Soren Kierkegaard (1813 – 1855), dánský myslitel a básník, zemřel ve svých čtyřiceti dvou letech na vrcholu osamělého duchovního zápasu. Jako spisovatel byl nadán silou a genialitou, jakou lze mezi Platonem a Nietzschem přiznat jen málokterým. Byl nekompromisním bořitelem měšťanské přetvářky a křesťanských dogmat, vyznavačem individualismu a skutečným křesťanem bez potřeby objektivní podpory a jistoty. Měl zásadní vliv na filozofii a kulturu 20. století, zvláště pak na existencialismus představovaný Albertem Camusem a J. P. Sartrem a celé moderní umění vycházející ze subjektivních prožitků.
Jaký význam pro mě může mít, fakt, že bude přede mnou stát pravda, chladná, odhalená a naprosto lhostejná, zda jsem ji poznal či ne?
Obíral jsem se myšlenkou, zda v naší době vzhledem k nesmírnému rozmachu vědění lidé už zapomněli, co znamená existovat a co znamená niternost, a že neporozumění mezi spekulativní filozofií a křesťanstvím lze touto skutečností vysvětlit.
Jestliže lidé zapomněli, co znamená v náboženském slova smyslu existovat, nepochybně také zapomněli, co to znamená existovat jako lidská bytost, a proto je nutné jim to připomenout.
Dnes může mít názor kdokoli, ale lidé si nejprve musí spojit v hojném počtu, aby vůbec nějaký měli.
Zdůrazňuji, že typickými rysy současné epochy jsou reflexe bez osobního zaujetí a neangažovaný racionalismus.
Lidé, kteří žijí v zajetí pevně zakořeněných světonázorových představ, mají velmi vyvinutý sklon nalhávat si, že neexistují žádné jiné alternativy, a ať se setkají s jakoukoli otázkou, mají tendenci interpretovat ji v intencích světonázoru, jehož se tvrdošíjně drží.
V životě člověka přichází okamžik, kdy jeho bezprostřednost jakoby dozraje a duch se dožaduje vyšší formy, v níž sám sebe pojme jako ducha.
Křesťanství se ptá na subjektivitu, teprve v té je pravda křesťanství, pokud vůbec existuje, objektivně totiž vůbec neexistuje.
Filozofie má plnou pravdu, když tvrdí, že životu lze porozumět pouze při pohledu nazpět. Zapomíná však přitom na jinou tezi, a sice že život musí být prožíván směrem kupředu.
Křesťanství prohlásilo sama sebe za Paradox a požadovalo niternost víry, a proto je Židům urážkou, Řekům bláznovstvím a rozumu absurditou.
Jeden se modlí k pravdě k Bohu, přestože uctívá modlu, a ten druhý se modlí k nepravě k pravému Bohu, a uctívá v pravdě modlu.
Není jediný člověk, který by ve skutečnosti alespoň trochu nezoufal, který by v nejzazší hloubi svého nitra nechoval skrytě neklid, vnitřní svár, disharmonii, úzkost z nějaké možné existence či úzkost ze sebe sama.
Úzkost by neměla být zaměňována s běžnými emocemi, jakými je například strach. Ty mají totiž určitý objekt a obvykle se zaměřují na věci nebo jevy vnějšího světa; úzkost dle mého pojetí se vztahuje naopak k „čemusi co je ničím.“
V mém centru pozornosti je člověk, který se vyděluje z přírody jako subjekt, jenž určuje sebe sama, zodpovídá za své jednání a aktivně se podílí na „existenciálním procesu.“
Z knih Patricjk Gardiner, Kierkegaard, Argo, Praha, 1996, Svůdcův deník, Moderní bibliotéka, Praha, 1910, Bázeň a chvění, Nemoc k smrti, Svoboda-Libertas, Praha 1993
Vybral a sestavil Radan Wagner
