Jenom pozoruji, ale nekomentuji (2005)
Rudolf Němec
Rudolf Němec (1936) je žijící legendou. Svou cestu nastoupil po studiích na VŠUP v Praze (1955 – 61) během šedesátých let. S uvolňující společenskou atmosférou mohl částečně poznávat aktuální světové trendy, které později transformoval do osobitého pojetí. Fascinován posledními kroky avantgardy, vstřebával především možnosti experimentů a nových postupů na pomezí tradičního malířství a akce těla. Otiskoval sebe i své přátelé na připravená plátna, patrná zde byla prožívaná existenciální tíseň, ale i okouzlení tehdy rozšířeným hravým pop artem. Němec absolvoval první významné výstavy a stal se předním představitelem tzv. nové figurace. V hledání neotřelých forem neustal – jako jeden z prvních začal používat stříkací pistoli a šablony, s jejichž pomocí vrstvil promyšlené a působivé kompozice. Po roce 1968 se možnosti svobodné prezentace omezily. Rudolf Němec je nucen věnovat se také obživě, oficiální kritikou je zatracován a ignorován, prodává jen ojediněle. Jeho všestranná aktivita však neustává, jen se projevuje skryta v alternativních kruzích. Jako člen Křižovnické školy se podílí na různých akcích, píše sebereflexívní texty, básně a promýšlí nové projekty. Přitom pokračuje v osamělé činnosti ve svém ateliéru. S nástupem demokratických poměrů v roce 1989 je zván k reprezentativním přehlídkám, vychází mu kniha psané tvorby, vystavuje samostatně, jeho díla jsou nakupována do sbírek. V posledních letech se Rudolf Němec společnosti spíše straní, téměř nemaluje a s veřejností příliš nekomunikuje. Přesto jsem měl možnost v tomto roce – díky jeho vstřícné a obětavé ženě – umělce několikrát navštívit v jeho bytě. Tak mohl vzniknout následující ojedinělý aktuální rozhovor.
Působíte na mě spíše jako uzavřený a zamlklý člověk, který nechce být vyrušován ze svého uzavřeného tichého světa. Jaký Vás k této jisté pasivní rezistenci vede důvod? Dáváte stále přednost spíše četbě předsokratovských filozofů než hovoru o běžném provozu okolního světa?
Vystačím si většinou sám a často se mi ani nechce mluvit. Víc než o předsokratovské myslitele se zajímám o život kolem sebe. Pouze pozoruji, ale nekomentuji.
Snad již několik let jste nevytvořil žádný obraz… nechybí Vám v této souvislosti jisté naplnění a vzrušení, na které jste byl řadu let zvyklý ba možná i závislý? Jedná se o programové rozhodnutí, nechuť malovat, či prostou ztrátu motivace a inspirace?
Občas si kreslím i maluji, ale v menší intenzitě než dříve. Nejedná se o rozhodnutí, ale asi jenom o únavu ze života.
Stal jste se již za života legendou, pojmem, neoddiskutovatelnou kvalitou. Jak vnímáte takové označení – jste spíše „nad věcí“ nebo pociťujete jisté zadostiučinění po časech normalizačních zákazů a ignorace z oficiálních míst?
Myslím, že jsem nad věcí. Zadostiučinění určitě pociťuji.
Dnešní doba přeje – naštěstí – nejrůznějším, mnohdy až protilehlým projevům. Figuralismus i formální experimentování je otevřeně akceptováno, závěsný obraz zažívá velkolepý návrat. Do těchto charakteristik zapadá bez problémů také Vaše výtvarné pojetí. Nezamýšlíte, přeci jenom, v dohledné době navázat na svou dosavadní aktivní malířskou cestu?
Jsem rád, závěsný obraz má opět svou funkci. Doufám, že jsem s malbou ještě neskončil.
Prosím, vraťme se nyní k Vašim počátkům. V devatenácti letech jste zahájil studia na „Umprumce“ (1955 – 1961). Absolvoval jste pak roku 1961, tedy na samém prahu „zlatých“ šedesátých let. V těch časech – odhlídneme-li od oficiálního „socrealismu“, byl na výsluní informel, tedy nepředmětný, k filozofii a tíživému existencialismu inklinující směr. Temné zjizvené hnětené hmoty jako reflexe převážně úzkostných pocitů se staly téměř neporušitelným kánonem aktuálního přednesu. Nikdy jste neměl alespoň vnitřní nutkání „zkusit“ si také informel? Čím Vám byl tento přístup cizí?
Informel mě zajímal v díle mých malířských kolegů. Moje vnitřní tíhnutí i inspirace směřovala většinou k figuře.
Jedním ze zásadních rozcestníků ve Vašem tehdy ještě raném směřování, byla návštěva Vídně v roce 1964. Zde jste navštívil velkou přehlídku současného světového, a u nás nedostupného, umění. Přehlídka nazvaná „Pop etc.“ Představovala celo řadu tehdejším mezinárodních trendů a osobností. Yves Klein a Antonio Recalcatti – představovali tehdy gesta vzdálená středoevropské zasmušilosti. Kleinovy modré otisky nahých těl apod. Vás uhranuly okamžitě nebo jste se s nimi jen pozvolna ztotožňoval?
Po návštěvě výstavy současného světového umění ve Vídni v roce 1964 mě nejvíce inspirovaly obrazy Yvese Kleina. Ihned po návratu do Prahy, začal jsem se sám otiskovat na plátno nebo desky a posléze jsem začal otiskovat nahé ženy.
Přijal jste tedy za svou techniku – formu. Samotné vyznění – obsah Vašich kompozic se poněkud odlišoval, stal se originálním a svébytným. Vzpomínáte si co jste chtěl tehdy vyjádřit? Zažíval jste u těchto nevšedních přístupů euforii či naopak opatrné našlapování či ostych? „Stát se štětcem“ to musel být až metafyzický možná i erotický zážitek, ne?
Našel jsem si vlastní způsob techniky a jinou barevnost. Euforii jsem pociťoval při malování všech obrazů. Myslím, že mé dílo má erotický náboj.
Pane Němec, zkuste, prosím, popsat jak taková obtiskovací akce probíhala…
Nejdříve jsem si připravil plátno, následovala malba syntetickým emailem na plátno a položení tenké látky na malbu, potom otisk těla, případné retuše a nakonec omývání modelu.
S těmito obrazy – otisky jste se představil na své první výstavě ve halou galerii v Praze roku 1968. Zde určoval v té době výstavní dramaturgii nezapomenutelný teoretik Jindřich Chalupecký. Jak jste se seznámili a jaký měl názor na Vaše práce?
S panem Chalupeckým jsem se seznámil v Praze ve vinárně U Ježíška (tato vinárna byla ve Spálené ulici a byla kvůli metru zbourána). Moje práce pana Chalupeckého zajímala, proto jsme se dále setkávali a diskutovali o umění.
„Špálovka“ byla prý také velice živou základnou, z které jste převážně s Eugenem Brikciusem vyráželi do pražských ulic pořádat happeningy… Jak to celé vypadalo?
Jeden z prvních happeningů jsme uskutečnili s Eugenem Brikciusem před Národním divadlem. Já jsem obkresloval na obrovskou roli papíru stíny lidí a současně Eugen deklamoval citáty ze spisů Mao Ce – tunga. Byla tam spousta lidí, která se zájmem akci sledovala. Při následném zájmu SNB jsme utekli do nejbližší hospody. K této akci mě inspirovaly události v Hirošim. Další akcí s Eugenem byly Sluneční hodiny, uskutečněné v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. S Honzou Steklíkem jsme dělali akci Obvazování stromů v Ústí nad Orlicí. Akci Chmelnice jsem dělal u Nelahozevse, kde jsem pomocí stuh vytvářel obrazce mezi tyčemi chmelnice.
Je zřejmé, že figuralisté – Vy, Sopko, Načeradský a další jste měli blíže k obyčejnému životu, zatímco zastánci informelu (Medek, Koblasa, Beran atd.) se jevili jako větší intelektuálové. „Léta bezdůvodného veselí“ jste si jistě náležitě užívali. Zkuste mi popsat takový tehdejší typický akční den…
Dopoledne a odpoledne v ateliéru jsem maloval a kreslil. Večer přicházela inspirace v restauracích nebo ne různých akcích.
Ještě v srpnu 1968 jste nasedl do vlaku – směr Paříž, tehdy ještě vzývaného kulturního hlavního města umění. Časem jste dojel také do Caen v Normandii, kde jste s „Náčou“ a Sopkem absolvovali půlroční stipendium. Jak jste s tvůrčím pobytem byl spokojen? Byl jste tam přijímán jako „exot“ z Východu?
Do Paříže jsme odjížděli s panem Chalupeckým a Jiřím Načeradským vlakem. V Caen jsme dostali roční stipendium. Studovali jsme na místní L´école des Beaux Arts. Jiří Načeradský zdolával několik velkých pláten denně a zatím já jsem se vedle něho obtiskoval na plátna, opodál briskně maloval Jiří Sopko. Naši francouzští kolegové se na nás chodili dívat jako na exotickou zvěř. Úroveň školy byly podstatně nižší než u nás. Měl jsem tam i krize, v nich mi byl Jiří Načeradský velkou oporou.
Měl jste tedy vcelku dobrý rozjezd – sešla se řada šťastných okolností – setkání s Chalupeckým, Paříž, Francie, v celé Evropě blahodárné uvolnění, místy dokonce revoluční atmosféra…jaké bylo „ovzduší“ v Praze, po návratu z cest? Nepřemýšlel jste o emigraci?
Pan Chalupecký nám radil, abychom se vrátili do Prahy. Původně jsem já, Načeradský a Karel Nepraš měli dostat stipendium do USA, nakonec z toho sešlo. Nikdy jsem o emigraci neměl zájem i když u nás začala normalizace, bolševik upevňoval své pozice a atmosféra houstla.
V té době (1965 – 73) jste se kromě práce s barvou věnoval také fotografii a filmu. Natočil jste několik krátkometrážních sekvencí – animovaných i hraných. Měly, pokud možno, jasný scénář nebo jste zde nacházel prostor pro hru, fantazii a improvizaci?
K filmům, které jsme například s Dobřou Zborníkem a Jiřím Brožkem točili, jsem nejdříve napsal scénáře a během natáčení jsem podle nových nápadů filmy měnil a upravoval. Některé filmy jsem kreslil, v některých jsem použil vystřihovaný papír, který jsem skládal. Napsal jsem desítky scénářů.
Další Vaší pověstnou aktivitou byla pravidelná „docházka“ do Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. V pražské hospodě U Křížovníků na Starém Městě se v první polovině šedesátých let scházela parta mladých výtvarníků, hudebníků, literátů – lidí podobných názorů. Patřili sem např. Andrej Stankovič, Ivan Jirous, Otakar Slavík, Zorka Ságlová, Karel Nepraš, Jan Steklík a mnozí další – dnes většinou známé osobnosti. V roce 1969 jste se přesunuli do hospody U Zlatého soudku, pak ke Svitákům atd. „Čas prožitý v hospodě není ztraceným časem, je dobou naplněnou tvořivostí, aktivním odpočinkem dodávajícím pilířům KŠ novou sílu do osamělé umělecké práce.“ Prý jste se o své činnosti z ateliéru moc v hospodě nebavili. To byl záměr, co vás tedy spojovalo?
Spojoval nás neveselý osud umělce na okraji socialistické společnosti, ale i názory umělecké a politické. O práci jsme se moc nebavili, byl to čas oddechový. Humorem jsme si dodávali odvahu k přežití.
Scházíte se stále v nějakých pravidelných intervalech (např. každý poslední den v měsíci jako v dobách vrcholné aktivity KŠ)?
Jako KŠ se už nescházíme, ale rádi se potkáváme.
Mnohokrát vám všem alkohol připravil nejen euforické osvobozující chvíle a pocit sounáležitosti, ale přicházely i deprese, závislosti a nutná léčení a hospitalizace. Jak jste to zvládal Vy osobně?
Alkohol nikomu dlouhodobě neprospívá. Z těch krizí jsem se vždy dostával usilovnou malbou a aktivností.
V roce 1972 činnost KŠ vrcholí. Nepraš se Steklíkem například putují po republice a sbírají po výčepech pivní vzorky, o nichž sepisují obsáhlé protokoly… Členové KŠ vyznávali specifický humor, mají (či měli) svůj svět, odmítají oficiality, vše zlehčují… přesto v letech tuhé normalizace tu a tam pronikli na veřejnost se seriózními projekty. Karel Nepraš vystavuje v Staroměstské radnici, Otakar Slavík v Městské knihovně, Olaf Hanel v Nové síni, Eugen Brikcius uspořádal slavnost Zátiší piva na Kampě, vy jste mohl své práce představit v Galerii bratří Čapků (1987). Jak na tu dobu vzpomínáte?Věřili jste, například, v pád komunistického režimu a svobody projevu?
Na tuto dobu vzpomínám s nostalgií. Některé projekty byly zajímavé a zároveň jsme si užili spoustu legrace. Skoro všichni jsme doufali a věřili v pád komunistů. Jinak bychom těžko přežívali a tvořili.
Jak jste se v té době živili? Měli jste nějaké „civilní“ zaměstnání?
S Jiřím Načeradským a Jiřím Sopkem a dalšími jsme restaurovali v poutním kostele na Hostýně. S Eugenem Brikciusem jsme měřili vodu a bydleli v maringotce (tuto práci nám sehnal Vráťa Brabenec). Restauroval jsem v Častalovicích. Pracoval jsem u archeologů a zakresloval kulturní jámy. Dále jsem dostal zakázku na Křížovou cestu (čtrnáct zastavení) do gotického kostela ve Velkém Boru u Horažďovic. Několikrát jsem pracoval pro film a televizi (kostýmy, kulisy, kreslené vtipy). Ilustroval jsem dětské knihy a leporela a s Pavlem Šrutem jsme dělali komiksy do Čtyřlístku atd. Občas jsem prodal obraz nebo grafiku.
Byli jste v té době v nějakém kontaktu se zahraničím? Jezdili za vámi galeristé ze „západu“ apod.? Jakou roli, případně, v tom sehrál Chalupecký?
Umělci a galeristé ze „západu“ k nám přijížděli vzácně. Znali jsme se s velvyslanci a kulturními ataché USA, Německa, Rakouska, Francie či Anglie, zvali nás na různé akce. StB pak jevila o nás velký zájem. Některé z těchto kontaktů uskutečnil pan Chalupecký.
Jaký byl vlastně Jindřich Chalupecký? Zúčastňoval se také hospodských debat, nevázaných akcí apod.?
Pan Chalupecký byl výraznou osobností výtvarného života u nás, byl k nám obětavý a velkorysý. Našich akcí se zúčastňoval, ačkoliv jsme ho někdy zlobili, tak nám nakonec odpustil. Malíře a sochaře permanentně vzdělával. Pravidelně jsme se setkávali nejdříve v Obecním domě a pak ve vinárně U pantáty ve Vršovicích. Pan Chalupecký nám přinášel desítky západních uměleckých časopisů a katalogů. Na těchto schůzkách jsme diskutovali o životě a umění. Jeho zásluhou jsme měli zdání o výtvarném dění na západě. Na pana Chalupeckého moc rád vzpomínám a byl jsem vděčný za příležitost se s ním setkávat.
Doba se měnila – i nadále jste střídal samotu ateliéru a družnost hospody. Ve své rukopisné sbírce Verše z pavilonu (1987) si o sobě poznamenáváte: „Navštěvuji hroby králů, bojím se pustit pšouk, abych nevzbudil duchy a nezměnil dobu. Šaškuji na prostranstvích, bloudím labyrinty, stejně dojdu do hospody. Čas od času povyskočím, abych změnil směr své pouti.“Jisté změny doznávala také Vaše tvorba. Otisky antropometrických figur z druhé poloviny šedesátých let byly postupně v sedmdesátých letech nahrazeny temnosvitnými dekalky. Mohl byste přiblížit o co se jedná a proč došlo k tomuto výrazovému posunu?
Na otisky lidských těl ze šedesátých let navazovala i malba let sedmdesátých, začal jsem používat více dekalku a obrazy jsem více domalovával. Barevná škála zůstávala podobná – tmavá. K výraznému posunu v mé tvorbě došlo v polovině sedmdesátých let, kdy jsem často začal používat žlutou barvu a začal jsem se inspirovat fotografií.
Otiskování do plátna natřeného emailem byl v podstatě spontánní projev, ale i jistou akcí-meditací s hlubším podtextem. S postupem času přibyl dekalk, rastry, šablony… Obrazy z předešlých šedesátých let nesly stopy pop artu, kultury „blue jeans“, rozjitřené psychedeliky, otevření se okolnímu světu. V sedmdesátých letech nabylo vrchu jisté melancholické zklidnění, až meditativní sebezpytování, naléhavá intimita. Mužskou postavu střídá nahá žena, zpravidla schoulená…oduševnělá a tak trochu tajemná…
Toto ať posoudí historici umění. Vždy jsem raději maloval než o malování a pocitech mluvil.
Vše o čem ve svém díle (malířském i literárním) vyprávíte, jste také „ozkoušel na vlastním těle i duši.“ Postavy se často ztrácí ve vrstvách rastrů – jakýchsi symbolů vnějšího nepříjemného prostředí do něhož jsme uvrženi. Jak jste přišel k této svérázné technice a sloučení lidské postavy s opakujícími se geometrickými vzorci jaké známe např. u obrazů Otakara Slavíka?
Požíváním převážně umělohmotných rastrů a mřížek jsem chtěl vyjádřit složitost současného světa, jeho působení na člověka a ohraničování jeho svobody. Život v totalitním státě byl životem za mříží. Jako jeden z prvních jsem začal používat stříkací techniku (Air brush).
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste začal vytvářet také pohledy do interiérů, s nimiž jste opouštěl dosavadní hranice soustředivé intimity. Také hra se světlem a barevnost se u Vás proměňuje. Prý jste při tvorbě těchto městských výjevů používal přenosu zvětšené fotografie…
Když mě zaujalo určité prostředí nebo objekt, nejdříve jsem si ho vyfotografoval, zvětšil na diaprojektoru a podle toho maloval na plátno. Zásluhou fotografie se moje malba stala více kontrastní.
V obrazech z osmdesátých let jste se dostal v některých případech až k abstraktním kompozicím – k jakýmsi geometrickým znakům připomínajícím lidskou figuru někdy již pouze názvem (Totemická figura). Patrnější je tam příklon k jistému objektivismu, umělému řádu, světu technicky založené civilizace. Namísto dřívějších meditativních fialových, modrých a zelených odstínů nastupuje spíše zářící žluť. Postavy se proměňují v ploché přísné obrazce nebo jsou oblými ženami, jejichž obrysy kontrastují s nehostinnými prostory. Působí na Vás tyto obrazy podobným dojmem? V jakém rozpoložení tehdy vznikaly?
Tyto obrazy na mě nepůsobí podobným dojmem, nepociťuji zde nehostinné prostory a přísnost. Figura se pouze zjednodušila, někdy přechází do abstraktního znaku. Byl to obraz mých pocitů a světa.
Soustředěné rozvíjení tématu, svéhlavost, originalita, citlivost, absence jakékoliv kalkulace či přetvářky, něžná erotika, ohrožená humanita, netradiční výrazové prostředky, humor, magie, osamění, touha… co byste ještě dodal k této stručné charakteristice Vaší tvorby?
Nevím co bych mohl dodat, ale na každého moje obrazy mohou působit jinak. S tím si hlavu nelámu. Maloval jsem ze svých vnitřních pocitů, naléhání a instinktem.
Před několika lety se proslýchalo, že pracujete na nových dílech. Tentokrát měly být malovány na základě jakéhosi „náhlého osvícení“, zrozeny „nenadálým metafyzickým úderem doprostřed čela, kdy malující ruku nevede již korektivně přísný rozum, ale probuzena vyšší situace.“ Co je na tom pravdy a jak to vše dopadlo?
O této popisované situaci nic nevím, asi je to fáma. Pokud „náhlým osvícením“ je myšlena inspirace – tu jsem občas míval. V roce 1967 jsem maloval po požití LSD (za asistence MUDr. Roubíčka). A to opravdu myslím, že malující ruku nevedl přísný rozum. Tyto výtvory skončily v soukromých sbírkách.
Co čtete, o čem přemýšlíte a jaké je Vaše momentální přání?
Právě čtu životopis Georgese Seurata. Přemýšlím o malování a jsem momentálně bez přání.
Radan Wagner, 2005
foto: wikipedie
