Radan Wagner patří ke generaci nastupující kolem poloviny osmdesátých let, která vyšla z odkazu tradic i umělecké avantgardy počátku 20. století. Jeho tvorba se rozvíjí zvolna bez náhlých zvratů, zrcadlí se v ní respekt k uznávaným a prověřeným hodnotám i novým objevům. Promítá se do ní hluboké pochopení dějin výtvarného umění. Přirozeně navazuje na symbolistní tendence, reaguje na ně osobitým způsobem v přímém vztahu k současnosti. Dokáže citlivě pracovat se světlem. Jde však spíše o jakési vnitřní prozařování než o běžné modelování objemů. Jednoduché tvary na jeho obrazech vystupují z neurčitého abstraktního prostoru, vznášejí se – plují v jakémsi volném původním prostoru nebo ve stavu beztíže (Dvě roviny, 1990; Pramen, 1990). Zpravidla jde o zvláštní organické formy, fragmenty, torza či základní útvary, které se volně řadí do různorodých soustav (Seskupování, 1990; Dělení 1991). Připomínají vznikání živých organismů, uspořádání hmoty neustále měnící své skupenství. Umělcova tvorba je často bezprostředně spojena s podvědomými pocity, přímými osobními prožitky, také s vjemy z přírody a krajiny. Zároveň v ní jde o rafinované vyjádření a určité zpředmětňování celkové vize prostřednictvím srozumitelných znaků (Nemohu zapomenout, ale nevím na co, 1989; Plán, 1992; Červený štít, 2004). Může jít také o vystižení jednotlivých stavů a procesů, které mají rozmanité podoby (plynutí, zrození, prolínání). Připomínají tak v jakémsi volném obrazovém podobenství vývoj krajiny, postupné narůstání vrstev nebo naopak jejich odhalování. Radana Wagnera však nezajímá jen duše krajiny. Zobrazuje také lidské postavy a děje s nimi spojené, které se odehrávají v přírodě. Vedle toho poutá jeho pozornost pokračující civilizace a město s jeho tajemstvím, příběhy či historií i příznačnou atmosférou (Město, 2000; Večer, 2005). Inspiruje se lidskými osudy, využívá svou bohatou imaginaci, která se uvolňuje při ztvárňování nejrůznějších námětů. Přitom vychází z poznání skutečnosti, neustále obohacující malířské tvarosloví. Obrazy z posledních let jsou ještě soustředěnější a více oproštěné než dříve, představují většinou zjednodušené tvary a střídmé barevné kombinace (Brána, 2005; Sloup, 2005; Horizont, 2006). Skladba je po všech stránkách vyvážená, ale přitom nechybí obsah. Stále se rozvíjí vztah k realitě, ale i k archetypálním spodním proudům, i když v poněkud odlišné rovině. Pozoruhodné jsou také vesmírné vize, které přirozeně navazují na minulá období. Tentokrát však mají racionálnější charakter a jasně uspořádané prvky jsou zasazeny do promyšleného celku. Přesto vycházejí z duševních (sebe)reflexí, touhy po naplnění i pozorování přírody, ze zamyšlení nad řádem a zákonitostmi, které ji ovládají a utvářejí. Zároveň se do Wagnerovy tvorby znovu promítají filozofické myšlenky, soustavné úvahy o vztahu mezi naší společností a přírodou, skutečností a ideou, cestou a poznáním, Zemí a vesmírem (Poutník, 1997; Věčné návraty, 2004; Tady a tam, 2005). Obrazy prostupuje složitá síť souvislostí, které se stávají jejich základním tématem. Někdy dochází k takové koncentraci, že se skladba redukuje na jednoduché, rytmicky řazené tvary či vcelku oproštěné lineární plány, vystupující z prozářeného prostoru (Jedno a mnohé, 2005; Odlesk, 2005; Nikdy nevstoupíš do stejné řeky, 2006). Autor se s úspěchem pokouší vystihnout určité přelomové okamžiky, v nichž se výrazně mění světelné podmínky, které se však stávají také působivou symbolickou metaforou (Zátiší s bílým stínem, 2002; Andělská brána, 2004; Světlo mezi dnem a nocí, 2004). Do malby znovu pronikají struktury, které jsou však vždy ovládány řádem či určitým pravidlem. (Gnose II, 2005; Červená struktura, 2006, Na hladině, 2006). Jindy se Wagnerovi daří vystihnout rostoucí chaos, v němž dochází k prostupování hmot, k víření energických proudů, k předznamenání budoucího řádu (I odtamtud, 1987; Mezi světy, 2006). Opětné přesné řazení prvků přechází až k obecně platnému vyjádření prostřednictvím symbolů či připomínek dávných učení (Dualita, 2003; Prolínání, 2004; Těla a duše, stíny a světla, 2005). Wagner se zabývá prostupováním osobního a společného světa, vnějšího a vnitřního prostoru naší těžko uchopitelné existence, tušenými silami ovládajícími vztahy mezi prvky a jejich skladbou, harmonií či napětím mezi tvary a barevnými tóny, mezi světlem a stínem (Společná přítomnost, 1988; Dvě struktury, 2005; Vymezování, 2006). Zajímají ho i možnosti různých odstupů a pohledů na skutečnost, na přírodu a vesmír. Zamýšlí se nad rozdílnými výklady našich poznatků, nad rozmanitými přístupy k filozofii i umění. Výtvarné práci se věnuje již dvacet let. Jeho názor v současnosti dozrává, dochází v něm k syntéze všech dosavadních zkušeností. Projevuje se v něm cit pro vnímání trvající kontinuity i neustálých proměn přítomnosti, všechny jeho složky tvoří provázaný a vyrovnaný celek.
Jiří Machalický, 2006
