Vladimír Kopecký a jeho žáci v Kutné Hoře
Bývalá jezuitská kolej se před časem proměnila po rozsáhlé rekonstrukci v místo, kde je možné shlédnout výstavy současného výtvarného umění. Pod názvem GASK (Galerie středočeského kraje) je zde k vidění expozice moderního českého umění, ale i aktuální prezentace. V současné době zde probíhá výstava Vladimíra Kopeckého a jeho žáků.
Vladimír Kopecký (1931) je fenoménem přesahujícím navyklé oborové dělení. Do roku 2008 vedl ateliér na pražské VŠUP, kde vyučoval umělecké sklářství. Byl jistě inspirativním profesorem, ale i pozoruhodným člověkem. Jeho přilehlé školní studio fascinovalo zdejší i zahraniční návštěvy. V rozlehlé prostoře panoval všudypřítomný chaos a nepořádek – nejvýstižněji však: „bordel“. (Tím prý překonal i pověstný kutloch anglické malířské hvězdy Francise Bacona). Tato zmínka však nemíní být jen formálně senzační. Dokládá totiž Kopeckého naturel, východiska hledání a tvůrčího postupování.
Kopecký je charismatickou osobností s michelangelovským profilem a zvrásnělou oduševnělou tváří. Umí být ukázněný i bouřlivý, vždy však svérázný. Je sklářem, ale i malířem či autorem veřejných akcí. Ctí klasickou kulturu (v literatuře je mu blízký Dostojevský, Tolstoj či Proust), není však spoután tradičními dogmaty. Sklo známe spíše jako artefakt sofistikovaný – přehledný a pojednaný do estetických tvarů a detailů – spíše chladný a do sebe zahleděný. Kopecký s ním nakládá výjimečně. Liší se od svých kolegů spontánností a širokým výrazovým spektrem. Jako jeden z nejvýraznějších žáků prof. Kaplického poznal řemeslo i povahu materiálu. Spíše než typem průmyslového výtvarníka byl od počátku zručným autorem vitrají, mozaik či svérázných dekorovaných nádob. V roce 1967 však tento rozjetý obor opustil a začal malovat obrazy. Staly se slavnými. Dnes je lze spatřit spíše v nabídce aukčních síní a ve veřejných či soukromých sbírkách.
Kopeckého obrazy také dokládají a dokumentují jeho zdravou přezíravost nastavených pravidel. Snad pod vlivem pop artových mezinárodních tendencí zvolil si všední a dosud nevýtvarný materiál. Podkladem kompozic se stalo průmyslově vyráběné linoleum. Natištěné vzory pokrývá kresbou či barvou jen v některých partiích. Zadní plán je v dominantních místech potlačen architektonickými útvary – pilíři, sloupy či geometrickými obrazci. Ty jsou na plochu rozmístěny v poněkud matoucí perspektivě (jak autor sám připomíná: ve středověkém giottovském, ještě nedokonalém vidění). Konfrontace lidového vzoru linolea a precizně narýsovaných, ale čímsi vychýlených objektů dává ve výsledku nesourodé složky, které však v konečném celku přinášejí mimořádné napětí. Obrazy se tak pohybují na pomezí tehdy oblíbených tendencí: strukturalismu, pop artu a nového konstruktivismu. Kopecký se však jako bytostný nevázaný solitér nikdy nevzdal nadobro skupinovým předpisům a náladám.
V roce 1971, snad v souladu s nastalou společenskou situací, se vrací ke sklu. V prostorových objektech však pokračuje s hrou optických iluzí. K tomu mu slouží originální postup. Zvláštní tvorbou překračuje však pouhý formalismus. Skládá a vrství jednotlivé skleněné tabule těsně za sebe. Do jednotlivých vrstev pískuje geometricky přísné útvary. Opět tak vzniká magická perspektiva – průhledy, průniky, úběžníky a zdánlivé prostory. V polovině osmdesátých let dochází opět k radikálnímu zlomu.
Jak současná výběrová výstava z Kopeckého tvorby dokládá, jsme svědky neustále se proměňujícího či doplňujícího charakteru. Autor dovádí své protilehlé polohy vždy do extrému. Po deskriptivním období dochází k expresivnímu výronu, od racionálního řízeného postupu směrem k extatickému, někdy až nekontrolovanému gestu. Obecné vládnoucí normalizaci jakoby na truc vytváří si vlastní svět. Vznikají pestré objekty: kusy kolejnic, střepy zrcadel a skel, které třísní a polévá ve velkém barvami přímo z plechovek. Vznikají rozměrné i menší artefakty sestavené volně či držící na kovových skeletech. (Na výstavě jsou – mimo jiné – dvě totožné konstrukce. Jedna obnažená a přísně geometrická, druhá „obalena“ dalším expresivním povrchovým pojednáním. I zde je tak naznačen a přiznán dvojí přístup).
Na vernisáži proběhla autorem komentovaná prezentace a také filmy dokumentující proces zrodu takových objektů. Kopecký se zde staví do role jakéhosi performátora – člověka tvořícího emotivně a improvizačně. Výchozí kovový skelet obchází a fascinovaně polévá. Stopy barvy ulpívají na „soše“, ale i na umělcově šatech i tváři a snad i všude kolem shromážděných pozorovatelů. Divák je tak vtažen do jistého mysteriózního procesu či rituálu. Sleduje růst a proměnu – díla – fetiše – modly – objektu nesoucí stopy Kopeckého fantazie či spíše podvědomé zpředmětněné energie. Teprve až po tomto dokumentárním sledování lze patřičně docenit vystavenou syrově působící, někdy až „ošklivou“ tvorbu rostlou z odpadu a „odpadků“. Jsme svědky pocitu zmaru i vzdoru, tázavého procesu i pozastaveného (fixovaného) bodu (výsledku). Objekty lze vnímat jako vícevýznamové konečné exponáty či jako artefakty odrážející materiálový přerod.
Vedle těchto „věcí“ lze na kutnohorské výstavě shlédnout i Kopeckého obrazy či sítotisky. A opět ta dvojakost a protilehlost umělcovy duše i tvorby. Chvatně nahozené rozměrné malby pocházejí z devadesátých let (Vítr, Po dešti) či z posledního desetiletí (Tisíc křídel). Jsou do široka rozprostřeny v černých, bílých či šedých valérech, mají vzrušenou existenciální příchuť, zobrazují nespoutané živly a nekonečné cykly. (Skláři mnohdy také malují. Zpravidla však v ploše nepřekročí suché variace svých prostorových výtvorů. Kopecký je zrovna tak plnohodnotným sklářem i malířem).
Vedle expresivních záměrně „nedbalých“ obrazů jsou v GASKu představeny také sítotisky, kterým se Kopecký věnuje v několika posledních letech. Jsou smířlivé, precizně provedené a vzhlíží k nadčasovým rovinám. V harmonických pečlivě rýsovaných šrafurách lze vyčíst duchovní a kosmologické stavy (Nirvána, Galaxie vzdálená). Jsou prosvětlené – převládá bílá barva a klidný řád. Zde není místa pro nahodilost a zběsilost. Autor se zde oddává zmoudření(?), spočinutí a zklidněnému nadhledu.
Kopecký je umělcem nejen volných kompozic, ale i autorem rozsáhlých prací pro architekturu. Připomeňme pro úplnost například jeho úspěšnou činnost pro československý pavilon na Expo 92 v Seville. Byl také příkladným pedagogem. Na kutnohorské výstavě se představují v samostatných prostorách někteří jeho bývalí studenti. Dokládají, že sklářská tvorba neustrnula a nemusí nutně opakovat vyzkoušené postupy a projevy. Alena Matějka se představuje působivým skleněným nábytkem, Barbora Křivská světelnými obrazy, Lada Semecká abstraktními nástěnnými kompozicemi, Song Mi Kim sochařským environmentem apod. Celá výstava je pozoruhodná, zábavná i naléhavá. Zahrnuje různé projevy – profesora i jeho žáky – v dobrém světle.
Radan Wagner
