Rudolf Steiner (1861 – 1925) je zakladatelem antroposofie a autor řady knih a přednáškových cyklů. V roce 1894 vyšla jeho Filozofie svobody (česky 1920 a 1991), která se stala myšlenkovým základem pozdějších duchovních bádáních. Jako stoupenec theosofie (božské moudrosti), orientující se spíše na východní náboženství se snažil časem akcentovat spíše západní tradice a především podrobné poznání duchovní podstaty a struktury samotného člověka skrytého duchovního světa. Jeho názory se později promítly do jeho vlastního učení – do antroposofie (lidská moudrost). Rudolf Steiner mezi lety 1907 – 24 často přednášel také v Praze a ovlivnil zde řadu zdejších myslitelů i umělců.
Na základě myšlenkových návyků, které si člověk osvojil v důsledku smyslového pozorování, panuje dnes obava, že se člověk okamžitě propadne do čehosi nebulózního, fantastického, nebude-li mít při tvorbě myšlenek oporu v tom, co říkají smysly, co vyplývá z měřících metod, co vypovídají váhy.
V důsledku nevědomého strachu obviňují antroposofii z fantazírování, zatímco ona pouze chce postupovat v oblasti ducha tak vědomě, jako postupuje smyslová věda v oblasti fyzické.
Moderní člověk má buď natolik zmatené názory na „mystiku“ nebo takový racionalistický strach z ní, že případně přehlédne pravý charakter svého zážitku a odmítne, popř. potlačí jeho numinozitu. To je pak hodnoceno jako nevysvětlitelný, iracionální ba dokonce patologický fenomén.
Pythagorova věta mi učarovala. Vím, že díky geometrii jsem poprvé poznal štěstí. Poznal jsem tak, že člověk může duševně žít ve vytváření čistě vnitřně nazíraných forem bez dojmů vnějších smyslů.
Předměty a děje, které smysly vnímají, jsou v prostoru. Ale tak jako je tento prostor mimo člověka, právě tak je v jeho nitru jakýsi duševní prostor, který je dějištěm duchovních bytostí a duchovních dějů.
Zatímco vnější vědění je třeba přijímat ratiem (vědění hlavy), musí být vědění vedoucí do hlubiny lidského bytí přijímáno celým člověkem… Pravdy o duchovním světě můžeme přijmout do duše jenom tehdy, uvolníme-li v sobě poněkud étené a astrální tělo; jinak člověk slyší jenom slova.
Matematikou poznáváme svět, avšak abychom toho dosáhli, musíme nechat matematiku povstat z lidské duše.
Kromě evoluce směřující dopředu existuje s ní interferující evoluce směřující nazpět, evoluce okultně-astrální. Toto poznání je podmínkou duchovního zření.
Pod pojmem antroposofie rozumím vědecké vybádání duchovního světa, které prohlédá jednostrannosti pouhého poznání přírody stejně jako jednostrannosti obvyklé mystiky.
Člověk má ve své bytosti tři stránky: tělo, duši a ducha. Tělem se tu myslí to, čím se člověku projevují jevy jeho okolí. Slovem duše se má poukázat na to, čím tyto jevy spojuje se svým vlastním bytím, čím pociťuje libost a nelibost, chuť a nechuť, radost a bolest. Duchem se tu myslí to, co se mu projevuje, když pohlíží na věci – podle Goethova výrazu – jako „takřka božská bytost.“
Člověk je bytost, která rozvíjí svůj život uprostřed mezi dvěma světovými oblastmi. Svým tělesným vývojem je začleněn do „dolního světa“; svou duševní bytostí tvoří „prostřední svět“; a svými duchovními silami spěje k „hornímu světu“.
Teprve opustí-li člověk fyzickou sféru a vstoupí do duchovního světa (smrtí nebo prostřednictvím náležitě proměněného „zřivého“ vědomí), poznává „duchovní praobrazy“, jež jsou základem všeho bytí.
Z knih Theosofie, Rudolf Steiner, Baltazar, Praha 1991, Filozofie svobody, Praha 1991, Bernard Wehr, C. C. Jung a R. Steiner, Fabula, Praha 2003
Vybral a sestavil Radan Wagner
