VÝROČÍ Richard Weiner
Tentokrát v této rubrice vzpomeneme 130. výročí narození Richarda Weinera (1894 – 1937) – českého básníka, prozaika a publicistu. Čtenářům je znám především jako autor významné, avšak poměrně komplikované poezie (Mnoho nocí, 1928) nebo vrstevnatých povídkových souborů (Lazebník, 1929). Ve výtvarném umění však jeho všestranná osobnost sehrála rovněž důležitou a poněkud zapomínanou roli.
Richard Weiner prošel bojištěm první světové války, která poznamenala jeho již tak citlivou a sebezpytující povahu. Po nervovém zhroucení byl propuštěn z vojenské služby a po čase se stal redaktorem Lidových novin, kde působil až do své smrti. V roce 1918 nesdílel všeobecné mírové nadšení a toužil se ze středoevropského prostředí vymanit. („Raději dobrovolné vyhnanství navždy a třeba bídu než jísti pečeně zde, kde není pořádku ani nepořádku, jenom nějaké sociologické Nic.“). To se mu nakonec splnilo a odjíždí do Paříže jako zahraniční dopisovatel, kde pak zůstává dlouhá léta. Odtud referuje o nejrůznějších běžných událostech, ale také se pokouší vyrovnat s novým vývojem umění. Bez nadšení glosuje právě zahájené vydávání Proustova Hledání ztraceného času, inscenaci Jarryho Krále Ubu, nebo podává přímé a rozpačité svědectví o festivalu Dada z roku 1920. Sleduje a komentuje ovšem i dění v Čechách – kritizuje Čapkovy Povídky z jedné kapsy a spisovatele odsuzuje jako hlasatele „oficiózní české filozofie“ a reprezentanta příliš pragmatické generace vyznávající „přízemní realismus“. Weiner se snaží po válečném poučení hledat pravdivé odpovědi spíše mimo běžnou realitu. Dosavadní kulturou je zklamán.
Zlom nastal až roku 1924, kdy se mu do rukou dostává Bretonův Manifest surrealismu, o kterém vzápětí pochvalně píše do českého tisku. Seznamuje tak aktuálně čtenáře s novým hnutím mířícím do sfér „mimo dobro a zlo“. Sám se však jako umělec s tímto fenoménem neztotožňuje bez výhrad. Surrealismus byl pro něj příliš literární a opatrný. Patřičné a bezprostřední souznění nalézá až u jisté postsurrealistické skupiny čtyř mladíků; nazývali se simplicity mířícími od nánosů civilizace k mentalitě dítěte či primitivního člověka. Když se tito dvacetiletí básníci z Remeše přesunuli do Paříže, začíná být o nich slyšet. V uměleckých kruzích se seznámí s Weinerem, který je zavede k Josefu Šímovi. Tím se zaslouží o zásadní obohacení malířovy následné tvorby. Dvacetiletí poetové nalezli s šestatřicetiletým zdrženlivým tvůrcem společnou řeč i program zkoumající rozšíření hranic lidského poznání. Sami se vrhají do experimentů s drogami, anestetiky a jinými vyhrocenými praktikami včetně pověstné „ruské rulety“. Simplicisté byli „šílení“ avšak erudovaní. Vydávali vlastní časopis a podle jeho názvu si nakonec zvolili i jméno skupiny: Le Grand Jeu (Vysoká či Poslední hra). Také o tomto dění Weiner náležitě zpravoval české čtenáře.
Šíma stejně jako mladí básníci hledal (ne však tak extrémně) bez racionálního návodu ztracenou jednotu světa. Weiner, přeci jen zastánce vnitřní disciplíny, nacházel v tomto společenství spíše ztracený domov. Jeho trojí vyděděnost (židovský původ, homosexuální orientace, pocit emigranta) se tím měla zmírnit. Díky neopětované lásce svých kolegů, proměnlivým náladám i nakonec názorovým rozporům Weiner opustil Vysokou hru dříve, než se stala slavnou. (Stačil ještě ve spolupráci s Šímou do časopisu zařadit překlady básní Seiferta či Nezvala). Po duševním propadu se Weiner přidal na stranu surrealistů, kteří na rozdíl od sebezničujících simplistů hledali více způsob „jak eticky žít“.
Vysoká hra se pomalu, ale jistě stávala obětí sama sebe (dostatek drog, nedostatek financí) a v roce 1934 skončila. Její někteří členové nechtěli změnit umění, ale sebe – to se jim nakonec povedlo. Zřejmě i surrealisté měli podíl na destabilizaci simplicistů, kteří pro ně byli nevítanou konkurencí. Po neúspěšných pokusech o sloučení obou skupin na podobném teritoriu nastala nevraživost. Breton se svými příznivci opakovaně ostře útočil na Vysokou hru pod záminkou nedostatečné „mravní kvalifikace“. Sešikovaní surrealisté ostatně nebyli nikdy příliš velkorysí. Vzpomeňme: když Breton s Eluárdem byli v Praze, Štýrský učinil vše, aby se nikdy nedozvěděli, že jim ještě jiní malíři chtěli ukázat své věci. To Nezval Štýrskému nikdy neodpustil.
Weiner, ač řazen spíše k expresionistům, ve svých referencích (1930) upozorňoval na Bretonův význam, o kterém se v Čechách stále nevědělo. Sám byl plný pochyb o skutečné podobě světa – vnímal krizi skutečnosti, která nastala také vyprázdněním slov. Tomu se přesto vehementně bránil a hnal se do dalších literárních textů., které se mu měly stát východiskem ze ztracené komunikace. Blížící se další válečné katastrofy jej však stále více paralyzovaly (stejně jako poválečného Šímu, který přestal na plných deset let malovat). V roce 1934 Weiner píše: „A vůbec, stav světa na mě doléhá jako osobní věc a skoro jako osobní provinění. Není v tom však ani trochu rezonovaného altruismu, naopak, mám lidský rod, sebe ovšem nevyjímaje, v hlubokém opovržení a věřím velmi opravdově, že člověk není´korunou lidstva´, nýbrž že je šeredným omylem a ostudou stvoření.“ Weiner se se zkoušeným psychickým i fyzickým podlomeným zdravím vrací do Prahy, kde umírá.
V osobě Richarda Weinera vidíme mimořádně vnímavého člověka bez zbytečných iluzí. Především v pařížském období byl jakýmsi předsunutým spolubojovníkem evropské avantgardy. Jeho zásluhou byla česká kulturní obec pravidelně a bezprostředně informována o důležitém dění, které pak mohlo včas ovlivňovat také domácí umělecké směřování.
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art