Theodor W. Adorno (1903 – 1969) byl německý filozof a estetik, představitel tzv. frankfurtské školy. Od setkání s Walterem Benjaminem se soustřeďuje jeho zájem také na polemiku s „kulturním průmyslem“ – a priori zbožím, které likviduje nejen možnost, ale dokonce i vědomou potřebu společenské kritiky. V důsledku „myšlení identity“, která se projevuje rozumem, dochází k odcizení. Jeho protikladem má být moderní umění jako plnější reflexe. Coby soukromý docent filozofie musí z Německa v roce 1933 odejít a emigrovat do Spojených států. Po válce se vrací, působí v Institutu pro sociologický výzkum a publikuje řadu zásadních prací (Dialektika osvícenství, Estetická teorie atd.). Ke konci života se dramaticky vyrovnává s revolučním rokem 1968, kdy levicoví radikálové chtěli do praxe uvádět jeho „otevřené myšlení“; toto antiintelktuální pojetí však ostře odmítal.
Z toho, co filozofové kdysi znali jako život, se stala soukromá a nakonec už jen konzumní sféra, vláčená jako přívěšek hmotného výrobního procesu, bez autonomie a vlastní substance.
Poměr mezi životem a výrobou, v němž je život redukován na efemérní zjev výroby, je však naprosto nesmyslný. Byl zaměněn prostředek a cíl… zredukovaná degradovaná bytost se dosud houževnatě vzpírá svému začarování do fasády… Jakmile zcela zmizí zdání života, které z tak zhoubných důvodů hájí samotná konzumní sféra, zvítězí netvor absolutní výroby.
S technizací se gesta a s nimi lidé stávají precizními a hrubými. Technika odstraňuje z gest veškerou váhavost, veřejnou obezřetnost a civilizovanost. Podřizuje je nesouměřitelným, jakoby nadějným požadavkům věcí. Tak například zapomínáme tiše, opatrně a přece pevně zavřít dveře.
Myšlenka na peníze i se všemi konflikty, které s sebou nese, nutně zasahuje až do nejjemnějších erotických a nesublimovanějších lidských vztahů… Od té doby, co byla odklizena utopie, a vyžaduje se jednota teorie a praxe, člověk příliš zpraktičtěl.
Pořád o tom mluvit, nikdy o tom nepřemýšlet. Hlubinná psychologie už díky filmům a mýdlovým operám pronikla úplně všude – organizovaná kultura tak zničila i poslední možnost, aby lidé udělali zkušenost o sobě samých. Osvícení podávané v hotové podobě mění nejen spontánní reflexi, nýbrž i analytické vhledy, jejichž síla se rovná energii a utrpení, s níž by vyrostly.
Talent možná není nic jiného než šťastně sublimovaná zuřivost, schopnost proměnit ony energie, jež kdysi nezměrně narůstaly a vedly až k zničení vzdorovitých objektů, do podoby koncentrovaného a trpělivého rozjímání, a neustoupit ani o píď před tajemstvím objektů…
Z ženského hlasu v telefonu lze poznat, zda je mluvčí hezká. V podobě jistoty, samozřejmosti, naslouchání sobě samé se v tom odráží všechny obdivné a žádostivé pohledy, jichž se ženě kdy dostalo.
Se štěstím se to má stejně jako s pravdou; nemáme ho, jsme v něm. Ba dokonce, štěstí znamená být obejmut, je to napodobenina bezpečí v matce. Žádný šťastlivec proto nemůže vědět, že je šťastný. Aby štěstí uviděl, musel by z něho vystoupit…
Udržujte odstup. Pozitivismus ještě více zmenšuje ostup myšlenky od reality, který už nepřipouští realita samotná. Jestliže zastrašené myšlenky už nechtějí být ničím více než dočasnými náhradami, pouhými zkratkami skutečnosti, jíž se zabývají, pak spolu s jejich samostatností vůči realitě mizí i jejich moc realitu proniknout. Život myšlenky skutečně pronikající do empirického světa se děje jedině v odstupu od života.
Chvat, nervozita a těkavost, které se objevily se vznikem velkoměst, se nyní epidemicky šíří jako kdysi mor a cholera… Všichni musejí mít neustále něco v plánu. Je třeba vyčerpat volný čas. Ten se plánuje, využívá, vyplňuje návštěvou všech možných výstav nebo alespoň co možná nejprudším pohybem vpřed. Stín toho všeho dopadá na intelektuální práci.
Umění nezbývá než negace reality; jedině v tom je příslib něčeho jiného, než toho, co je… Překonání je možné jen jeho prohloubením, domýšlením, nikoli odlédnutím od něho, to by bylo přitakáním stávajícímu, a tedy falešným. Umělec není strážce nějakých hodnot mimo společnost, ale naopak je s ní v dialogu.
Umění je nejen reprezentantem lepší praxe, než je dosud vládnoucí, nýbrž právě tak i kritikou praxe jako panství brutální sebezáchovy uprostřed toho, co je, a kvůli němu. Usvědčuje produkci pro produkci ze lži a optuje stav praxe mimo pouto práce.
Z knih Theodora W. Adorna: Estetická teorie, Panglos, 1997 a Minima Moralia (Reflexe z porušeného života), Academia, 2009, vybral a sestavil Radan Wagner
