Virginia Woolf (1882 – 1941), drobná, plachá depresemi trpící žena, je vrcholnou představitelkou anglického modernismu, bořitelkou viktoriánských konvencí (především v otázce postavení ženy v rodině a společnosti) a kritičkou měšťáckého pokrytectví. Je zakladatelkou a duší Skupiny Bloomsbury, autorkou povídek a románů plných vzpomínání na okamžiky intenzivního prožívání „tady a teď“, na intenzivní prožívání individuálního vědomí jako středu veškerého světa. Když shlédla v Londýně první výstavu postimpresionistů, zapsala si do svého manifestu modernismu (Pan Bennet a paní Brownová) toto prohlášení: „Přibližně v prosinci 1910 se změnila lidská povaha.“ Duševní choroba dovedla spisovatelku k sebevraždě ve vodách řeky Ouse.
Proč je život tak tragický? Proč tolik připomíná úzký chodníček přes propast? Připadá mi, jako bych trpěla závratí. Napadá mě, jak vůbec dojdu na konec. Ale proč mám ten pocit? Sotva jsem to vyslovila, už se ztratil. Oheň hoří.
Znovu mě cosi odpoutalo od myšlenek na smrt. Včera jsem chtěla vyjádřit něco, co se týká slávy. Nejspíš šlo o mé rozhodnutí, že nehodlám být populární, a to tak poctivě, že nevšímavost či urážky považuji za součást svého údělu. Budu si psát, co se mi líbí, a oni ať si říkají, co se líbí jim.
Chci vyjádřit slizkost duše. Často jsem byla až příliš shovívavá. Přitom je pravda, že lidem málokdy na druhém člověku opravdu záleží. Projevují ten choromyslný pud sebezáchovy. Ale nikdy nepřilnou k ničemu, co se jich přímo netýká.
Kdybychom nežili dobrodružně, nepokoušeli osud a nechvěli se nad propastí, nepochybně bychom netrpěli depresí. Ale to už bychom byli opotřebovaní, poddali se osudu a zestárli.
Baví mě skoro všecko. A přece mám v sobě jakési nepokojné já, které stále něco hledá. Proč člověk neobjeví, v čem spočívá život? Něco na co může ukázat prstem a říct: „To je ono.“ Moje sklíčenost je pocit mučivý. Hledám – ale není to ono, není to ono. Co je to? Umřu dřív, než to najdu?
Co to má za cenu říkat, že člověku jsou recenze lhostejné, když přitom pozitivní chvála, byť trochu smíšená s obviňováním, člověka povzbudí, že místo aby se cítil vyprahlý, připadá si naopak zaplavený nápady?
V šestačtyřiceti už musí člověk skrbli – věnovat čas jen tomu, co je nezbytné.
Tak míjejí dny a já se někdy sama sebe ptám, zda jako se dítě nechá hypnotizovat stříbrnou koulí, nechá se člověk hypnotizovat životem. A zda tohle je onen život. Je to hrozně rychlé, slibné, vzrušující. Ale možná i povrchní. Ráda bych vzala tu kouli do ruky a tiše ji ohmatala, jak je kulatá, hladká a těžká – a pak ji držela v rukou den za dnem. Asi si budu číst Prousta. Budu se vracet v čase a opět vybíhat vpřed.
Stojí život na pevných základech, nebo vám prokluzuje pod rukama? Tyhle dva protiklady mě pronásledují. Takhle to jde celou věčnost; vydrží věčně; sahá až na samé dno světa – tenhle okamžik, v kterém se nacházím. A také je pomíjivý, letmý, průsvitný. Pominu jako ten obraz
mraku na vlnách. Možná je to tím, že ačkoli se měníme, jeden následuje druhého, tak rychle, tak rychle, přesto kráčíme jako lidské bytosti v jakési posloupnosti a spojitosti, a prochází námi světlo. Ale co je to světlo? Pomíjivost lidského života na mě působí takovou měrou, že se často loučím, jako by to bylo napořád…
Nevěřím na stárnutí. Věřím v to, že člověk neustále mění polohu vůči slunci.
Chci napsat román o tichu… o věcech, které lidé neříkají.
Nemůžu psát – pořád se mi do toho něco plete. A přece – stůj při mně bůh – mám teď pocit, že jsem pronikla do té země nikoho, kterou jsem hledala. Dokážu přejít z vnějšího do vnitřního a obývat věčnost.
Vezmu do ruky pero a zachytím skutečné události – taky to bude dobrá praxe pro mé klopýtavé a pochybující pero. Dokážu ještě „psát“? To je, oč tu běží, chápete? Teď se pokusím zjistit, jestli je ten dar mrtvý, nebo jenom usnul.
Napadlo mě, že všichni spisovatelé jsou nešťastní, a proto vyznívá obraz světa v knihách tak pochmurně. Ti kdo nevládnou slovem, jsou šťastní… není to pravdivý obraz světa, tak ho vidí jen spisovatelé. A co hudebníci, malíři? Ti jsou šťastní? Je jejich svět šťastnější?
Myslím na smrt: jak vás to drtí, jak se ještě marně pokoušíte proklouznout, praská lebka na mém tak činorodém oku a mozku – jako když zhasíná světlo – bolí to? Ano. Je to děsivé? Nejspíš ano. Pak pozbýváte vědomí, vytrácíte se; dvakrát třikrát lapnete po dechu ve snaze znovu nabýt vědomí – pak tři tečky.
Jsou chvíle kdy se plachta zatřepotá. Pak, jelikož jsem velký milovník života a jsem odhodlaná vysát ten pomerančový květ jako vosa, i když třeba zbledne jako včera – rozjíždím se přes pahorky k útesům…
Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval… S potěšením zjišťuji, že už je sedm – musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše.
Z knih: Virginia Woolfová, Deníky, Odeon, Praha 2006, Virginia Woolfová, Vlastní pokoj, One Woman, Press, Praha 1998
Vybral a sestavil Radan Wagner
