Tenkrát na východě (2006)
Václav Marhoul
Václav Marhoul (1960), absolvent pražské Famu (1980 – 1984), je svérázná osobnost české kulturní scény, drsný chlapík a rovný hráč, který svou autoritou a věcnými argumenty zkrotil kdejakého divého muže. Jeho družstvo (parta či skupina) i těch nejpomatenějších dobách vždy úspěšně bodovalo, neboť bylo ve správný čas na správném místě. Nadšený hráč volejbalu, ale i vyznavač činorodého kavárenského života, účastník či iniciátor sklepáckých tahů i divadelních besídek spojoval zdánlivě nemožné. Byl a je schopen dosud obsáhnout a dokonce prolnout i protilehlé póly. Umí hrát podle pravidel, ale i nacházet dosud neprošlapané cesty vedoucí k úspěšnému cíli. Poněkud rozvolněné umělce umí, s jistou disciplínou, nadchnout pro společnou věc. Ve výtvarném umění dokázal dovést skupinu Tvrdohlaví na výslunní. Dnes se věnuje spíše filmové produkci a režii, jeho názory jsou však obecně stále inspirativní a originální.
Václave, jsi výrazná osobnost s pověstnou zarputilostí, míříš bez zbytečných řečí k vytčenému cíli. Jsi odhodlán za svou vizi (pravdu) bojovat v nelehkých podmínkách. Takové vlastnosti jsou u producenta, resp. manažera vítané a zřejmě nezbytné. Domníváš se však, že i umělec musí být osobností s buldočí povahou? Není to v tomto případě překážka bránící otevřenějšímu „měkčímu“ a méně „pravoúhlému“ pohledu na svět? Jaké máš v tomto ohledu zkušenosti?
Definice umělce a případně i jeho povahy je z mého pohledu většinou obětí jakýchsi vžitých představ a společenských klišé. Jedno takové je kupříkladu to, že správný umělec opovrhuje hmotnými statky a penězi, žije programově v chudobě, protože právě ona je tím jediným správným a empatickým podhoubím pro tvorbu, a dá-li bůh a postihne ho šílenství, tak si v nestřeženém okamžiku dokonce fyzicky ublíží a to nejlépe tím, že si po vzoru Vincenta van Gogha uřízne ucho. Další velmi výrazně zažité klišé je pak předpokládaný způsob vyjadřování. Tedy nebýt tím buldokem, mluvit pomalu a potichu, snad až na hranici slyšitelnosti. Je to docela dobrý fígl, protože pokud se dotyčný skutečně dobere k jakési společenské pozici a začne někde na veřejném fóru mluvit, musí ostatní ztichnout jako pěna. Toto ztichnutí pak umělci dodává na autoritě a vážnosti. Ne, z mého pohledu jsou to všechno nesmysly. Historie zná typy, které jsem výše popsal, stejně tak dobře zná bouřliváky, alkoholiky a mamonáře, přičemž všichni byli umělci par excellence. Umělecký talent je tedy z mého pohledu nepřímo úměrný vnějším definičním znakům a atributům předpokládaného chování. Umělecký talent a cit dotyčný prostě má a nebo nemá. Čemu pak už je překážkou nebo přínosem, je věc veskrze individuální.
Vyhranění jedinci – to byli a jsou snad všichni členové skupiny Tvrdohlaví.
Těžko se takoví lidé, navíc s rozdílným výtvarným názorem, podřizují společnému
rozhodnutí. Co je (vás) vedlo k založení této party? Vzpomínáš si na tu situaci,
pohnutky, plány?
Ano, já souhlasím s tím, že co člen skupin Tvrdohlaví, to silná osobnost s vyhraněnými názory. Přesto se ve skupině vytvořily takové, řekněme, dva základní názorové proudy, které se častokrát nedokázaly shodnout. Zavedli jsme tedy ten nejosvědčenější způsob řešení rozporů a problémů. Přímou demokracii s technickým prostředkem hlasování. To fungovalo. Přehlasovaná menšina se demokraticky podřídila. Byl to jediný způsob, jak se na něčem dohodnout. K založení snad jen to, že podle mého názoru tím hlavním motivem byla revolta proti ztuhlému režimu, jakož i výstavní a výběrové politice tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Založení skupiny reflektovalo celkové nálady ve společnosti a to nejen té výtvarné. Ambice skupiny, a to jak na začátku při jejím vzniku tak vlastně po celou dobu její činnosti, bych přirovnal k horolezeckému družstvu, které se snaží ztéci nějaký vrchol. Pokud se mu to má vůbec podařit, nemůže naplánovat zdolaní vrcholu bez vybudování postupných táborů. Pro nás těmito tábory byly společné výstavy. My jsme neměli jasně definovaný umělecký program. Náš program bylo to, že existujeme a chceme volně vystavovat své věci tehdy, kdy si to přejeme. Chtěli jsme být a nakonec jsme i byli nezávislí na rozhodnutí jakýchsi svazových komisí. Zároveň naše ambice nasahala v danou chvíli dál než k nějakému tomu táboru ( výstavě ) na cestě. My jsme si nikdy neplánovali, že uděláme „díru do světa“, nebo že v příštích dejme tomu pěti letech uděláme tři výstavy. Byli jsme schopni se soustředit jen na tu jednu jedinou, nadcházející.
Bylo těžké udržet kolektivní pořádek později s přibývajícími ambicemi a narůstajícím egem? Jak probíhaly skupinové „porady“, rozhodnutí, mluvilo se např. o tom, co na výstavě bude či nebude? Slyšel jsem např., že kůže ze stáhnuté ho králíka, kterou přinesl Petr Nikl byla už na ostatní poněkud silná káva…a nebyla vystavena.
Ano, bylo těžké „udržet pořádek.“ Nevím jestli to bylo způsobeno ambicemi, i když možná u některých ano. Ale tím hlavním problémem se postupně začalo stávat to, že hlavně Jarda Róna a Jirka David přestávali být schopní nalézt společnou řeč pro potřebu vzájemné koexistence a to hlavně z pohledu posuzování své tvorby. Tímto konfliktem se skupina ještě více zpolarizovala. Jinak jak už jsem naznačil předtím, porady probíhaly velmi emotivně a pokud došlo k problému – hlasovalo se.
Jinou věcí byla ale instalace. Skupina nikdy neměla svého kurátora, který by obešel ateliéry a vybral věci pro výstavu. Každý si přinesl zkrátka věci, které vystavit chtěl. Pak nastal proces samotné selekce. Ta probíhala přímo na místě a znovu diskusí a hlavně neustálým přemísťováním a převěšováním jednotlivých děl na různá místa a to až do té doby, než instalace nabyla podle konsensuálního názoru všech jakéhosi sjednocujícího a zároveň vyváženého, popírajícího se, kontrapunktuálního, proporcionálního, žánrového a nakonec i osobnostního vzhledu a vjemu. Na kůži králíka se pamatuji, ale nebyla vystavena proto, že by to byla silná káva ( to by už tedy muselo jít o něco opravdu šíleného, aby to tou silnou kávou pro nás bylo ), jen pravděpodobně nezapadla do komplikovaného procesu a předem nedefinované představy a koncepce o tom, jak mají jednotlivé věci spolu korespondovat a nebo se naopak popírat.
Při pohledu zvenčí na Tvrdohlavé byly vždy patrné dva základní (až neslučitelné) proudy (na jedné straně David, Diviš, na druhé Róna, Skála, Milkov, abych jmenoval ty vyhrocenější). Bylo vždy přínosem toto pnutí (komplementární doplňování) nebo jsi musel stále a čím dál více hasit spory či dokonce konflikty?
Ze začátku se zdálo být přínosem. Později velkým problémem. Je ale taky nutné doplnit, že hlavně tvorba Jiřího Davida se postupně začala odlišovat, přetvářet a přecházet více do konceptu. Standa Diviš pak kráčel podobným směrem. Nešlo jen o tvorbu, ale také čím dál tím více o názory, které se rozcházely hlavně v pohledu na smysluplnost určitých směrů českého a potažmo i světového výtvarného umění. Svojí roli u každého z nás také hrálo naše povahové založení, celkové životní názory, samozřejmě později i zmiňované ambice, které byly u některých správné a přirozené a u někoho možná až nemocné.
Tvrdohlaví neměli nikdy daný (psaný) program, nedeklarovali své umělecké preference či zásady. To je při pohledu do historie umění vcelku ojedinělý jev a možná i trochu zavádějící. Řekněme, že šlo o zformování odporu proti tehdejší „zaprděnosti“ a vládnoucí omezenosti. Proč ale z té generace se tehdy sešli a ve skupinu proměnili právě tito a ne jiní, když nešlo tolik o programovou uměleckou spřízněnost?
V počátcích si umělecky spřízněni byli a na naší první výstavě to bylo myslím i patrné. To ale nebylo možná až to nejdůležitější. Byli to lidí, kteří nebyli lhostejní, byli nad průměr aktivní, byli schopní hodně pracovat a vymýšlet. A nemyslím tím jen seberealizaci vlastní tvorbou, která byla u každého z nich kvantitativně i kvalitativně bohatá. A tak Jirka David a Standa Diviš ještě před vznikem skupiny organizovali ve Vysočanech pověstné výstavy na činžovních dvorcích, mnoho lidí se také věnovalo divadlu, hlavně Česťa Suška. Byli navzájem provázání spoustou jiných aktivit, které zasahovaly někdy i zcela jiné sféry uměleckého života. Tam se vlastně všichni poznávali. Skupina vznikla v červnu roku 1987, ale už od začátku 80 let všechny možné umělecké a happeningové akce kopaly základy pro umístění budoucího základního kamene skupiny. Původní výběr proto také zahrnoval daleko větší počet výtvarníků, kteří byli jak z AVU tak ze VŠUP. Ale každé jméno muselo být znovu odsouhlaseno všemi. Proto se nakonec skupina ustálila na svém neměnném počtu.
Místo programu bylo dominantní úsilí prosadit se, snaha být viděn a respektován, obvyklého teoretika (jak tomu bylo např. u Skupiny 42, Křižovatka, Trasa apod.) zde suploval manažer (v Tvé osobě), což je jistě rarita. Byl sis vědom této výjimky (anomálie)?
Já si myslím, že kdyby v prvopočátku skupina měla svého teoretika, tedy někoho kdo by zcela a zásadně souzněl se všemi členy, nikdy by se post produkčního manažera patrně nezrealizoval. Takový člověk ale asi nebyl. Já si té anomálie byl vědom velmi citlivě, ale neřešil jsem jí. Byl jsem poctěn a pro mě to zkrátka a dobře byla nová práce a hlavně výzva k tomu, abych vedle svých aktivit v Pražské pětce, filmu a hlavně v Divadle Sklep a Mimóze, dokázal něco i na jiném poli. Také financování, celková organizace a propagace každé výstavy zabere obrovskou spoustu energie. Takže jedním z dalších možných důvodu této anomálie, byl i jejich zdravý rozum, který jim velel se tohoto břímě co nejvíce zbavit.
Do roku 1989 zde existovalo oficiální (soc.real.) umění a pak polooficiální (šedá) zóna. Underground – tedy radikální odklon – měl také své místo. Je ale zvláštní, že na rozdíl od literatury či divadla se až na výjimky (Karel Nepraš, Čestmír Kafka) nevyskytly kvalitní nadčasovější) projevy. Čím si to vysvětluješ?
Tedy upřímně řečeno, Tvoje tvrzení, že Neprašova a Kafkova díla byla nadčasová, nesdílím. Ne proto, že bych je chtěl nějak dehonestovat, ale hlavně proto, že vůbec netuším, co bych si měl pod pojmem nadčasovost představit. Je to také hodně generační. Jinak myšleno: Nějaké dílo se může jevit jako nadčasové příslušníkům té či oné generace, ale vzápětí po jejich vymření je úspěšně zapomenuto. To, jestli nějaké dílo je nadčasové zhodnotí jenom budoucnost a to včetně tebou zmiňované literatury a divadla. Posuzování tohoto typu není podle mého názoru v silách jednotlivce a jeho názoru uplatňovaného v čase, který je mu vymezen. To platí bezezbytku i na všechny ostatní umělce a jejich obory. Třeba až tak za padesát let, kdy už tady nebudeme a kdy nám to vlastně už bude jedno, se někdo k názoru o nadčasovosti a kvalitě určitého konkrétního díla dobere, nebo bude většinově sdílen. Je to banální tvrzení, ale je to tak.
Zatímco Konfrontace či později KROKy byly široké polooficiální přehlídky, tak Tvrdohlaví byli skupinou poměrně malou. Lidé si zapamatovali jejich práce, ale i tváře, jména – identifikovali je snadněji a stali se konkrétním synonymem čerstvého pramene v umění. Každé gesto bylo provokativní, každá výstava sledována a diskutována. Trochu ta doba (situace) nástupu připomíná 60. léta ve světové hudbě či nástup ismů moderny na počátku 20. století. Aniž bych chtěl ubírat úroveň a význam Tvrdohlavým – myslím, že dnes by takovou pozornost, jako na počátku 90. let, již neupoutali. Souhlasíš s tím?
S tím popravdě souhlasím. A vůbec – celá ta naše generace 80 let, napříč všemi uměleckými obory, byla nesmírně silná, vystlaná osobnostmi, talentem, „trpěla“ nadhledem a humorem, schopností zesměšňovat všechno okolo i včetně sebe. Úspěchy, kterých skupina Tvrdohlaví dosáhla, byly docíleny právě v kontextu doby. Za prvé založení skupiny bez souhlasu Svazu bylo samo sobě provokativní. Od 60 let žádná skupina na české výtvarné scéně v podstatě neexistovala. Za druhé doba sama o sobě, a zní to paradoxně, byla vlastně velmi jednoduchá. Buď to našinec táhl se Svazem a nebo proti němu. Cokoliv se vymykalo bylo zajímavé. Cokoli v sobě skrývalo, byť jen náznak něčeho protirežimního a zakázaného, bylo přitažlivé. Černá a bílá. Dnešní doba je pestrobarevná, hýří všemi možnými odstíny, orientovat se je těžké a ještě o dost těžší je, se vůbec prosadit. Ale i tak to vše má vždycky jednu zásadní podmínku. To umění musí být kvalitní a talentované. V opačném případě se jedná jen o jakýsi krátkodobý exces nebo médii nahoněný „zázrak.“
Čekali jste vlastně takový úspěch a zásadní průlom, jehož ovoce je sklízeno dodnes?
Ne. To ani náhodou. Návštěvnost až dvou tisíc diváků za den byla šokující i pro nás.
Byli jste možná takové Rychlé šípy umění…
Ne. To tedy taky ne. Na schůzích jsem často mluvili sprostě. To by Mirek Dušín nikdy neudělal.
Tvrdohlaví se stali známou skupinou, spolu s 12/15 dominantní na zdejší scéně. Tak trochu však zastínili neprávem některé své generační kolegy a ti měli na delší dobu tak trochu smůlu. Jak víme, většina lidí dá na názor ostatních a snobství číhá všude…
No promiň, jakým neprávem? Nebo právem? My jsme vůbec nic takového neřešili. Nechtěli jsme nikoho zastiňovat nebo naopak. My jsme čistě sobecky mysleli jen na sebe a na své výstavy. Tato charakterová vlastnost je příznačná všem výtvarníkům. A na snobství jsem taky kašlali. Neměli jsme potřebu něco a někomu vysvětlovat. Ať si každý z toho vzal co chtěl. Někdo nám fandil, někdo nás začal nenávidět, někdo zas přes nás snobařil…
Kolik výstav jsi skupině vlastně produkoval a v jakém časovém rozmezí? Jaká se Ti nejvíc líbila, resp. s jakou jsi byl nejvíce spokojen?
Společných výstav jsem produkoval celkově devět a to v rozmezí od roku 1987 až 1999. Pro mě asi tou nejlepší byla hned ta první ve Vysočanech o vánocích 1987. Měla v sobě to kouzlo prvního a neposkvrněného početí. Kouzlo až pomalu nechtěného. Nicméně tu v roce 99, která se uskutečnila ve Valdštejnské jízdárně, nelze do tohoto výčtu započítat jako kontinuální. Byla to výjimka, byla to výstava, která byla realizována u příležitosti založení skupiny, která se rozpadla v zimě roku 1991. Ta výstava měla obrovský úspěch a její výsledek se stal jakýmsi iniciátorem úvah o založení vlastní galerie.
S výjimkou Dánska, pokud se nepletu, se ale nepodařilo Tvrdohlavým prosadit v zahraničí. Proč? Málo jste se snažili nebo to přesahovalo dané možnosti?
Ještě pak byla velká výstava v Rennes ve Francii. Ne asi by se pokračovalo dál a já vyvíjel nějaké další zahraniční aktivity, ale na podzim roku 1990 jsem nastoupil do funkce ředitele filmového studia na Barrandově a ví bůh, že od té doby jsem měl už úplně jiné problémy, než řešit výstavy a vůbec nějakou budoucnost skupiny. I tu výstavu v roce 1991 Městské knihovně jsem stihnul připravit jen za cenu vypětí všech sil.
Měl jsi s Tvrdohlavými nějaký ideální (ne)splněný sen?
No měl, samozřejmě. Tím byla naše vlastní galerie. Ta možnost se nikoho nedoprošovat a vystavit si, kdy chceme. A to buď společně a nebo samostatně. Mít svojí vlastní výstavní strategii a zaměření. To se nakonec splnilo.
Zánik Tvrdohlavých byl pozvolný a neodvratný nebo se rozpory náhle vyjevily a skupinu paralyzovaly?
Myslím, že to první. Tedy pozvolný a neodvratný. I když nás v roce 1987 něco takového samozřejmě vůbec nenapadalo. To co se náhle a překvapivě vyjevovalo byla hloubka rozporů, rozdílnosti názorů a povah. Jejich prudkost byla někdy až překvapující. Jejich četnost narůstala. Ale popravdě přiznávám, že já byl možná ten poslední, co si to chtěl přiznat. Nechtěl sem to jaksi vzdát. Stále jsem věřil v ten svůj „tmel“, že se mně i nadále podaří obrušovat hrany formou organizace dalších projektů a tím tak vystavovat členy skupiny potřebě spolupráce a komunikace. Nakonec jsem to vzdal taky.
Václave, ještě mi pověz něco právě o galerii Tvrdohlavých v Lucerně. To byla zajímavá myšlenka, také atraktivní místo i dramaturgie. Proč nakonec nepřežila? Do jaké míry ses jí (provozu a marketingu) věnoval? Říká se, že málo a to na úkor filmu… Nebyla zde z Tvé strany motivace nebo za všechno mohou finance a špatný obchod?
Tak tohle je pro mě těžká otázka a zároveň i lehká. Nejdřív ale, než se budu věnovat galerii, ti odpovím na onen zmiňovaný film. Ne, nebylo to ani v jeho prospěch ani na úkor galerie. A to z jednoduchého důvodu. Sponzorské firmy, které se angažují v kultuře, mají logicky každá svou strategii. A tak někdo podporuje cíleně hudbu, jiný film a některé dokonce i výtvarné umění. Nemůžeš je směšovat. Každá oblast má ty „své.“ Ale jak už jsem se před chvílí zmínil, byla vlastní galerie můj ( náš ) sen. V roce 1999 jsem pro Václava Havla organizoval v pražské Lucerně takovou slavnostní akci ke 100 rokům výročí Miloše Havla. Prolézal jsem Lucernu ze všech stran a přemýšlel, jak bych mohl různé prostory, které sousedily s hlavním sálem, popřípadě použít. Náhodou jsem tak našel „naší“ galerii. Ty místnosti byly ve zcela žalostném stavu. Všude jen suť, odpadky, probořené zdi. Fakt humus. Ale já cítil kdesi v podbřišku to pro mě známé šimrání a věděl jsem, že je to přesně to, co už dlouhá léta vlastně sháním. Viděl jsem před očima tu potenci toho prostoru. A neskromně přiznávám, že když už s do něčeho zakousnu, tak to pustím už málokdy. Přestěhoval jsem se tam nejdřív jen s kanceláří, kterou jsem rekonstruoval jako první. Byl to takový ten první a příslovečný ostrůvek budoucí pozitivní deviace. Pak přišla zásadní rekonstrukce, na kterou jsem samozřejmě musel najít sponzory. Bylo to peklo. Ze stavební firmy, kterou jsem nakonec z konkursu vybral, se postupně vyvrbila zlodějská firma, se kterou jsem neustále jen a jen vedl boj, aby to nakonec i tak skončilo překročením rozpočtu. Na slavnostní otevření galerie přišlo odhadem 1 500 lidí, ale ještě ten dopoledne se betonovaly vchody a zasazovaly dveře. Nicméně překročení rozpočtu samo o sobě způsobilo počáteční dluh, který se mně podařilo srovnat až po dvou letech. Ve chvíli kdy jsem sháněl další sponzory pro samotný provoz, to bylo strašně stresující a frustrující. Jenom ten, kdo někdy provozoval nějakou galerii ví, jak je obecně těžké sehnat peníze. Výtvarné umění není žádná masovka, a zvláště to platí ve chvíli, kdy si dáš do vínku, že budeš vystavovat jen soudobé umění a ne žádné osvědčené „špeky“ už mrtvých tvůrců, kteří byli historií povýšeni na klasiky a z jejichž děl se štěstím zhroutí každá aukční síň, když už je dostane do prodeje. Reklamní možnosti jsou omezené, trh nerozvinutý. Přesto se to podařilo. Galerie celé ty tři roky fungovala výtečně aspoň co se týče návštěvnosti a vůbec výstavního plánu a nakonec i obchodu. Jenže postupem času začali sponzoři odpadávat, bylo to hlavně způsobeno změnami v jejich vedení a následnou změnou jejich sponzorských strategií. Nikdy se mně vlastně nepodařilo uzavřít smlouvy na víc než jeden rok. Byl to nekonečný, nikdy nekončící boj, útrpná cesta k jakémusi vzdálenému horizontu, kdy zdoláváš jedno údolím za druhým, aby se nakonec objevilo další, ještě hlubší.
Ptal jsi se na mojí angažovanost v marketingu a provozu. Tedy na provoz jsem absolutně rezignoval. To dělal velmi dobře šéf galerie Pavel Lagner. Já se věnoval jen financím, marketingu, PR a taky výstavním plánům ve spojitosti s výběrem pro oslovení jiných umělců. Jejich finální výběr se odhlasovával na pravidelných schůzkách členů skupiny. Zakládal jsem si na tom, že jsme galerii pravidelně zpřístupňovali mladým výtvarníků, kteří byli ještě častokrát na škole, tedy úplně neznámým lidem. Vstupné jsem nezavedl, díky tomu byla návštěvnost v průměru cca 2 000 lidí za měsíc, bylo otevřeno 12 hodin denně, galerie nabízela bezplatný vstup na internet, video projekce atd. Tohle tedy fungovalo. Její náklady však byly vysoké. Byla v centru města a nájemné za cca 300 metrů čtverečních tomu odpovídalo, plus lidi, energie atd. O obchodu jsem se už zmínil, prodalo se toho hodně, ale celková galerijní provize nestačila krýt ztráty, které způsoboval pozvolný úbytek finančních prostředků od sponzorů. Nikdy jsem také nedostali grant, ani z města, ani z Ministerstva kultury, i když jsme o něj žádali každý rok. Myslím, že tady se proti nám přesně uplatňovala metoda založená na přihlouplé a veskrze idiotské myšlence, že když jste úspěšní, pomůžete si sami a sami si na sebe vyděláte. To sice platí, ale určitě ne v České republice, a už určitě ne v oblasti kultury, natož pak výtvarného umění a galerijního výstavnictví. Úspěch se v Čechách neodpouští. Nicméně – tohle všechno jsou strasti, které zná každý galerista a jste schopný se s nimi prát, pokud máte potřebnou podporu a zázemí. Mám tím v tomto případě na mysli samotnou skupinu. Přesvědčení ostatních členů o užitečnosti a smysluplnosti jakékoliv naší akce, tedy včetně galerie, pro mě bylo vždy tím základním kamenem, na kterém jsem stavěl všechno ostatní a které mně vždy v těžkých chvílích pomáhalo. Jenže postupně jejich vztah ke galerii vychládal až se nakonec změnil v naprostou netečnost, někdy dokonce až arogantního charakteru. Pamatuji si velmi dobře, když jsem jednou všechny členy skupiny v situaci, kdy mně opravdu teklo do bot, požádal o finanční výpomoc. Jediný, kdo mi pomohl byl Jarda Róna. Ostatně jako vždycky. Jarda byl opravdu jediný, kdo si permanentně uvědomoval význam vlastní galerie. Vždycky se zajímal o to, jak to řeším, co se děje, telefonoval mi a tak. Ostatní volali jen tehdy, když měli mít výstavu a zajímalo je, jestli v tu chvíli nebude galerie už zavřená. V tu chvíli projevili nucený, rádoby empatický zájem ve stylu: „Tak jak to, čoveče vypadá?“ Tohle pokrytectví mě vždycky strašně nasralo. Zkrátka mnoho z nich se jen tak vezlo. Když jsem se rozhodl galerii v posledku zavřít, žádné emoce to nevzbudilo. Bylo jim to fuk. Zavření galerie byla finální tečka za pomalu šestnáctiletou historii skupiny. I pro mě nakonec její zavření přineslo ulehčení, ale s hořkou pachutí v puse. Ta pachuť tam přetrvává dodnes.
I po rozpadu skupiny a zániku galerie měli osamělí Tvrdohlaví svůj kredit jako jednotlivci. Přicházeli zájemci a kupci, nabídky na realizace. Jejich cena rostla, konkurence jakoby nebyla. Krok se zviditelňováním snad z této generace držel jen Císařovský, Střížek a Kokolia. Zavedení značky zafungovalo. Z pohledu manažera jde tedy o dobrou práci, ne?
Každý člen Tvrdohlavých měl svůj samostatný kredit vždycky. Před skupinou, při skupině i po ní. Já každému z nich možná jen tak trochu pomohl. Nic víc. Žádné uspokojení necítím. Na jejich osobních obchodech jsem se nikdy nepodílel.
Domnívám se, že dosud chybí Tvrdohlavým náležité zhodnocení s odstupem – jak v našem tak i evropském měřítku a kontextu. Četli jsme vždy spíše pasivní popisy výstav a jednotlivých děl než interpretace a solidní recenze. Možná právě proto, že se jednalo skutečně o množinu individualit než o jakési kompaktnější hnutí v rámci dějin umění, ne?
Ano, asi ano. I když dokonce jsem byl konfrontován se zkušeností dcery jednoho kamaráda, která dostala Tvrdohlaví do maturitní otázky. Ale to není důležité. Podívej, já s tím opravdu asi můžu jen souhlasit. To je práce pro kunsthistoriky, kteří k nám nejsou zatížení sympatiemi nebo antipatiemi. Také pro někoho, kdo je opravdu schopný se orientovat na poli evropského a českého umění. Kdo je vůbec schopný synteticky analyzovat jejich kořeny, rozdíly a sounáležitosti. Já nikoho takového vlastně ani neznám. Tvrdohlaví vždy vzbuzovali mnoho rozporuplných vášní a diskusí. Je fakt, že o nich byly napsány celé stohy papíru a článků. Většinou popisovaly vystavená díla, fundované kritiky v nich bylo jak šafránu. Koncepční kritiky se Tvrdohlavým dostávalo snad jen z pera Jiřího Oliče. Snad se to jednou stane. Snad se jednou někomu podaří tu dobu s patřičným odstupem zpracovat.
Záměrná interpretační otevřenost a nedoslovnost ze strany skupiny byla také asi zde nastolena jako reakce na některé kunsthistorické manýry. Namísto spolupráce a naslouchání se někteří teoretici v té době snažili usurpovat a zcela ovládnout ateliéry a dokonce diktovat umělcům co a jak mají dělat. U individualit silných vyvolali pak odpor, těm slabším zas diktovali své“vize“ a zaručeně aktuální postupy jak dělat. Nikdy nepadl opravdu návrh mít svého teoretika či interpreta?
Ne, s tím až tak nesouhlasím. Za prvé interpretační otevřenost a nedoslovnost nebyla záměrná a tím také logicky nebyla a ani nemohla být programovou reakcí na ony manýry. Na druhou stranu je docela klidně možné, že tyto dejme tomu nevyřčené principy, byla kdesi hluboko programově zakódované. To nevylučují. Ke kunsthistorikům taktéž neexistoval jednotný přístup. Zvlášť k některým, hlavně pak k Ševčíkovým. Někdo se před nimi plazil v prachu, někdo jim dával ostentativně najevo, že je nepotřebuje, někomu byli upřímně ukradení. Snaha některých kunsthistoriků ovlivňovat dění v ateliérech je faktem. Nedělo se tak však přímo. Myslím tím, že těžko někdo někde naklusal k někomu do ateliéru a řekl: „Přesně tohle namaluj.“ Stačila jen zmínka, náznak o tom, co kde „frčí“, co se vystavuje, o co mají kupci zájem, co by mohl dotyčný, kdyby mohl… České výtvarné umění je vskutku malým rybníčkem. Na to, aby jeden pochopil, co „má“ malovat nepotřeboval osobní kontakt se Ševčíky. Bohatě stačilo i to, když se nepřímo seznámil s tím, co třeba vybrali pro tu či onu prezentaci do zahraničí. Slabší povahy pak podlehly svým komplexům ještě víc a svojí inspiraci začali hledat v zahraničních časopisech o výtvarném umění. Zároveň se z některých stali doslovní pokrytci, kteří byli sami sobě schopni nakukat, že odklon od své tvorby je přesně to, co cítí a svá, z pantů veskrze vykloubená díla začali vydávat za projekty své čisté rozervané duše a hledání dalších inspiračních postupů a forem. Jinak nápady o vlastní teoretikovi umění padaly, jak si mlhavě pamatuji. Vždycky ale vyzněly tak nějak do ztracena. A vlastně i celkem logicky. Bylo prostě nemožné, aby se nějaký teoretik umění dokázal naplno a bez zásadních výhrad ztotožnit stejnoměrně s tvorbou všech členů skupiny. Tak jak byla samotná skupina rozdělena – lidsky, výtvarně i formálně, tak byli rozděleni i samotní kunsthistorici.
Václave, Ty jsi se zaměřoval vždy především na prezentaci (nikoliv komentování) děl svých kolegů-umělců. Přinesl jsi zcela nový styl práce – svou „kancelář“ sis nosil všude sebou na zádech v baťohu. Nečekal jsi až někdo za tebou přijde, ale byl jsi akční, flexibilní, mobilní, stručný a věcný. Kavárna Louvre se stala Tvou základnou. Jak pracuješ dnes? Zůstalo něco z tohoto partyzánského manévrování?
Tahle podoba mé, jak říkáš mobilní „kanceláře“, byla jen za bolševika. Já a můj baťoh. Dva nerozluční kamarádi. Všude spolu. Po revoluci se vše změnilo. To bylo možné si i soukromě nějako tu kancelář najmout. V takové působím dodnes. Kavárna Louvre? Ano, to je opravdu mé hodně oblíbené místo. Rád si tam dávám schůzky, miluju kavárenské prostředí, miluju ten šum, celou tu atmosféru. Ale nakonec všichni lidi, co něco produkují v kultuře, jsou vlastně takoví „akční a flexibilní“ Don Quijotové a Sancho Panzové, co útočí na větrné mlýny. Umění k životu na rozdíl od jídla, topení, bot, léků atd., bezprostředně zkrátka nepotřebuješ. Prodáváš sice řekněme taky „věci“, ale ty jsou třeba právě na rozdíl od elektřiny zatíženy emocemi, které tě buď osloví nebo naopak. Abys vůbec prodal někomu umělecké dílo musí se pro to v „časoprostoru“ a ve stejném bodě protnou tři přímky. Kupci se to musí líbit, musí se mu zamlouvat i cena a ví kam si to pověsí. Pokud jedna z těchto přímek absentuje, k prodeji nedojde. To celou situaci obzvláště komplikuje, ale na druhou stranu je to právě o to zajímavější a kreativnější.
Byl jsi zřejmě první, který se nezdráhal jako sponzory oslovit poněkud problematické firmy. Vztah umění – obchod je zde ještě dnes citlivým tématem. Přitom stačí si vyjasnit pojmy, kompetence, možnosti a celkovou situaci. Spolupracovali jste tedy jako Tvrdohlaví s Mc Donaldem například. Slýchával jsi často výčitky o etice, volbě apod. ? Umím si jen velice těžko představit např. Frantu Skálu jak se cpe hamburgry…
Kdoví, třeba se jimi Franta tajně cpe… Ne, tak popravdě si nevzpomínám, že bych kdy vůbec slyšel výčitky na téma, že jsem sehnal sponzory, kteří dejme tomu u radikálních antiglobalistů způsobují mentální průjem. To se nestalo. Maximálně se někdo nad tím jen tak pozastavil a spíše vyjádřil údiv nad přístupem druhé strany.Tedy ten, že McDonald´s podporuje výtvarné umění. Jenže já jako člověk, který se hlavně sám stará o peníze na své projekty si velmi pečlivě mapuji trh a vím, co která společnost podporuje. Sleduji jejich aktivity, tipuji jejich možnosti a případné zaměření. Kdyby někdo sledoval MCD, tak by zase až tak překvapený nebyl. Kupříkladu když jedu metrem velmi pečlivě sleduji plakáty na kulturní akce a hlavně jejich partnery. Víš, pod pojmem problematická firma si tedy představuji něco opravdu hodně jiného. Tedy firmu spojenou s nějakým finančním skandálem, podvody atd. Ty bych v životě neoslovil. Ve tvé otázce byl taky zmíněn vztah mezi uměním a obchodem. Pro mě jsou to dvě veličiny ležící na úplně protilehlých koncích té samé úsečky. Pokud si představíme, že tvoří závaží, měly by být v jakés takés rovnováze. Jakékoliv zcela zásadní převážení, ať na jednu nebo na druhou stranu, je myslím špatně. Nejsem příznivcem onoho zaužívaného a zneužívaného socialistického názoru ve smyslu, že peníze jsou fuj a stejně silně i toho novodobého, že peníze a úspěch jsou tím vším, o co jde. Jsou to z mého pohledu velmi povrchní a zjednodušující floskule, které vyznává určitý typ lidí, kteří staví do prvního plánu ostentativní odpor k výše zmíněnému, ale zároveň kdesi hluboko ve své duši se zalykají svými představami ve stylu v zástupu stojích galeristů s vyplazenými jazyky. To vše ruku v ruce s hlubokým přesvědčením o tom, že by i nadále zůstali těmi skromnými a spravedlivými. Taky to přirozeně nelze tak zobecňovat a všechny nás házet do jednoho pytle. To by bylo nefér. Jsou lidé kteří úspěch na tzv. „první dobrou“ poctivě odmítají, ale těch znám po čertech málo. Ale i oni se musí živit. O tom není myslím sporu. Ale jak pro lidi, kteří úspěchem prvoplánově pohrdají tak i pro ty druhé je pak vskutku požehnáním, když se jim do cesty připlete nějaký ten manažer nebo kunsthistorik, který tu „špinavou“ práci provede za ně. To on si umaže ruce „krví“, zatímco oni je mají špinavé jen od barvy.
Jasné je, že by vhodnějším partnerem byl jakýsi osvícený mecenáš. Tak tomu bylo dříve zde a ve světě je to běžná forma podpory umění stále. Myslíš, že se toho tady opět dočkáme? Co tomu případně, podle tvého názoru, brání?
Osvícení mecenášové… To je fantazie. Bohatí lidé, co ctí, cítí a vyznávají kulturu. V naší přítomnosti je to jen a jen krásný sen. Přesto si myslím, že i mecenášové ( nepleťme si je se sběrateli ) se za nějaký čas objeví. Vede mě k tomu vlastní zkušenost. Asi před rokem jsem seděl v komisi Nadace Via, která posuzovala projekty čistě a výhradně filantropického charakteru. Tedy ničeho co by bylo založeno na principu reklamního sponzoringu. Byl jsem překvapen kolik projektů tohoto druhu vůbec existuje. Před pár lety by ještě nic takového nebo podobného vůbec nemělo nárok na „život.“ Optimisticky jsem pocítil jakýsi náběh standardního stavu, kdy bohaté společnosti či lidé, začínají, řekněme. pomáhat a nečekají za to reklamní nebo PR protislužbu. Drtivá většina těch projektů se zaměřovala na klasické charitativní účely, ale přesto jsem vycítil, že situace pomalu „nazrává.“ Takže ještě tak deset let a nějací ti mecenášové se objeví i u nás. Ale aby se nakonec objevili záleží i na vlastní podobě výtvarného umění. Pokud bude pokračovat ve svých současných vyprázdněných trendech, žádní mecenášové nebudou. Další podmínkou, jednou z těch zásadních, je také možnost daňové asignace. Její průchodnost si ale v současné době vůbec neumím představit. Bohužel.
Sleduješ současné výtvarné umění, zaujalo tě něco nového? Rozpoznáváš jisté tendence (třeba i v prezentaci výstav apod.). Nebo se ti jeví scéna jako příliš atomizována, jako chaos bez společného nepřítele a jmenovatele?
Sleduji i nesleduji. Aktivně ho už nevyhledávám. Spíš tak čekám až si cestu ke mně najde samo.
A většinou se mu to nedaří. Důvodem mého částečného nezájmu je nuda, kterou souvislosti se současným uměním pociťuji. Málokdy se najde věc, která by mě opravdu silně a emotivně oslovila. Můj vztah k současnému umění se identifikuje s Kishonovou knihou „Picassova sladká pomsta.“ To schvaluju. S tím souhlasím. A ještě je to sranda. Nevím nakolik jsou silné nějaké žánrové tendence, dost mě třeba popuzuje to, že malíři vystavují fotografie. Tak co tedy jsou? Malíři nebo fotografové? Umí vůbec malovat? Proti tomu samozřejmě existuje argument, že současné umění je kompilátem mnoha výrazových technik a forem, ale pro mě je to jen alibi. Mně se současná situace spíše jeví jako kompilát myšlenkové nemohoucnosti, povrchního talentu, opovrhování řemeslem a vůbec takového celkového výtvarného slabošství. To vše ruku v ruce s neschopnosti pracovat s materiálem. A nejen v českém prostředí. To co mě taky vadí na mnoha současných dílech je strašlivě nudná prvoplánovost. Když se například podíváte na dílo, které sestává z roztrhaných útržků různých novin, které jsou rozsypány po zemi a umělec do toho ještě pustí propeler, tak vám snad netrvá ani dvě vteřiny, že rádoby zakódovaným vzkazem se nám sděluje, jak je svět médií povrchní, nestálý a přelétavý. Nuda. Nuda. Nuda. Vystavené dámské pomenstruované kalhotky mě taky neoslovují, stejně tak hašlerky nasypané do umyvadla, ztopořené pyje a kyje, pohozená bota afghánského uprchlíka na zkrvavené podlaze, fotka černocha v esesácké uniformě a nebo kdoví co ještě. Kdyby to aspoň v sobě mělo nějaký humor nebo nadhled, ale většina věcí se tváří strašlivě sebestředně a vážně. A humor – to je dnes zakázaný směr, zakázané slovo. Některá jiná díla jsou pro změnu zase tak mlhavá nebo tak zatížená svojí komplikovaností, že autoři pak přistupují k tomu, že k nim píší výkladové explikace. Komunikační princip, že dílo svojí myšlenkou a formou nehovoří emotivně samo za sebe a potřebuje k jeho „uchopení“ autorský desetistránkový elaborát ve smyslu jak mu vůbec porozumět, je pro mě nepřijatelný a idiotský. Představ si, že by režisér jakéhokoliv filmu před každou projekcí vystoupil před diváky a začal jim vysvětlovat, co tím vůbec myslel. Nebo hudební skladatel před koncertem. Nebo třeba i situace na výstavě, kdy divák nejdřív nechápavě ( ale tak aby si toho ostatní moc nevšimli ) zírá na nějaké dílo. Nejde to. Shýbne se a přečte si název. Upřímně doufá, že ten nějak pomůže. Když se ale ke všemu vystavená věc jmenuje „Bez názvu“ je fakt v prdeli. Ke všemu třeba plastiky, které materiálově vycházejí kupříkladu ze zmuchlaných pauzáků, pohozených klacíků, polystyrénových odřezků, ani nikdo moc nekupuje, a když už, tak nějaké muzeum, co je po výstavě uloží do depozitářů, kde je nakonec čas od času spláchne nějaká ta povodeň. Ale nejde jen a zase a znovu o výtvarné umění. Ty samé trendy jsou patrné i třeba ve filmu. Mám v paměti jeden festivalový film, kdy celý „příběh“ je založen na tom, že hlavní hrdina si nakládá do láku své exkrementy a pak je žere. Otázka ovšem zní, nakolik to vlastně současným autorům nebo i mnoha pedagogům, kteří programově tímto směrem vedou své studenty, vůbec vyčítat. Nakonec vždyť oni nejsou ničím jiným než „oběťmi“ doby, jsou tou samou stranou té samé mince, jsou vlastně přímou součástí tzv. hodnotově vyprázdněného světa západní civilizace, proti kterému „bojují“ za pomoci přesně té samé formy a ideové plochosti, kterou se on vyznačuje. Dochází pak metaforicky řečeno k fyzikální reakci, kdy se dvě síly působící stejným směrem jen sčítají a eskalují tak proces, kdy umění se postupně a nihilisticky rozkládá na přemrštěné prvočinitele v době, která už nemá pro mnoho lidí „svojí cenu“ a kdy se význam nějakého zásadního uměleckého a idealistického imperativu už podle mnohých úplně vytratil, či aspoň vyprázdnil. Pro mě současný svět výtvarného umění se sestává ze vzájemné a uzavřené zacyklenosti“ umělců, kunsthistoriků a galeristů, fungující na principu pohádky „Císařovy nové šaty.“ Díla jsou nahá, ale všichni okolo povykuji, jak jsou krásná a silná a nikdo si pomalu netroufne říci jakoukoli kritiku, aby se nezesměšnil a nebyl nařčen z toho, že je primitiv a že nepochopil tempo a styl doby. Já nezavrhuji koncept jako takový, i v něm se najdou díla, která mě baví, která mají něco do sebe a která jsou schopná to hlavně odkomunikovat směrem k lidem. Pro mě kvalitním nositelem této tvorby u nás je kupříkladu Jirka Černický. Každopádně si myslím, že celková vykloubenost, nesrozumitelnost, uzavřenost, rádoby intelektuálnost a elitářství způsobují nedůvěru trhu, sběratelů, sponzorů a hlavně samotných „diváků.“, na které současné umění vlastně už před časem ostentativně rezignovalo. Já jen na závěr dodávám, že tyto úvahy jsou čistě a výhradně jen mé a nevydávám je za žádnou všeobjímající pravdu. Někdo si může myslet naprostý opak a mě považovat za blba. To je v pořádku a nevadí mi to, protože je mi to ukradený.
S tou malou podporou sponzorů je to taky poněkud začarovaný kruh. Oni to současné výtvarné umění nemají stále před očima, nemá tudíž ve společnosti důstojné místo. Mediálně je tento obor stále ještě nedoceněn a zanedbáván. Film, literatura, hudba mají své ceny (Lvy, Litery, Anděly) a soutěže v přímých televizních přenosech. Výtvarné umění, až na obskurní a pro veřejnost nečitelnou Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé autory, nemá nic. Čím to je? Jistě tyto televizní „show“ věci prospívají, ne?
No nevím, není to až tak docela pravda. Někde v různých obchodních firmách visí na stěnách dokonce i někteří současní autoři. V tom to myslím až tak není. Ty hlavní důvody jejich odtažitého přístupu jsem už zmínil před chvílí, ale každopádně souhlasím s tím že výtvarné umění nemá ve společnosti důstojné místo. Mluvíme ale znovu a výhradně jen o tom současném. Díla umělců „prověřených“ časem a kvalitou , tedy sběratelským a galerijním trhem jsou předmětem obrovského zájmu. Všimni si jen výsledků prodejů jednotlivých aukčních síní za poslední tři roky. Současné umění se ale třeba na rozdíl od nich stydí za pozitivní emoce. Ty se nenosí. Nositelé současného výtvarného umění touží po úspěchu, respektu a uznání. Jenže zápasí s ostatními obory, které mají daleko větší technické komunikační možnosti a které jsou častokrát samy o sobě taky ujeté. Dostávají se do víru mediálního Malströmu, do té vyšinuté vývrtky, kde s nimi bojují o pozornost formou dosažení co největšího šoku nebo třeba odpudivosti. A na to je častokrát štětec a plátno málo. Proto se mnoho autorů uchyluje třeba k audiovizuální formě, která je modernější, konzumně sdělnější, k „zásahu“ vhodnější a daleko méně časově náročná. Ostatní umělecké obory ale dosáhly svojí kvantitou, kvalitou, nebo tradicí, možnostmi a technickými prostředky dál. Filmaři mají svého „Lva“, divadelníci „Thálii“ atd. Jenže je nutné si uvědomit, že ty ceny se nenarodily jen tak samy ze sebe. Ani doba si je nějak zásadně nevyžádala. Jsou jen výsledkem činnosti a zaníceného přesvědčení nějakého toho idealisty, který si to vzal za své. Když v roce 1993 Petr Vachler organizoval prvního Českého lva, mnoho lidí z filmařské branže nad tím ohrnovalo nos, přáli mu jen to nejhorší, snižovali význam ceny atd. Vachler vytrval a dnes je to prestižní ocenění. Mají výtvarní umělci mezi sebou někoho takového? Je vůbec výtvarná komunita schopná se sjednotit v „komerční“ myšlence, že by nějaké takové periodické vyhlašování, notabene v přímém televizním přenosu, by bylo správné? Myslím, že ani náhodou. Snad nikde jinde a v žádném jiném uměleckém oboru nejsou jednotliví tvůrci tak odtržení od lidí. Bez potřeby jejich přirozené zpětné vazby. Prozaici či básnící jsou sice také solitéři, ale musí více respektovat čtenáře, než literární kritiky. Žádný literát by se neuživil tím, že by jeho knihy čas od času nakoupilo muzeum literatury. Výtvarní umělci taky nejsou, třeba právě na rozdíl od literátů, vlastně vůbec organizováni. Co by to muselo být za názorovou platformu, aby se shodla na nějaké ceně? Na druhou stranu je fakt, že Petr Vachler se taky nikoho moc neptal. S vědomím rizika a možného neúspěchu prostě založil Filmovou akademii, jako první členy do ní najmenoval nezpochybnitelná jména a nestory, kteří začali hned z kraje rozhodovat o cenách. A bylo to. Cena Jindřicha Chaloupeckého se mně v začátcích jako prestižní jevila, tedy myslím tím zájem, který vzbuzovala v médiích. Ta „show“ jak říkáš, věci prospívá, pomáhá mezi lidmi budovat pocit, že se jedná o „veřejný statek“, ale jen za podmínky, že za ní stojí kvalita a taky i asi kvantita a že její laťka se nikdy nesníží na úroveň televizního zábavného pořadu, v případě výtvarného umění pak na úroveň foťáku hozeného do pračky.
Také v novinách je situace podobná. Stálí redaktoři jsou zde na filmy, hudbu, divadlo, výtvarné umění (až na Právo) nemá své stabilní specializované novináře. Píší sem tedy různí externisté (někdy i extrémisté) a chybí tak koncepce, kontinuita, systematický vyvážený pohled a přehled. Jak se má pak o výstavách náležitě referovat a dozvídat? Sport nás všechny sežere!
Sport nás nesežere. Má stejné právo na existenci jako cokoliv jiného. Do meruny čutal za mládí každý druhý, zatímco olejem maloval jen každý stotisícátý. Sport je masovka. Film je v podstatě taky masovka, i když zdaleka ne tak velká jako fotbal. Výtvarné umění jí není. Jsou ale výjimky. Kupříkladu výstava Franty Skály v Rudolfinu. Ta výstava dosáhla většího počtu diváků než leckterý český film. Jenže byla jediná. Ve filmu ( a to každý rok ) najdeš takových výjimek víc. Režiséři natáčejí filmy, které jsou schopny bez výše zmíněných explikací komunikovat s divákem. Námitka! Už to slyším. Jsou to podbízivé komedie! ( Jako protiargument uvádím komerčně úspěšný film Bohdana Slámy „Štěstí“, nebo filmy Saši Gedeona ) Dobře, třeba jsou některé podbízivé, ale je dobré si uvědomit, že i díky jim se neustále udržuje zájem o český film jako takový. Diváci jsou nuceni ke srovnání, chtějí si stavět priority, poměřovat díla, chatovat o nich na internetu atd., atd. Díky divákům český film žije a to i přesto, že jako jediný ze všech uměleckých odborů nemá přímou dotaci ze státního rozpočtu. O schopnostech současného výtvarného umění komunikovat s divákem jsem se už zmiňoval. Přesto ale může ve společnosti zastávat prestižní místo. Tu pozici vlastně vždy tvoří velcí jednotlivci – jména, se kterými veřejnost identifikuje obor jako takový. Výtvarné umění by zkrátka potřebovalo svá vlastní a všem známá současná jména jako kupříkladu Miloš Forman, ale i třeba Svěrák, Hřebejk, Ondříček, Renč, Janák… Potřebovalo by nezpochybnitelné, prestižní ale taky i komerční úspěchy jak doma tak i v zahraničí. Pokud by tomu tak bylo, karta by se obrátila a nakonec i ty noviny by měly své stálé přispěvatele a kritiky.
Jistý chaos a (ne)informovanost širší veřejnosti souvisí s (ne)vědomím toho co je kvalitní a co povrchní. Známé se často zaměňuje za dobré, Huttnerová, Reon, Srncová, Kodet a další jsou lidem žádaní a kýč jen kvete. Doba se však přeci jen trochu pohnula a především aukce či některé výstavy začínají odrážet skutečný stav věcí. Je to u filmu podobné?
Za prvé buďme rádi, že Kodetové, Gottové a Reónové existují, protože díky jejich, jak říkáš kýčům, jsou lidé schopni v kontrapunktu nacházet kvalitu. Ta různorodost je myslím důležitá. Výtvarná scéna všude na světě je přece za všech okolností jen mozaikou mnoho směrů a jejich nositelů, včetně kýčařů. Možnost se vymezovat vůči stávajícím trendům nebo blbostem je jedním ze základů umělecké svobody. Oni mají právo své věci malovat. Ostatní zase to svoje.
Banálně řečeno – jediným spravedlivým a soudným arbitrem je čas. Nemá smysl nad tím moc spekulovat. Ve filmu je to stejné, platí úplně stejná pravidla.
Jsi nyní spíše člověk z filmové branže, ale přesto – není těch rozhovorů s „hvězdami“ seriálů či akčních hovadin už trochu moc? Tady někdo mladý jezdí na prkně či v nějakém člunu ve filmu a je to hrdina médií. Pak se dočítáme co snídal nebo kdy je sex lepší – zda ráno či večer. Hrůza až duši devastující. Nedávno zakoupilo Centre Pompidou v Paříži od Zdeňka Sýkory velké a důležité dílo. To je něco jako dostat v herectví Oskara. Dočetl ses o tomto úspěchu snad?
Ne, není toho moc. To ti řekne každý člověk, který ráno v MHD hltá bulvární noviny. Já nejsem sociolog abych patřičně a na úrovni ten fenomén rozkryl. Můj osobní a nefundovaný názor je ten, že lidé takoví byli vždycky. Jen forma se mění. Dnes lidi čučí na krvárny a celebrity v televizi, před stovkami let na to samé čučeli třeba na Staroměstském náměstí, když kat Mydlář vykonával veřejnou popravu, které předcházelo kruté mučení. To byla zábava! Těšila se na to celá Praha, šlo se tam i dětmi a při té příležitosti byly pořádány trhy. O vrchnosti se „drbalo“ úplně stejně. Kdo je Zdeněk Sýkora? Ne dobrý…, jen špatný pokus o dobrý vtip. Samozřejmě jsem se o tom nedočetl. Díky za informaci. Gratuluji.
Jak je možné, že filmaři jsou schopni se dát na rozdíl od výtvarných umělců dohromady a o něco alespoň občas usilovat? Přitom by bylo toho tolik co napravovat – zavést už konečně odpisy z daní při nákupu do veřejných soukromých sbírek, ateliéry odlišovat při nájemném od bytových prostor, zaručit ze zákona jistý rozpočet na výtvarná díla při nových stavbách, zasadit se o více státních grantů nebo je alespoň spravovat a rozdělovat podle jasných (nikoliv velice improvizačních) kritérií. Nenechat živořit výtvarné časopisy apod. Filmaři se umí víc semknout nebo v čem to je?
Ta opatření, které zmiňuješ bych z fleku podepsal. Protože jestli se mně na nich něco líbí, pak je to tím, že jsou systémová. Jinak…, co filmař – výtvarník to umělec, co umělec to osobnost, co osobnost to vlastní názor. V tom jsou obě skupiny identické. Ale filmaři zkrátka musí držet pospolu a to i přesto, že jejich vzájemné antipatie jsou často velmi silné a někteří se mezi sebou silně nenávidí. No…, na rozdílnost mezi filmaři a výtvarníky možná existuje jednoduché vysvětlení. Sehnat peníze na film lze jen s velkými těžkostmi. Potřebné finance se dávají dohromady systémově. Potencionální finance pro film tvoří souhrn různých druhů soukromých i veřejných zdrojů. Sponzoři, partneři, granty, předprodeje, distribuční zálohy, programy EU, koprodukce atd. Je to složité a až na čerpání ze soukromých zdrojů, kde je systém velmi variabilní, má vše svá pravidla, smlouvy, předpisy a definované cíle, včetně těch tržních. Filmaři jsou tím vším nucení ke spolupráci, protože výše zmíněné je někdy tak složité, že bez vzájemné spolupráce jim prostě nemusí porozumět. To je asi jeden důvod. Ten druhý je ten, že průměrný rozpočet na výrobu českého filmu je dnes cca třicet miliónů korun. To se vám nikdy nepodaří dát dohromady za den. Trvá to roky. Ale ( a promiňte mi to zjednodušení ) koupit stojan, plátno, barvy a štětec lze stihnout i za třicet minut. Vysoké výrobní náklady a s tím spojené těžkosti je vůbec pokrýt, pak nutí filmaře ke vzájemné komunikaci a sjednoceném postupu hlavně vůči státní kulturní politice. Je to věc zdravého rozumu. Je jim jasné, že každý sám za sebe by zkrátka onu potřebnou sílu nevyvinul. To je logicky nemožné. Ale i tedy ten vývoj trval roky, kdy se teprve postupně tvořily oborové asociace producentů, režisérů, kameramanů, hudebních skladatelů atd. Tím třetím důvodem je ten fakt, že film, na rozdíl od „ výroby“ plastiky či obrazu, je vždy a za všech okolností týmové dílo. Všechny profese u filmu se navzájem opravdu potřebují. Tím dochází automaticky k mezioborové komunikaci. To všechno dohromady tvoří, dejme tomu, ten rozdíl.
Oba se vídáme vcelku pravidelně v kavárnách. Dříve to bylo místo kde se rodily velké věci a domlouvaly projekty. Dnes se lidé z oboru málo vídají neformálně. Nemyslíš?
U naší generace je to jinak a nic na tom nová doba nemění. V divadle Sklep hlavním tom tmelu, kde za členy kočovníci jsou, kde kroksumkrok se s hudebníky a architekty za ruce vedou, jakož i ta pakáž filmařská a kdovíco a kdovíkdo tam neplechu tropí, tam stále hrajeme hlavně pro sebe a pak teprve pro diváky. Na koncertech“ MTO se oddáváme divokým a vášnivým rytmům československého popíku, při vernisážích pak se zájmem či nezájmem posuzujeme díla kolegů, na silvestrovské přísliby Nových roků s nadějemi společně hledíme, po večerech a po zdolání peřejí ať té či oné řeky české u letních táborových ohňů hlasy zpěvnými hulákáme, do panenských a zasněžených strání Krkonoš se podepisujeme vykrojenými oblouky, tleskáme si na filmových premiérách s ulehčením, že film už skončil, žíznivě lokáme piva po odehraných a vítězných fotbalových ( hokejových ) zápasech, na kolech zdoláváme kopce i roviny, jakož i vůli svou, tu a tam někdo někomu vypomůže radou jak správně namíchat maltu pro opravu zídky správnou….a nakonec i ty desítky našich děti, co spolu a vedle nás vyrůstaly a ke slunci se draly jak mladé stromky v lese, se pomalu a úměrně svému věku vydávají v šlépějích svých matek a otců, dnes už v některých případech i babiček či kmetů… Jinak – jak trefně glosuje naší přítomnost v čase slavný srbský vypravěč pohádek Mamko Tatič: : „Tak naš žyvot choda…“
Václave, co právě děláš a jaké máš plány?
Po Mazaném Filipovi připravuji další film. To je to jediné, na čem teď pracuji. Na ničem jiném. Ani si nakonec nemůžu dovolit, se něčím jiným vůbec zaobírat. Je to složitý projekt po všech stránkách. Jmenuje se to Tobruk, a bude to válečné drama o čs. vojácích, kteří v roce 1941 bojovali v severoafrické poušti.
Radan Wagner, 2006
