Útěk z kříže Vladimíra Nováka
V současné době probíhá v pražské galerii Vltavín výstava Vladimíra Nováka (1947). Pod názvem Útěk z kříže zde představuje obrazy a kresby z poslední doby. Tento malíř na sebe upozornil již v sedmdesátých a především v osmdesátých letech jako výrazný člen Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece. Žije a pracuje v Praze a Miláně, kde žije jeho manželka.
Novákova tvorba je založena především na figurální tématice stejně, jako tomu je u jeho generačních druhů Michaela Rittsteina a Václava Bláhy. Společná jim je existenciální reflexe člověka vrženého do víru společenských událostí či intimního zakoušení osamělého jedince. Novák však neřeší situace nadsázkou či satirickou „lokální historkou“ jako Rittstein. Ani nestaví strnulé či kráčející obnažené figury – „potkávače“ míjející se bez přílišné empatie a pozornosti jako Bláha. Ve svém věku si Novák přeci jen neklade jen naléhavé otázky, ale zhodnocuje spíše své vrstevnaté prožitky a nabyté zkušenosti: „ Snažím se formulovat odpovědi. Otázky bývají většinou podobné, ale odpovědi, lépe řečeno výpovědi se odlišují. Otázka je krátká. Odpovídání je dlouhé, mnohdy zavádějící, pochybující…“ poznamenává malíř. Někdy bývá tato tichá a osamocená rozmluva v ateliéru povzbuzující, jindy únavná.
Novák se nachází v životní etapě dosti zkoušené a intenzívně zakoušené. Chátrající zdraví, nepříjemný úraz, skepse pokročilého věku i devastující životospráva přinášejí své následky. Útěk z kříže je tedy také jistou metaforou. Novák se v tichu svého ateliéru snaží vzdorovat nahlodávajícímu nepříznivému osudu. Kreslí a maluje denně – v tom nabírá potřebnou energii a přetrvávající smysl: „Ano, je to jistý druh terapie. Univerzum, harmonie, antagonismy, společnost, sen, krásy přírody… je třeba reagovat. Občas se mi to podaří – hygiena je nutná,“ přitakává umělec.
Výstava v Galerii Vltavín dokládá Novákovu virtuositu. Střídá šťavnatá gesta hutné barvy s rafinovanými lazurami a kresebnými pointami. Má vytříbený koloristický smysl a nadání tvarovou zkratkou oživit příběh či vyhrocenou situaci. Neutápí se přitom v nemístných a nepatřičných efektech a popisnostech. Hledá a nalézá podstatu zamýšleného sdělení umocněného mimořádným malířským přednesem. Skromně, ale rozhodně poznamenává: „Snažím se neblábolit. Obraz je, zdá se mi, vždycky do jisté míry autobiografický.“
Na výstavě můžeme vidět plátna například s těmito tituly: Noční krajina s postavou, Starý známý v prostoru, Rotující postava, Jezdec či Na kopci. Lidská figura (autor sám) se zde odvíjí v cyklickém rozpracování a nahlížení. Kráčí, hledá (se), naléhá, obývá prázdný prostor i živelnou krajinu. Navrací se tedy také k archetypům, symbolům, setkáváním, erotice i k vlastním dětským zážitkům: Louny, Blšany, Středohoří, oblíbený kopec Paňák, rozprostřený krajinný horizont… Naléhavá, ale procítěná malba se line zdánlivě spontánně a spíše automaticky, je však výsledkem tvrdého boje.
V suterénu galerie představuje Novák své kresby, které zde znamenají plnohodnotné médium. Nejsou však, jak to obvykle bývá, jen přípravnými skicami a nastíněnými kompozicemi, ale prvotním uvolněním. „Kresba je jako vzlet balónem, obraz je zákopová válka,“ připodobňuje Novák tyto dvě rozdílné disciplíny.
Novák, jak už bylo naznačeno, působí střídavě u nás a také v Itálii, kde absolvoval několik úspěšných samostatných výstav. Na mezinárodní kariéru však příliš nemyslí. Ostatně, bez stálého pobývání a podnikání v zahraničí to není, zdá se, ani možné. Situaci glosuje takto: „Oni tam moc neznají současné české výtvarné umění. Ale milují Prahu, to jo. Naše tradice, vazby, to je pro Italy poněkud v mlze. Takže jsem tam pouze sám za sebe, což je možná dobře.“
Jak je na výstavě vidět, Novák ve své práci vůbec nepolevuje. Zpodobený jedinec dál na plátně či papíře kráčí, sklání se, svíjí, utíká, zakouší, komunikuje sám se sebou či s okolním světem. To podle situace, okamžitého rozpoložení a momentálního naladění. „Někdy kolébka, někdy hrob,“ cituje Novák Karla Hynka Máchu. Výstav je pro diváka posilující ve své neústupnosti, vytrvalosti, přesvědčivosti i samozřejmě ryzí výtvarnosti. To zdaleka není málo. O tom jakou cestou se ubírají dva jeho kolegové z Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece se můžete přesvědčit v Galerii U Betlémské kaple (Jiří Načeradský) a v Galerii Gate (Jiří Sopko). O těchto výstavách jsme zde již také referovali.
Radan Wagner
