Čekám, až to přijde
Stefan Milkov
Stefan Milkov (1955) je sochařem, absolventem VŠUP (1976 – 1982), jehož styl se přes všechny vývojové etapy dá poznat se dá poznat na první pohled. Své renomé si získal coby spolutvůrce vlny přinášející zájem o mytologii a primitivismus reprezentovaný nejhalasněji skupinou Tvrdohlaví jejíž byl zakládajícím členem. Rituály a staré kulty, dřevo a kovová opláštění, pevní tvarosloví a syrový povrch tvoří společný jmenovatel nepřehlédnutelných plastik charismatického umělce i zábavného společníka. Milkov si naplno užívá života. S chutí holduje tabáku i alkoholu, nočním tahům a poučeným diskusím. Jeho dílo je přesto (nebo právě proto) plnokrevné a nabyté emocemi. Je mimořádné, invenční a velkorysé. Vzniká s jakousi samozřejmě vedenou intuitivní silou. Zjevuje nám naléhavě a se zvláštní elegancí hluboké podprahové archetypy i krásu hedonistovu.
Patříš ke generaci, jež se navzdory komunistické cenzuře začala výrazně prosazovat již na sklonku totality. Paradoxní ovšem je, že v této vlně „odporu“ se nevyskytovala skoro žádná bezprostředně konfrontační témata. U předchozí generace (12/15 apod.) se stalo ohrožení svobodné lidské existence snad bezpodmínečným kánonem. V druhé polovině osmdesátých let se situace změnila či obohatila o nově přítomné životní pocity, autory i díla. Tvé plastiky – jako Muž zasažený hvězdou či Muž s kolem se ocitají na pomezí těchto dvou trendů – tíživě existencionálního a postmodernisticky odtažitého. Vnímáš své „hraniční“ místo také tak?
Já vycházím z toho, že moje motivace tvořit se řídí pouze mým vnitřním duchovním světem. Narodil jsem se v určitém místě a v určité době, kde už byla situace nějak nastavená, i když blbě. A i když jsem vyrůstal v nesvobodném státě, tak jsem to tak jako dítě necítil. Bez ohledu na to, jak to tenkrát bylo, jsem měl zásluhou svých rodičů šťastné dětství. Tím chci říct, že rozhodnutí stát se umělcem vzniklo ve mně z jakési jiné, silné vnitřní touhy, ne jako prostředek boje proti utlačování svobodné lidské existence. V umění preferuji nadhled a silné citové napětí, které mi má přinášet můj vlastní život a fantazie. Když to hodně zjednoduším, tak je to jakýsi můj vesmír, prošpikovaný radostí ze života a strachem ze smrti. Čili taky existencionalismus, ale můj osobní. Samozřejmě že akceptuji i existenci politicky angažovaného umění, to už tady bylo a bude v různých podobách, ale to nebyla a není moje cesta. Nakonec, Picasso byl komunista, ale koho to v jeho případě zajímá? Jeho dílo je důležitější, než jeho politické smýšlení, protože politiku do malování netahal a podle jeho díla se nezdá, že by měl nějaký osobní pocit nesvobody, ba naopak. Podle mě má umění zůstat prosté těchto věcí a tedy svobodné, ať je to kdekoliv.
Umíš si vysvětlit, proč projevy naší generace (narozené v padesátých letech) inklinovaly spíše k jakési nadčasové mytologii, kdy nalézaly inspiraci spíše v ikonografii starověkých kultur? Najednou zde byla na konci osmdesátých let svoboda projevu – a namísto reflexe našeho „místa a času“ jsme se spíše vraceli k tušeným společným kořenům. Není v tomto odklonu od skutečnosti cosi až dekadentního?
Ale co je to vlastně skutečnost? Není skutečnější to, co cítíme a o čem přemýšlíme a sníme, nežli to co vidíme? My přece vytváříme ten jiný, imaginární tajemný svět, který se prostřednictvím vzniklých artefaktů stane hmatatelným a tedy skutečným. O starověkých kulturách toho víme stále tak málo. Jak opravdu přemýšleli, jak žili, co pociťovali. Ledacos ale můžeme cítit právě z artefaktů, které se z té které doby zachovaly. Mě vždycky fascinovala ta přímočarost a jednoduchost tehdejších výtvarných prostředků, které používali a jakými se vyjadřovali. Umění nebyla zábava nebo estetická nadstavba, ale plně integrovaná součást všedního života. Umění bylo taky „bohabojné“ a tak odráželo jejich vědomí existence něčeho mnohem většího a silnějšího než je tento svět. A proto, že tu sílu jednoduchosti a čistotu, ale i tu příchuť barbarství, jsme mnozí z nás na konci osmdesátých let s blížícím se „světlem“ považovali za nejdůležitější, chtěli jsme nikoliv kopírovat, ale vyjadřovat se podobnými prostředky.
Jsi schopen ve své tvorbě rozeznat co je obecnější reflexe doby a co vklad vycházející z Tvých osobních zkušeností?
Jak už jsem vlastně řekl, já vycházím ve své tvorbě ze sebereflexe a tím, jako jedinec reflektuji i dobu, ve které a jakým způsobem žiju.
Jak nakládáš se znakem či symbolem? Ohlížíš se na jejich významy v dosavadních dějinách umění nebo s ním pracuješ volně, podvědomě a bez zábran? Vždyť kolo, hvězda, anděl, Madona, pieta apod. mají svou významovou rovinu. Ta je dána především náboženskou tradicí (atributy svatých, legendy, biblické příběhy). Na Tvou víru se ptát nebudu, to je každého privátní věc, ale rád bych věděl zda se snažíš před započetím práce načerpat vědomosti s tím spojené?
Pracuji s těmito atributy intuitivně, tak, jak mi při tom či onom tématu samy přicházejí. Nehledám předem jejich významovou rovinu. Vzrušuje mě právě ta volnost, že je mohu jakkoli používat, třeba jako výtvarný akcent, který pak může celou věc pojmenovat.
Říká se, že kdo není věřící nemůže stvořit plnohodnotné dílo. Myslím tím člověka s vírou v širším slova smyslu, tedy jedince přesvědčeného o jakémsi přesahu – nadzemské transcedenci. Umění by podle tohoto názoru mělo respektovat určitou hierarchii a vzhlížení k jakési Jednotě. Co si o tomto pohledu myslíš? Řekl bych že v Tvrdohlavých existovaly dva – stále více antagonické – proudy. Jedni tíhnuli k mytologii a snu, možná mystice a snu druzí k současnosti, glosování současnosti a ironické nadsázce. Jak tento vztah uvnitř skupiny probíhal?
Na to jsme, myslím, už naráželi a já nemohu než opakovat, že bytostně patřím k té první skupině, pokud chci být někam zařazován. V Tvrdohlavých to fungovalo jako velmi užitečné téma k diskuzím, někdy i ostrým výměnám názorů, zároveň však jako škola tolerance k rozdílným přístupům a východiskům. Jelikož jsme měli společné výstavy, tak se nakonec při a po instalaci potvrdilo, že přese všechno oba tyto přístupy (ale rozdělit to na dva je příliš zjednodušující!) se spolu výtečně doplňují a vytvářejí zvláštní vizuální a duchovní atmosféru, velice vzrušující. Aspoň pro nás. Já miluji v umění intimitu a tajemství, ale v některých případech mohu akceptovat i tu silovou polohu pranýřující prohřešky doby, prostě tu až jakousi politickou satiru. Dobrým příkladem budiž třeba David Černý, protože dokáže to, co chce říct i adekvátně a velkoryse realizovat, aniž by vystoupil ze sochařství a tím pádem je to mě přesvědčivé.
Co si vlastně myslíš o umělci střídajícím svůj styl (projev) snad každého půl roku? Za jakých podmínek může být ještě jeho „poslání“ důvěryhodné?
To nechci soudit, ale podezřelé mi to je. Já bych to nějak vnitřně nedokázal, protože bych nemohl věřit sám sobě. To střídání stylů mi zavání buď jen formální zručností, nebo neschopností najít svůj nezaměnitelný způsob vyjadřování. Že by to mohl být kontinuální vývoj určité osobnosti a její tvorby, tomu moc nevěřím.
V ateliéru řešíš každý den „problémy sochy“ nebo se pustíš do práce jen tehdy až přijde vnitřní neodbytný impuls? Jsi spíše kontinuální autor, který denně nastoupí „do práce“ a prostě dělá nebo potřebuješ mít jistý cíl – například koncepční výstavu, promyšlený cyklus, dané téma?
Vůbec nejsem ten typ, co může denně makat jako na poli. To ani nejde. Čekám, až to přijde, vstřebávám, dělám něco jiného, třeba muziku. Někdy mám takové propady, že třeba tři měsíce necítím důvod něco udělat i když se snažím. Dřív jsem se tím trápil, pařil jsem a dělal průsery, dnes to už nechávám dozrát. Taky dělám přísnou selekci svých potřeštěných nápadů než začnu některý realizovat, protože sochařství je těžká práce. Ale když se rozhodnu, umím být velmi produktivní a pracuji nepřetržitě až to dodělám. Nerad přerušuji započatou práci, protože udělat sochu vyžaduje poměrně dlouhou dobu. A za tu dobu máš třeba další řadu nápadů, které začínáš mít raději, než ten, na kterém pracuješ a vzniká ti takový nepříjemný deficit. Někdy mám docela rád termín. Buď v případě nějaké realizace na zakázku, nebo popřípadě výstavy, to pak pracuji jako stroj. Některé věci prostě vznikají rychle, spontánně a vlastně snadno, jiné se rodí měsíce.
Mimochodem, Tvé grafiky – dřevořezy či počítačové tisky – dokládají přesvědčivě Tvou schopnost vyjadřovat se také v ploše. Nikdy jsme však neviděl u Tebe v ateliéru či na výstavě žádné kresby. Máš tedy nějaké a jaký máš k nim případně vztah?
Obdivuji kreslíře, kteří můžou prezentovat své kresby jako samostatnou disciplínu. Já si dělám spíš jen takové „kresebné poznámky,“ většinou drobné kresby, které vznikají více méně spontánně. Po nějakém čase si je prohlédnu a pokud se rozhodnu, že některá z nich stojí za to, začnu se tím zabývat až s ohledem na to, zda to má být plastika, obraz či grafika. Pokud mám úkol, nebo si ho sám stanovím, kreslím intenzívně a soustřeďuji se na tu jednu konkrétní věc tak dlouho, dokud nejsem spokojen. Poté tuto kresbu zvětšuji pro potřeby technologické přípravy na modelování, přenesení do dřeva, kamene, bronzu nebo obrazu či tisku. Takže tak či tak, kresba, nebo kresebná poznámka je pro mě vždy startovací čára, pokud mne přímo neinspiruje nějaký tvar určitého předmětu, stín na zdi, díra v asfaltu nebo cokoliv náhodně spatřeného.
Když se zadíváš na své starší věci, vyvolávají v Tobě bezprostředně atmosféru a okolnosti vzniku (osobní, umělecké, dobové) nebo jsou to zkrátka už objekty vzdálené žijící si svůj vlastní život?
Některé ano. U jiných je to jako mezi rodičem a dospělým dítětem, které opustilo domov a žije samo. Občas některé z dětí potkáš, pohladíš, jiné už nikdy nespatříš. Tak si pro radost zase uděláš nové.
Máš svá zlomová (mateční) díla, která Ti -třeba i nečekaně – naznačí další směr cesty? Jsi si vědom takových milníků, kdy se spojilo dosud nespojené a kdy tedy došlo k inspiraci do budoucna? Pokud ano, jak často tento úkaz přichází a jak s ním nakládáš?
To může vzniknou jenom přirozeným vývojem vlastního směřování, nebo jednoduše řečeno kontinuální a intenzívní tvorbou a přemýšlením o ní. Samozřejmě, že takové milníky mám, ale někdy jsme si je takto označil až zpětně, s odstupem.
Tvůj sochařský projev je nezaměnitelný. Mám z něj vždy pocit definitivy, jasnosti, čistoty. Jakoby nebyl ani výsledkem nelehkého hledání a zkoušení různých variant. Jak si k svému výrazu dospěl? Máš své vzory či spíše oblíbence, kteří Ti naznačili směr? Tipoval bych to na anonymní autory starověkých civilizací…
To jsi mi udělal radost, že to tak vidíš a doufám, že nejsi sám, neboť to je mým cílem, aby mé práce působily tak, jak je charakterizuješ. Ale věř mi, že právě tato forma je výsledkem nelehkého hledání, které trvá už (panebože!) přes třicet let. Vzorů bylo za tu dobu samozřejmě víc a není důležité je tady jmenovat. Zjednodušeně řečeno, mám rád jednoduchou, ale nezvyklou formu.
Ty jakoby ctíš statický, formálně precizovaný kánon, který vždy jen lehce narušíš. Tvé sochy fascinují diváky, podle mého názoru, právě tím, že jsou vystavěny citlivě na setkání základní duality – zobecňující harmonii a individuální vzrušivé emoci. Jsou v pravém slova smyslu krásné, avšak nenudí, je na nich stále co objevovat. Dodržuješ při práci vědomě tuto přesně rozvrženou vyváženost?
Nedělám to až tak vědomě, ale nakonec to tak vždycky dopadne, protože to asi jinak neumím.
Použijeme-li Nietzschovy kategorie – pak v Tvém případě vidím appolinský smysl pro krásu a formální vytříbenost na jedné straně a dionýský vhled do hlubin lidské duše na straně druhé. O prvním pólu jsme již mluvili – dbáš na tvary lahodící oku a pečlivou stylizaci umocněnou skvělým řemeslným zpracováním. Druhý, neméně nápadný pól, představuje obsahovou (ikonologickou) rovinu díla. Dotýkáš se jí podvědomě, s odstupem, nebo máš odvahu podívat se – kdesi v suterénu světa – pravdě do očí?
To je hezký termín – suterén světa! Ano, to mě zajímá. Možná bych řekl „suterény lidství.“ Tam rád, ale se strachem nahlížím. A pak mám zase rád cesty „nad světem.“
Spílá se tvůrci zrcadla, že otrávil lidskou duši. Jak sebe vnímáš, když sobě přihlížíš? Dá se tento odstup od sebe sama postihnout pár slovy?
Já se zas tak moc nepozoruju a řeknu Ti, že když to občas udělám, hodí mě to do depky, protože bych, asi jako každý jiný člověk, chtěl na sobě pár věcí změnit, dělat je a vidět jinak atd. ale zároveň vím, že to už asi není možný.
Přijměme na chvíli lákavou metaforu pravící, že „stav duše je krajina.“ Jak vypadá ta Tvá – jsou na ní strmé skály, oceány, průrvy, hluboké tůně, nebeské noční klenby…?
Pokud bych tuto metaforu přijal, byly by v té krajině asi všechny atributy, které jsi jmenoval. To by byl ideální stav duše. Ale můj stav duše bych občas popsal jako zvláštní kruhovou stavbu bez dveří a oken s kuželovitou klenbou z jejíhož uvízlého vrcholku proudí dolů tušené, ale neviditelné světlo růžové barvy. A to, co se děje uvnitř té stavby, je jeden obrovskej bordel.
Pořizuješ si zápisky, komentuješ písemnou formou sebe a svou práci, prostředí v kterém se nacházíš? Někdy je dobré své stavy a pocity reflektovat, nemám pravdu?
Občas si pořizuji zápisky, ale pouze o tématech, která mne napadají a nevidím zatím jejich podobu. Většinou ale dělám ty kresebné poznámky. Někdy si zapisuju sny.
Sleduješ osudy (výstavy) svých kolegů, například těch Tvrdohlavých? Nezdá se Ti, že se kolem této skupiny vytvořila (často ne jejich vinou) až nekritická glorifikace a následné elitářství? Stačí se podívat na různé veřejné zakázky, filmové či hudební trofeje apod. Jde přeci o velice zjednodušující a pohodlný pohled na současnou uměleckou produkci. Nebo máš jiný názor?
Samozřejmě sleduji, s některými mne pojí blízké přátelství. Ale taky se musím ohradit. Jakápak nekritická glorifikace?! Můžu Tě ujistit, že je tomu naopak. Jsme většinou spíše terčem velmi ostré kritiky různých nekriticky glorifikovaných, bůhví kde se objevivších, kritiků výtvarného umění, jejichž články jsou především tendenční, jejich vlastní exhibicí bez jakéhokoliv hlubšího vhledu. Neboli „ten, jenž sám ničeho tvořiti nezná, všeho ostatního však psuje“. Sebe vynechávám, ale když se na to podíváš objektivně a spravedlivě, tak všichni členové bývalé skupiny Tvrdohlaví se dokázali prosadit a jsou bezesporu výjimečnými osobnostmi na české výtvarné scéně a dokonce i v jiných oblastech, což mnohokrát prokázali svou prací. Proč elitářství? Nemůže být pravda prostě to, že je to, co dělají fakt skutečně dobrý? Na každou veřejnou zakázku atd. je přece vypsána soutěž a existuje nezávislá porota.
Někteří z kolegů učí na vysokých školách, šéfují ateliérům, stávají se pedagogickými autoritami. Názory na jejich kvalitu (či kvantitu) výuky se dosti různí. Je evidentní, že ne každý úspěšný umělec se stane automaticky inspirativním profesorem. Za jakých podmínek by si šel učit Ty? Nezdá se Ti, že se někdy školní ateliér proměňuje v „mistrovu“ dílnu s levnou pracovní silou?
To je pravda a už se to víckrát potvrdilo. Ne každý kvalitní umělec může být dobrým učitelem. A má to svoji logiku. Já se tomu zatím bráním, protože mám pocit, že se to dnes bere spíše jako velmi významná trafika, či oficiální potvrzení vlastní důležitosti. Pak si myslím, že bych se měl ještě sám učit, protože je toho dost, co neumím. Dále se sobecky obávám, že by mi to kradlo příliš mnoho času na mou vlastní tvorbu, protože když už bych to dělal, tak s plným nasazením A nakonec, zřejmě bych byl velmi konzervativní, protože vím z vlastní zkušenosti, jak důležité je se ve škola především naučit řemeslo (neboť základ umění je řemeslo, nebo lépe řečeno devatero řemesel). Míra toho, jak ovládám řemeslo je mírou toho, jak potom dokážu realizovat své představy. To, jak s tím pak absolvent bude nakládat a formování jeho osobnosti bych ponechal na něm samotném. A jestliže je někde situace taková, že je to „mistrova dílna“, tak je to věc studentů, když jim to tak vyhovuje. Nakonec se můžou i tak hodně naučit. Řada vynikajících umělců přece původně vyšla z „mistrovy dílny“.
Zkus odhadnout jak by vypadala Tvoje tvorba kdybys pracoval od počátku ve svobodné – řekněme – západní zemi? Myslíš, že sdělení, která v našem (Tvém) umění vznikají jsou ve světě adekvátně vnímaná? Možná na jiném místě bys pracoval s jinými médii, na odlišných tématech, v jiném tvarosloví… co myslíš?
To si netroufám, to mně nikdy nenapadlo. Takhle může spekulovat vědec, technik atd. Hodně jsem cestoval, když už se mohlo, ale nikdy mě nenapadlo, že bych měl měnit svůj přístup k práci. Narodil jsem se tady, byl jsem nějak vychován, mám nějaké geny, šel jsem si za svým, žil a žiju svůj život a to mi stačí na to, abych mohl tvořit a cítit celý svět.
Při nedávných návštěvách mezinárodních akcí v Berlíně, Vídni či Kolíně nad Rýnem jsme viděli spíše dobrý průměr. Většině projevů chyběl jakoby náboj, tajemství, vnitřní pnutí. Převažovala spíše hra, záliby ve vyšinutostech či dekoraci. Také soch obecně bylo vystaveno málo. Čím to? Sleduješ nějak zahraniční dění?
To je asi všeobecný jev. Člověk je tvor autodestruktivní. Na přelomu 19. a 20. století byl fascinován technickou revolucí, aniž by tušil, že tak započal jeho zmar. S vývojem techniky se stával více a více konzumní, vzdaloval se své přirozenosti, zpychl a začal se nadřazovat nad přírodu, ze které vzešel a se kterou je, ať chce či nechce, spojen. Neboť nezabráníš sopce, aby vybuchla ani moři, aby se zvedalo, ani ledovcům, aby tály atd. Dnes je už život člověka elektronizován a digitalizován, vzniká jakási umělá realita, které se dá snadno uvěřit. Tak se vzdalujeme sami sobě a jsme obaleni jakousi virtuální krustou. Takže mnozí umělci se zoufale snaží, aby buď tou krustou pronikli, nebo aby ji zviditelnili, anebo se vysmívali, jsouce však sami také obaleni.
Je také možné, že tato závažnější či řekněme závaznější sdělení nikdo nechce přijímat, možná ze strachu, z pohodlnosti… takový někdy výtvarný Hollywood…
Spíš z toho otupení smyslů. Když můžeš vidět válku v přímém přenosu a každý den v televizi všechny ty zrůdnosti, které se dějí na půlce zeměkoule? To jsou tak závažná sdělení a je jich denně tolik, že si na to zvykneš, otrneš a pak tě nějaký artefakt se závažným obsahem nemůže vzrušit a vlastně tě nudí, pokud se svým výrazem a obsahem nepodobá tvým už oblíbeným televizním novinám.
Jaká by měla být funkce umění? Jakou má sílu?
Jediné, co už má dnes výtvarné umění nabízet, je to, že má být tak krásné, že se ti chce i přese všechno plakat nebo řvát radostí. To řekl malíř Milan Kunc, a já s ním souhlasím.
Ty se nevyhýbáš ani tzv. užitému umění (nakonec jsi absolvent Uměleckoprůmyslové školy). Navrhuješ a realizuješ drobnosti – vývrtky, popelníky na doutníky, kyblíky na led atd., kultivuješ tím jistě vkus zákazníků, jaké s tím máš dnes zkušenosti?
To máš asi na mysli moji kolekci tzv. „sochařského designu“. To byl dlouho můj plán, vytvořit v malých sériích několik plastik, které by balancovaly na hraně mezi ještě volnou sochou a zároveň užitým předmětem. Upřímně přiznávám že v tomto případě jsem myslel předem i na komerční úspěch. Je totiž hodně lidí, kteří ještě nemají odvahu si koupit domů sochu, ani je třeba nenapadne, že by to mohli udělat, nebo to prostě nechtějí a nebo nemají dost prostoru atd. Takže jsem si myslel, že tohle by mohla být poloha, která by mohla zaujmout i spoustu lidí, kteří zatím ani nepomysleli na koupi uměleckého díla. Především mě to ale nesmírně bavilo, udržovat ten balanc a tak to celé vzniklo. Mimo jiné jsme zrealizoval několik, myslím, neobvyklých interiérů, kde vždy dominovala určitá plastika, ke které jsem dotvořil vše ostatní, co ten který interiér vyžadoval.
Díky tomuto sortimentu se setkáváš občas také s výstředními zbohatlíky. Měl někdo z nich nějaké nevšední či zvrhlé přání?
Pracoval jsem už několikrát na soukromé zakázce pro zámožné lidi, ale nikdy jsem se s nějakým výstředním či zvrhlým přáním nesetkal. Většinou to byli lidé vzdělaní, někdy jsme hovořili o tématu, ale nezávazně. Vždycky jsem ale trval na tom, že mi ponechají volnou ruku a pak si z návrhů mohou vybrat, zda ano či ne. Pokud se takové dohodě bránili, zakázku jsem odmítl.
Pojďme teď do současnosti. Zažíváš zřejmě rozkvět středního věku – úspěšné období v mnoha ohledech. Máš novou životní partnerku, narodil se Ti další syn, v Brně proběhla skvělá retrospektivní přehlídka, dokončil jsi některé zakázky do veřejného prostoru… můžeš být spokojený ne?
No, pokud se dá padesátka nazvat rozkvětem středního věku, tak ano. S dokončenou prací je to vždy tak, že máš radost jenom chvíli a spokojený jsi taky tak. Při velkých realizacích funguje velmi markantně ten deficit, o kterém jsme již v začátku mluvil, takže když je hotovo, tak si spíš oddechneš, že jsi to vůbec dokázal ustát a spěcháš rychle ke své milé volné tvorbě, která mezitím stála opodál, protože ona je žárlivá milenka.
Tvá temperamentní a sympatická žena Petra i nový potomek přináší jistě pozitivně stimulující momenty i celkový pohled na život. Sochařsky jsi zvěčnil zárodek svého dítěte, bronzová obří hlava s jeho věrnými rysy je umístěna v jednom pražském parku… vycházíš programově poslední dobou více z osobně prožívané reality nebo je to jen přirozený proces a otevřenější vnímání přítomnosti?
Vždycky vycházím z toho, co prožívám. V době, kdy se mi narodil první syn Štěpán, tj. před jednadvaceti lety, jsem byl ve věku, kdy to bylo tak nějak přiměřené, přirozené a normální, takže se to v mé práci až tak přímo nepromítlo. Teď, když přišlo to nové, vzrušující dobrodružství jménem láska, moje žena Petra syn Maxmilián, prožívám to mnohem intenzivněji, a je to pro mně velmi důležité, řekl bych dokonce nejdůležitější. Myslím si ale, že i to je normální a že to tak cítí i většina novopečených otců v mém věku.
Víc než jindy je Ti tématem tedy sám život – patrnější je v sochách humor, nečekané kombinace, celkově pozitivnější tón. Také erotika latentně existující v Tvé tvorbě je nyní čitelnější i názornější. Důraz jsi posunul od spíše sakrálního k světskému, více požitkářskému, plnokrevnému, přesto hlubokému a nadčasovému. Jak se vlastně máš?
Jo, to je ten starej dobrej život. Dokud mám důvod, chuť a sílu pokračovat v práci, mladou a krásnou ženu a dva krásné kluky, tak se mám asi skvěle. Ale aby to nevypadalo jako happyend, není to tak jednoduchý!
Radan Wagner, 2005
