Sopkovy krajiny bez lidí
Výstavy Jiřího Sopka (1942) přitahovaly vždy pozornost odborné i široké veřejnosti. V jeho obrazech se snoubí intelektuální nadsázka, hravá grotesknost, základní otázky lidské existence i zdánlivě lapidární sdělení. Je vnímán především jako autor hravých i naléhavých figurálních kompozic, nyní však překvapivě nabízí v pražské Galerii Gate svou krajinářskou tvorbu pod výmluvným názvem: Bez lidí.
Sopko rád maluje, ale nerad vystavuje: „Mám pocit, že se mi někdo dívá do soukromí. Malování je pro mě hodně intimní záležitost.“ Přesto absolvoval (nebo byl nucen absolvovat) několik rozsáhlých výstav – připomeňme zde Jízdárnu Pražského hradu (2002) či Galerii Rudolfinum (2007). Také na nich potvrdil vlastní jedinečnost, přitažlivou atraktivitu i zřejmou kontinuitu.
Od konce šedesátých let inklinoval ke grotesknímu přednesu, který později vplynul do širšího proudu tzv. nové figurace. Tato platforma byla vyústěním dobového dilematu: Jak dál malovat? Na jedné straně se dosud nosil oficiální socialistický realismus, na straně druhé byl adorován alternativní informel popírající zásadně tradiční malířský přednes. Sopko, ale i generační souputníci Jiří Načeradský, Rudolf Němec či Karel Nepraš nalezli cestu. Začali pracovat s tématem figury, avšak odvážně stylizované a prodchnuté autentickým pocitem absurdní doby. Inspirací jim byla literatura (Kafka, Beckett) nebo náhlá výtvarná zjevení, která bylo možno poznat díky ojedinělým možnostem (Dubuffet). „Když pak někdo přivezl barevný katalog Dubuffeta, tak jsme byli asi měsíc v šoku, protože jsme do té doby všechno znali jen černobíle,“ vzpomíná Sopko na jistou izolaci v jednom ze starších rozhovorů.
Právě výrazná plošná barevnost se stala pro Sopka jedním z typických znaků. Dosud tmavé malby se prozářily také pod vlivem jeho pobytu na Kypru, kam se měl možnost po škole podívat. A tak se propojila středomořská snivě bezproblémová projasněnost se středoevropskou existenciální hořkou ironií. Taková poloha měla pro skrytého koloristu „téměř terapeutický efekt.“ Stylizované postavy či jejich fragmenty (zvláště hlavy bez těla) v jednoduchém schematickém prostředí vznikají spontánně a intuitivně. Zjevují se otevřené znaky s nejednoznačnými významy a tušenými obsahy. Obtížně se dešifrují, ale vždy zaujmou. Některé až banální motivy jsou obohaceny směsí ironického vtipu, závažného prožitku – tedy grotesky i tragiky. Sopkovy metafory jsou otevřené i tajemné.
Na konci devadesátých let se z obrazů začínají vytrácet lidé jako hlavní nositelé příběhu. Pozvolna se zjevují opuštěné krajiny. Po delší odmlce se k nim malíř vrátil a zrodil se tak nejnovější soubor, který je představen na současné výstavě v Husově ulici. Po šesti letech se Sopkovo dílo vrací na pražskou scénu. Unaven z lidí maluje krajinné výseky v okolí Rynoltic, kde pobývá na své chalupě. Zachycuje jen „to, co vidí.“ Balíky slámy roztroušené po poli, vejce na okenním parapetu, kbelíky, klády, potok, les… V plošném či impresionisticky rytmizovaném podání hledá prosté motivy. Vytratila se ironie, groteska i existenciální podtext. Čas jakoby se zastavil. Ke slovu přichází přímé vidění, někdy až naivní (dětské), bez vzruchů a dalších odkazů. Je zde cítit pokora a smíření pokročilého věku. Také provedení je méně sofistikované a bez zbytečných efektů. Jen málo umělců si může dovolit takovou lapidárnost a bezelstnost. Ostatně značka „Sopko“ je stále respektovanou zárukou, což potvrzuje i jeho mimořádné postavení na zdejším trhu s uměním.
U příležitosti pražské výstavy se návštěvníci mohou seznámit také s novou bibliofilií. Nakladatelství Aulos hledalo vhodného ilustrátora pro Vančurovo Rozmarné léto. Vybrala si Sopka. Ten se však zpočátku zdráhal v obavě, že kniha je příliš spjata s výtvarným doprovodem Josefa Čapka z roku 1926. Nakonec se však po Jiřím Grusovi, Vladimíru Renčínovi, Adrianě Kabeleové a Pavlu Brázdoví pustil i Jiří Sopko do tohoto nesnadného úkolu. Vytvořil dvanáct linorytů zachycujících v lapidární zkratce známé motivy literárního i filmového díla. Výsledkem je krásná a jedinečná kniha v typografické úpravě Zdeňka Zieglera.
Sopko se zdárně zhostil ilustrací i výstavy svých nejnovějších pláten. Dopracoval se k ještě větší jednoduchosti i přímočařejšímu sdělení. Udržuje většinou zdárně balanci mezi oproštěnou upřímností a nudnou banalitou, mezi zralým poznáním a unavenou rezignací i mezi živou inspirací a nevzrušivým opakováním.
Radan Wagner
