Souzvuk energií: Elsi a František Kynclovi
V Topičově salonu na pražské Národní třídě probíhá pozoruhodná výstava Františka Kyncla (1934 – 2011) doplněna o několik prací jeho manželky Elsi Kyncl. Pod názvem Dialog sil jsou zde instalovány prostorové objekty, kresby či fotografie. Přes různorodost artefaktů jsme svědky jasného a kontinuálně se rozvíjejícího myšlenkového i výtvarného konceptu.
Pro české milovníky umění se Kyncl mnohá léta jevil jako poněkud neznámý ale uznávaný krajan – konstruktér chladných geometrických struktur. Nekvalitní černobílé reprodukce jeho děl se k nám dostávaly snad jen prostřednictvím Kolářovy Revue K, které se občas podařilo propašovat přes železnou oponu. Za tímto mýtem hledejme především dvě skutečnosti: Kyncl se v roce 1969 usadil na Západě, když se během oficiální studijní cesty po Itálii dozvěděl, že je nepodmínečně odsouzen za nedovolené opuštění republiky. Druhým faktem slabé registrace tohoto umělce – exulanta bylo jeho dílo v duchu konstruktivismu, který u nás nemíval mnoho příznivců. (Až v posledních letech se situace zlepšuje s odstupem času i s výstavami Zdeňka Sýkory, Jana Kubíčka či Huga Demartiniho).
Kyncl se stal koncem šedesátých let nedobrovolným vyhnancem působícím v Německu. Zde se snažil navázat na započatou uměleckou dráhu ve své vlasti. Musel se však živit jako pomocný dělník či prodavač luxusních koberců, ale hledal nadále další možnosti své změněné existence. Žil v Dusseldorfu, docházel do zaměstnání a ve volných chvílích se věnoval volné tvorbě. Po první nevelké samostatné výstavě v Essenu upoutal pozornost a byl přijat na dusseldorfskou Akademii výtvarného umění. Navázal kontakt s galerií Mayer, která tehdy dávala prostor začínajícím a dnes vesměs slavným osobnostem (Jean Tinguely, Joseph Beuys, Gerhard Richter, Georg Baselitz či Keith Haring). S majitelkou galerie se Kyncl sblížil – později se stala jeho ženou. Elsi Kyncl se věnovala také vlastní tvorbě, záměrně jí však ukrývala a zůstala dlouho ležet v suterénu domku, kde s Františkem Kynclem žili.
Na pražské výstavě lze mimořádně nalézt díla obou manželů. Kresby Elsi Kyncl převážně vzniklé v šedesátých letech se vyznačují decentní stylizací a intimitou, kultivovaností a poetičností, ale také strukturováním motivu na pomezí reality a abstrakce. Dominantní složkou výstavy rozprostřené do několika sálů je však retrospektivně laděná instalace díla Františka Kyncla. Jedná se sice o klasicky uspořádanou přehlídku působivé výtvarné hodnoty, ale přesněji bychom výstavu měli definovat jako: zhmotnělé úvahy o povaze mikrokosmu a makrokosmu. „Nepovažuji se za malíře či sochaře, nevím, kdo jsem… Vím jen to, že obdivuji konstrukce mraků a ptáků, struktury sněhových vloček a dešťových kapek, svítání a přítmí, konstrukce zvířat, vášní, naděje, smutků,“ vyznává se Kyncl. Hlavní sál výstavy reprezentuje umělcovu nejpřesvědčivější polohu. Velkoplošné i drobné kresby, reliéfy či v prostoru zavěšené plastiky jsou rostlé ze základního propojení tří bodů – tušeného Božího Universa. Tento základní princip – vzorec se stal Kynclovým stavebním i metafyzickým prvkem. S ním rozvíjí černobílé i barevné kompozice – s ním také nakládá v působivých drobnopisných objektech složených z bambusových špejlí. V různých variacích zde Kyncl vypráví svůj příběh o výchozím bodu, který následně množí, organicky rozvíjí a nechává prorůstat do forem, které v eliptických rotacích míří až k posvátné geometrii kosmologického a zřejmě nekonečného universa. Jedná se však také o podobenství: „Každá špejle, obrazně řečeno, je jako člověk. Když se dřívka rozrůstají, je to pro mě jako obraz společnosti, toho, jak se lidé k sobě vzájemně řadí a jak se k sobě navzájem vztahují,“ popisuje svůj přístup umělec.
Kynclova tvorba, jak výstava dokládá, však netrpí deskriptivní suchopárností. Přes naznačený stavební systém jednotlivých výjevů je zde přítomna i jiná kvalita či emoce. Struktury jsou Kynclovi spíše prostředkem k pronikání pod povrch dějů i výjevů – jakýmsi rastrem prosyceným však osobní energií, možná mapou skrze níž se může intimněji dotýkat primární podstaty veškeré (známé) existence. Sám Kyncl k tomu dodává: „Snad již v letech Bukovských jsem pocítil touhu po nějakém vnitřním řádu, orientaci, která by měla hlavu a patu. Později mě začaly přitahovat jakési nehmatatelné principy skryté za hranicemi viditelného. PROČ: světlo a tma, teplo a zima, střídání ročních období, smích a slzy, fůry vůní a pachů, měsíc, hvězdy a co je za hvězdami? Je tam konec toho vesmíru, nebo je ´náš vesmír´v jiném a ten je ještě větším a kde je pak konec tohoto vesmíru… NEKONEČNO…“. Nejnovější práce z konce devadesátých let se projevily především v cyklu Křížové cesty. Zde jeho autor přemítá nad životem a těžkou osudovou ranou (amputace nohou) a vymyká se typickému a dnes již známému projevu.
Dílo Františka Kyncla mohlo přímo proniknout na naše území až po roce 1989. V různé míře bylo představeno v Praze, Olomouci či Brně; dosud nejrozsáhlejší výstava se konala pod názvem Konstrukce nekonečna v Galerii výtvarného umění v Mostě. Také v Německu probíhaly Kynclovy výstavy. Umělec však zůstával stále nesmiřitelný a nesmlouvavý – jeho vnitřní názor a postoj jej připravily o nejednu lukrativní nabídku ze strany galerijních nákupčích. Tím také přišel o věhlas evropského formátu, který by si jistě zasloužil. Ale zůstal věrný sám sobě – a to také není málo.
Radan Wagner
