Rezavé květy Čestmíra Sušky

V pražské čtvrti Karlín došlo v posledních letech k výrazné a rozsáhlé proměně. Zastaralá a nevhodná zástavba je nahrazována zrekonstruovanými či zcela novými komplexy, většinou kancelářské a obchodní povahy. Poblíž jednoho z takových center čeká v Thámově ulici na svůj další osud obří, dnes opuštěná tovární hala. Právě sem situoval Čestmír Suška a jeho realizační tým kolekci nazvanou Rezavé květy. Jedná se o řadu ocelových objektů a několik prací na papíře (kresby – otisky rzi od přiložených kovových fragmentů), které vznikly díky zásadnímu objevu, učiněnému před časem na okraji Prahy. Sochař vzpomíná na onen inspirační okamžik: „…když jsem to místo konečně objevil, klesla mi spodní čelist až na triko. Válely se tam desítky obrovských cisteren nádherných tvarů, o průměru 2–3 metry a délky od 4 do 6 metrů. Dostal jsem horečku i zimnici zároveň a lezl po cisternách jako Hillary po Čomolungmě.“ Takových cisteren bylo pak vytaženo ze starého smíchovského pivovaru, odkud původně pocházely, na 500 kusů. Suška pak nechal svézt nabytý „poklad“ do svého ateliéru-hangáru v Bubci-Řeporyjích. Zde se svými pomocníky a kolegy započal náročnou práci. Z navezených cisteren se postupně stávala zušlechtěná umělecká díla, rodící se pomalu a po nekonečných propočtech, plánech, exaktních a technologických zásazích. Kompozice se dobývaly vylamováním, ukrajováním, perforací, ohýbáním apod. Silné ocelové stěny se začaly měnit (rozkvétat) pod plamenem autogenů v jakési zvláštní zdobné objekty. Původně celistvé pláště, obepínající prázdný (dutý) prostor, byly důmyslně prořezávány a perforovány. Vznikaly variace stylizovaných sítí, roštů, mřížoví; dříve uzavřený objem se otevřel do okolí a nabídl divákovi nevídané pohledy a průhledy.

Vkročíme-li do vysloužilé karlínské haly (po zaplacení relativně vysokého vstupného), naskytne se nám nevšední zážitek. Volně rozeseté proděravělé nádrže s ponechanou patinou zašlé barvy a počínajícího rezivění jsou impozantní. Na první pohled zaujme promyšlená, avšak přirozeně působící prostorová geometrie, nápaditá ornamentalita a jednoduchá, syrově pojatá stylizace. Velké „sudy“ zbavené své původní funkce jsou doplněny na podlaze rozesetými menšími, rovněž ocelovými koulemi. Prostor jakési industriální katedrály ožil postupně Prasátkem, Šupinami, Utěrkou, Rezavými květy a dalšími ocelovými skvosty s podobnými asociačními názvy.

Suška nebyl nikdy klasickým sochařem sekajícím vysněnou plastiku z připraveného pískovcového či žulového bloku. Pracoval vždy spíše s laminátem, respektive polyesterem (známé jsou jeho „samorosty“ – personifikované pařezy), s kmeny stromů (ty představil např. na úspěšné výstavě v pražském Mánesu v roce 1997) nebo s pálenou hlínou. Právě tento materiál byl použit pro volnou sérii soch-objektů vzniklých v první polovině devadesátých let (některé z nich byly představeny v Galerii Václava Špály v roce 1993). Tyto práce se z dnešního hlediska jeví jako předstupeň současných ocelových cisteren. Tehdy také Suška modeloval kompaktní sochařské drobné stavby narušené tu a tam otvory, kterými vycházela ven záře z uvnitř instalovaného světelného zdroje. Dnes se zabývá jiným efektem – totiž prázdnou schránou otevřenou do prostoru a zcela zbavenou tajemství. Do ní, dle momentální atmosféry, vstupuje (či ji prostupuje) okolní světlo. Geometrické rastry jsou jediným nositelem sdělení. Autor zde není tak jako ve svých začátcích ironický a jakoby kýčovitý; také tu nenalezneme jistý tušený až orientální mysticismus starších hliněných plastik. Díla v karlínské zaprášené mega-hyper-hale jsou nekašírovaná, syrová, racionálně vykroužená, se stopami zhotovení. Stojí před námi úctyhodné dílo, připomínající monumentální a poněkud chladné ocelové objekty například Richarda Serry, tak oblíbené v USA. Zde ostatně Suškovi, zdá se, lidé rozumějí.

Rezavé květy jsou mimořádným, velkorysým a profesionálně zvládnutým počinem (krásný katalog, ale i prodej originálních triček, samoobslužná nabídka suvenýrů – výřezků, speciálně najatá produkce atd.). Atmosféra výstavy vás pohltí a na celé čáře jistě převálcuje neduživé „konceptuální“ instalace některých halasných, rádoby intelektuálních rebelů a bořitelů tradic. Kdo sem přišel, aby se nechal unášet důmyslným a esteticky poutavým tvaroslovím, úchvatnými dimenzemi (mne osobně přesto nejvíce zaujaly menší prořezávané kulovité objekty) a nápaditými geometrickými obrazci, bude nadšen. Kdo by hledal více, nepochodí. Je to především hra a skvěle zvládnuté náročné řemeslo. Nic víc, ale také nic méně.

Autor je šéfredaktor Revue Art.