžou dívat na svět jinak. Umění se stalo jakýmsi průzkumníkem a mnozí ho v tom vývoji nedokázali následovat. Všechno abstraktní bylo špatně. A doba tomu ještě napomohla.

Tehdy vznikla i klíčová věta – já tomu nerozumím.

 

Do jaké míry jsou v abstraktním umění nutné odborné výklady?

Je to různé. Když je umění dobré, dá se číst v různých vrstvách. A pokud je opravdu dobré, mělo by zaujmout bez ohledu na to, na základě jaké teorie vzniklo.

Třeba ode mne si lidé kupují obrazy, které jsou nejlepší. Říkám si, jak to poznají? Asi fungují jisté hluboko uložené archetypy. Každý obraz má ještě nějaké energetické záření, a to také funguje.

Takže lidé by měli poznat nějak intuitivně, že je to dobré.

 

Dnes tvoří víc umělců, než za celou dobu renesance. Na jedné straně obrovská nadprodukce, na straně druhé většina, nezajímající se o umění. Čím to lze vysvětlit?

Lidé se cítí ztracení. Kdysi bývala nějaká jednota, různé spolky, lidé někam patřili a ještě je spojovala víra v Boha. To skončilo.

Věřit v něco vyššího je ale podstata člověka a i když mu to bylo vzato, ta potřeba vztahovat se k něčemu vyššímu zůstává. Stejně jako potřeba poznávat sám sebe. Třeba tím, že něco sám vytvoří a porovnává se tak s okolím. Tvorba je určitá forma náhražky. Náboženství, pocitu vykořeněnosti. Je to snaha odpovědět si na mnohé otázky.

 

To všechno dokáže umění nahradit?

O umění se říká, že by mělo být pravdivější, než pravda, něž samotná skutečnost.

 

Přisuzujte umění zásadní roli v životě lidí. Proč jich ale jen zlomek má potřebu chodit  do galerií?

Vedle pohodlnosti je to strach, že poznají vlastní prázdnotu.

 

Pouhým pohledem na obraz?

Ano. Pohled na obraz je první krok k tomu, podívat se na něco jinak anebo se rovnou podívat do zrcadla. Obraz je brána, do které když vstoupíme, můžeme se dívat na další rozměr našeho existování. A to bez ohledu na to, že když je výtvarník dobrý, tak z poloviny ani neví, proč to dělá. Má jen v sobě čidlo na věci, které jsou příznačné po dobu a přitom nadčasové.

 

A úloha kunsthistoriků a teoretiků se umění vytrácí?

Právě naopak. Považuji za nesmyslné, když slyším, jak někdo tvrdí – co mi může nějaký teoretik vykládat, já vím nejvíc o svém díle. Houby ví.

Když se na to někdo dívá z odstupem, poctivě, vzdělaně, tak ví mnohem víc, než autor.

 

Skutečně?

Ano, a to je také další nedorozumění. V minulých letech byla vyzdvihována postava výtvarníka a teoretik, ten který vykládá dílo, byl odstrkován do pozadí. Tím se odtrhl další pramen k pochopení.

 

S tím zřejmě souvisí  i věty, které dnes na výstavách nejčastěji slyšíte – já tomu nerozumím, co to má být, to bych namalovat taky.

Na to odpovídám – a v tom je mezi námi rozdíl, já mám potřebu to namalovat a tím se stávám umělcem. Umění není nic jiného než to, že jsem schopen něco vnímat a mám neodvratnou potřebu to malovat.

 

A věta  – co to má být?

Lidé si myslí, že obraz musejí hned rozkódovat, že je to nějaká detektivka. Ona je to spíš báseň, možná filosofie, každý to má jinak. Ale rozhodně je to vícevstevnatá záležitost, je to výsledek umělcovy potřeby někam vzhlížet. Na to lidé v dnešní pragmatické době zapomínají. Nevnímají, že obraz je vlastně malá svátost, malé zamyšlení se. Navíc se lidé nechtějí odhalovat, protože žijí v placatém a pravoúhlém světě.

 

V pravoúhlém?

Ano, všechno potřebujeme změřit, zjistit k čemu to slouží, proč to máme dělat, jestli to není ztráta času. Chceme mít všechno přehledné. To ale nejde.

 

Tento přístup je jen odrazem doby.

Jistě.Chybí nám jakoby společné těžiště. Společnost se pořád atomizuje. A přitom tím hlavním soudcem umění by měla být naše nekultivovaná přirozenost.

 

Těžko hledat nekultivovanou přirozenost, když je dnes takový deformující tlak civilizace, společnosti.

Je to těžké, ale mnohem horší je, když lidé nečtou. To je jako kdyby kulhali, jako kdyby nedýchali. Pak někdy v padesáti objevují Ameriku. A s tím také souvisí obava lidí z návštěvy galerií, že na to nebudou mít žádný názor. Protože nemá z čeho vyrůst.

 

Vy se zastavíte před obrazem jiného autora?

Určitě, ale kdybych sbíral obrazy, nikam bych si je nevěšel, jen si je někam ukládal. Dívat se na obraz, to je svátek ducha. Jen čas od času bych si nějaký vytáhl a pozoroval ho.

 

Proč?

Pořád sledovat obraz, to je podle mého do určité míry devalvace. Je to stejné, jako kdybych měl pořád puštěný stejný film.

 

Věta – to bych si domů nepověsil – ale vznikla zřejmě z jiného důvodu.

Jistě, to je z nepochopení. Dřív byly obrazy jen zdobné, navíc na objednávku, ne do šuplíků. To je až vymoženost dnešní doby. Výtvarné umění je dnes především osobním průzkumem současnosti, a tak to přeci není něco, co by mělo zdobit stěnu za každou cenu. A tak to ani nemůže být kritérium.

Je však potřeba omezit takové věci, jako je vystavená hromada písku s lopatou a tvrdit, že je to umění. To odrazuje. Bohužel díky některým kunsthistorikům a pseudoumělcům se tímto podařilo některé galerie obsadit. A ti nejlepší umělci pak sedí doma a mají deprese. Protože jsou schopni o sobě upřímně přemýšlet, pochybovat

Jsem ale optimista. Na nedávné vernisáži Typického obrazu, výstavy současných výtvarných umělců, bylo tak narváno, že to prý Nová síň ještě nezažila. To opět potvrdilo, že obraz, navzdory některým prognózám, má stále svůj smysl. A dokonce věřím, že k nám dorazí stejný boom, jaký, zejména v Německu, dnes výtvarné umění zažívá.

Zvyšuje se i jeho kredit ve společnosti, a to také díky aukcím. Lidé vidí, že je stále více těch, kteří jsou ochotni do umění investovat. Taky narůstá počet podnikatelů, kteří mají to štěstí, že umění potřebují a do galerií si chodí odpočinout. Snad dokážeme následovat současný evropský trend, kdy každá druhá galerie nese jméno svého mecenáše a bohatí lidé se začínají chlubit ne novými auty, ale obrazy.

 

Určitou orientaci do výtvarného umění by mohly vnést ceny, třeba právě Cena Jindřicha Chalupeckého, nad kterou se zamýšlíte ve svém editorialu v časopise  Revue Art. V posledních letech je získávají různé happeningy a sociologické průzkumy, a ne konkrétní výtvarná díla. O čem to vypovídá?

Jakou komisi sestavíte, takový máte výsledek. U konceptuálního umění mají teoretici větší prostor na úvahy, interpretace, diskuzi. Některé nápady jsou zajímavé, ale nemají co dělat v Chalupeckého ceně. Anebo ať je tam sekce sociologický průzkum. Nezaměňujme pojmy.

 

Kde vzniká potřeba místo konkrétní tvorby vysypat na zem hromadu hlíny?

Ve školách. Studenti tam jsou sice vedeni k vyjádření vlastního názoru a vidění světa, ale, jak mi ke svému zděšení řekl Jaroslav Róna, který tam začal působit, už se tam vůbec neučí řemeslu. Studenti pořád jakoby duchovně exhibují, na něco si hrají, ale není to vůbec ničím podložené. Je dobře, že mají nějakou představu, ale oni už ji neumějí zformulovat. Navíc o ni mnohdy nejsou ani přesvědčeni. Jen jedou na nějaké vlně.

 

Na vašich obrazech mě zaujaly názvy. Třeba – Nemohu zapomenout a nevím na co. Vzniká nejdřív název nebo obraz?

Zrovna tento název by klidně mohl být mottem celého mého dosavadního díla, protože to je trochu o tom, jak je člověk vyvržený z té ztracené jednoty, ze své přirozenosti. V nás je ale pořád něco, co nás nějakým způsobem předurčuje, atakuje, jen my přesně nevíme co.

 

Do rámečku:

 

Výtvarné umění je dnes především osobním průzkumem současnosti, a tak to přeci není něco, co by mělo zdobit stěnu za každou cenu.

 

 

Když přijde člověk do galerie se snahou se něco dozvědět o obraze a dokáže se zastavit, přemýšlet, může se dozvědět i něco o sobě.

 

Popis foto:

 

„Vladimír Merta o mých obrazech prohlásil, že mívá podobné vidiny těsně před probuzením. Něco neuchopitelného, zásadního a zároveň  pomíjivého,“ říká výtvarník.

 

„Když se pořádají výstavy současným umělcům, tak jen mladým. Jako kdyby současný mohl být jen mladý. To je strašlivé nedorozumění,“ vysvětluje Radan Wagner, spoluorganizátor výstavy Typický obraz, přestavující naši současnou výtvarnou scénu.

 

 

Radan Wagner

se narodil 31. srpna 1958 v Praze. V roce 1984 absolvoval FFUK v Praze, od roku 1987 se účastní samostatných nebo kolektivních vstav. Pracuje v oboru malba, kresba, grafika. Byl členem spolků Tunel, S.V. U. Mánes, Letci, RajTsound.

Je šéfredaktorem časopisu Revue art, spolumajitelem aukční síně WOXART a pořadatelem výstav současného umění.

Žije v Říčanech  u Prahy, je ženatý, má dvě děti a jednoho ridgbecka.