Já jsem zoufalec (2008)
Vladimír Kokolia
Vladimír Kokolia (1957), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (1975 – 1981), je již od poloviny osmdesátých let pozoruhodnou osobností české kulturní scény. Na veřejnosti je znám jako malíř, kreslíř, grafik či bývalý hudební performer, dnes také jako respektovaný profesor pražské AVU, kam dojíždí z Veverských Knínic, kde žije se svou rodinou. Během rozhovoru jsme se více či méně dotkli nejrůznějších témat – od plynutí času přes filozofii, okolnosti zrodu obrazu až po povahu našeho umění. Kokolia je nejen pozoruhodným malířem, ale i člověkem s velkým rozhledem a vědomím širších souvislostí. To nebývá obvyklé.
Čas… Vladimíre, jak ho vnímáš, jak si tento pojem představuješ? Změnil se Tvůj pohled na něj s věkem, jinak ho zakoušíš?
Věk mě dostal tím nejbanálnějším způsobem: předloni jsem vytrvale odmítal jakoukoli akci k padesátinám a najednou jsem se přistihl, že mimoděk uvažuju ve stylu „před a po“. Došlo mi, že pokud se mi nedostaví janáčkovské jaro, tak mám se štěstím deset, maximálně patnáct let, abych něco konečně namaloval. To mě vyděsilo, myslel jsem vždycky, že jsem věčnej. Nebo mrtvej, to je jedno. V jednom kuse myslím na smrt; přitom žádná potřeba počítat roky nevzniká.
Čas mi nesouvisí s věkem, ale ani s hodinkami. Na můj vkus je to moc velký pojem, který nic nevysvětluje, právě naopak. Kde to lze, nahrazuju čas vzdáleností. To kupodivu funguje, zkus to. Vzdálenost je navíc výtvarná. Ve dvaceti mi bylo odporné to běžné členění času na přítomnost, minulost a budoucnost a zkoušel jsem psí kusy, jen abych viděl všechno v jedné kouli. S takhle sbaleným časem se dá dost dobře žít. Líp se s ním ošetří i jedna naprosto základní věc: načasování. Běžný lineární čas je v tom případě na závadu, timing přichází spíš z hudby než z fyziky.
Když se mě ale někdo zeptá, kolik je hodin, nekoukám se do koule, ale na hodinky.
V jakém stádiu (etapě) se teď nacházíš? Vím, že nerad používáš slovo „naposled“, ale přeci jenom – kdy naposled jsi namaloval obraz?
Naposledy jsem maloval obraz asi před třemi minutami, kdy jsem odskočil od zasychající podmalby k mailu a otevřel si tvoje otázky. Ale jestli ho nakonec namaluju, to neodhadnu. Obraz jsem naposledy domaloval před deseti dny, 1. února. Takže zrovna asi spíš maluju – jenže předtím jsem několik týdnů před plátnem neseděl, a když přece, tak celý den bez jediné čárky. To mi nemusí nikdo závidět.
Není to kvůli výdrži, té mám dost, ani nedostatkem síly. Když se mám dotknout plátna, mám dojem, že přeskočí kopanec. Obrazy mám v hlavě, vrací se mi, vnucují se, jen je namalovat. Obávám se, že právě když to všechno mám tak živě a možně, že je to na úkor nutkání obraz materializovat. Bojím se, abych touto váhavostí nenaočkoval studenty.
Odmítám všechny nabídky k vystavování, nechci nic ukazovat. Ale zůstává otázka, jestli bych měl co: maluju jako ve zpomaleném filmu, každý úkon, dokonce i tahy dělám pomaleji, nechápu to.
Proč máš takové periody (pauzy) – dostavovaly by se, i kdyby Ti nezabírala tolik času práce na AVU? Je toto pauzírování taky otázkou hledání sebe sama – možná nějaké zásadnější proměny? Nebo malování zkrátka teď pro tebe nemá takovou sílu a neříká si o pozornost?
Na AVU se mé liknavé tvoření dá lehce svádět, škola je prokazatelně velký žrout času, ale já bych si určitě hned našel jiného žrouta.
Myslím, že k životu i k malování potřebuju paralelní činnosti. Ze samotného malování bych se do týdne zbláznil. Skutečně, v životě jsem nemaloval víc než týden v kuse. Praskla by mi hlava nebo něco. Tak jsem musel pokaždé mít nějakou souběžnou kolej: hraní, cvičení, čínštinu, počítače, práci v lese – a taky učení na akademii. Zato nechodím do hospody.
V minulých letech jsem AVU věnoval ještě víc času než předtím. Získal jsem pocit, že bych se neměl starat jen o vlastní ateliér, ale udělat taky něco pro školu jako celek. Začal jsem jak na běžícím pásu hltat všechny možné podklady, ekonomické a legislativní dokumenty, a pomalu si budoval představu, jak školu za stávajících podmínek vyladit. Dalších pár let mi trvalo, než mi došlo, že to vlastně ode mě nikdo nechce. Teď už je to za mnou, a tak můžu posoudit, že ani tohle extrémní úřední nasazení nemůžu vinit ze svého pomalého malování.
A jsi už teď schopen dohlédnout k horizontu, už víš (tušíš) co (a jak) budeš v následující době malovat? Přemýšlíš o další práci (cestě) ve větších celcích, cyklech, řadách?
Nemaluju obrazy, dělám věci. Možná dělám jen jednu věc. To, jak to pak na konci procesu vypadá, je mi celkem jedno – může to dopadat divně nebo konvenčně, třeba i pořád stejně. Rozhodující zůstává ta původní věc. To je můj horizont a z něho zjišťuju svoje tušení. Malování je jen cosi okolo, a kdyby si věc náhodou našla přímější kanál, tak barvy a štětce půjdou úplně stranou. To už se mi párkrát stalo. Nevylučuju jakékoliv žánry, techniky, materiály, i když v největším počtu případů beztak končím u provařeného oleje na plátně. Nevylučuju ani iluzionizmus, potrhlé názory, výklady a interakce, i když dělání věci je pravý opak napodobování a obejde se bez názoru, interpretací a komunikace.
Předpokládám, že stále cvičíš tai – chi (minule jsi mi u sebe doma ukazoval svůj pevný břich). Pokročil jsi v něm někam dále? Co Ti to dává?
No jo, ten břich bych nemusel pořád ukazovat… Cvičením se ti v těle vytvoří něco jako setrvačník, který se nabíjí každým pohybem a vybíjí podle potřeby. Jede ustavičně, a když chceš spustit pohyb, prostě zařadíš rychlost. Jakmile si jednou ten zdroj objevíš, cvičíš pak vlastně veškerý čas. A pokud bys z toho na okamžik vypadnul, hned to víš a opečuješ to. Protože za normální považuješ ten stav s volnoběhem.
Cvičím víc než dvacet let, přesto mě nějaký pokrok překvapí každý den, větší pokrok každý týden, snad každý měsíc musím něco přehodnotit. Propracovávám se ke stále jemnějším soukolím, pak zas narazím na celé rozsáhlé soustavy, které jsem přehlížel nebo jsem si je vykládal omezeně. Překvapivě nejde o takové ty tajemné věci s energií, jak si lidi u tai – chi představují. To je banální, v tai – chi se cvičí důležitější věci. Třeba geometrie…
Na první pohled se jeví tohle asijské cvičení na Vysočině poněkud nepatřičně… Jak si vysvětluješ, že u nás (Evropa) v historii nic takového nevzniklo? Může být hlavním důvodem tradiční (křesťanské) oddělování těla od ducha, duše…?
Zedník taky musí najít fortel, aby se při omítání nesedřel. Boxeři si berou sílu ze země a volejbalisti umí měkce přijmout letící balón. Někdo dokonce objeví, že se síla dá rozvádět z pasu – což je jedno z (veřejných) tajemství tai – chi. Tohle cvičení však zůstává jedinečné ve své metodice, nechápu, jak na ten systém mohl někdo přijít. Já ovšem ani nechápu, jak mohl někdo vynalézt sekerku, takže jsem možná jenom nechápavý.
Ta nepravděpodobná metodika tai – chi zásadně ovlivnila i moje uvažování o malování a učení. Nepředstavuj si ale nic ve stylu povzneseného východního guru. Všechno to jsou praktické, málem přízemní věci. Tai – chi je k použití v mezních situacích, stejně jako při tuláctví po hvězdách anebo naopak v nejvšednější každodennosti. Je to jen technika – což zní fádně, ale ti, které třeba na zenu zajímá sezení, mi určitě rozumí.
Stále učíš „jak správně stát pře stojanem“? Můžeš mi svou teorii nějak přiblížit?
To je samozřejmě pitomost, i když smrtelně vážně míněná. Nastavení správného postoje před stojanem začíná být potřeba, teprve když máš všechno ostatní už dokonale odladěné. Vzniklo jako vedlejší produkt toho našeho absurdního zadání vyučovat výtvarné umění. Žádné kroky na tomto poli nejsou zaručené: když si myslíš, že už víš jak, tak se právě dokonale pleteš. Proto se v našem ateliéru Grafika II na AVU snažíme co nejintenzivněji nevědět. Nevíme tím pádem věci, které ostatní ateliéry považují za naprosto normální, jsme možná až trochu za blbce. Nedávno jsem z obavy, že nám nemusí být rozumět, začal kompilovat „slovník Grafiky II“. Sbírám pojmy, které u nás získaly malinko odlišný význam, přidávám k nim stručný výklad a možná slovník letos s galeristkou Jitkou Grígerovou vydáme jako drobnou publikaci. Pro zvídavce část hesel ale už teď prozrazuju na ateliérových stránkách kokolia.eu/grafika2.
Maluješ, když jsi spíše v klidu, harmonii nebo v jistém rozkolísání, vzrušení a potřebuješ „to“ ze sebe vymalovat?
Maluju, když mám čas. Musím malovat v pravý čas. Ten se dá i vytrucovat. Ale někdy musím trucovat dost dlouho…
Jinak nemusím být ani speciálně rozdrážděný nebo naopak zklidněný. Přetlak mám už asi padesát let. Někdy mě mile nakopnou něčí krásné obrazy.
Náměty (motivy) si Tě najdou sami nebo věci vymýšlíš a vyvozuješ například z podoby posledního obrazu?
V ideálním případě jsem jejich ubohou obětí. Než je namaluju, pronásledují mě, dostávají mě. Můžu se na ně ovšem nachystat, předem se jim vystavit a způsobit, aby mě napadly. Nejčastěji jde prostě o nějaký pohled, může utkvít zcela mimochodem anebo se naopak vpálit jako výsledek celodenního čučení – obvykle při nějaké jiné práci. Vždycky maluju určitou situaci, v jedinečném světle a vůni. Poslední obraz jsem takhle uviděl Nad studní (to je název lesa), šli jsme po cestě s Jaromírem Typltem – bratrem Lubomíra Typlta – a náhodou jsem se podíval do jednoho místa. Bavili jsme se jako z udělání o barevnosti.
Většina Tvých obrazů představují v podstatě jakési hlubinné sítě (struktury). Svou jistou neuchopitelností jsou přitažlivé a nedosloveností otevřené volnějším výkladům. To je jistě pro diváka výchozí možnost pro jeho vlastní imaginaci, zakoušení či bloudění, snění. Obrazy jsou si, přes různá východiska, celkem podobné – síť, živá tkáň, struktura, všeobsáhlá vazba, průhledy, souvislosti… maluješ, řečeno s nadsázkou – stále tentýž obraz?
Společným jmenovatelem těch věcí je snad masa. To je cosi, co má hloubku, co možná není jen frontálně, ale i za námi, vůkol. Nebo dokonce v nás – jako nadechnutý vzduch. Maluju velké objemy a proudy: vodu, vítr, meziprostory, tmu, čití těla, nebo les či pole, patřil by do toho dokonce i pradávný cyklus masové dopravy z dob studia akademie. Pozorovatel má v mase jinou roli, nedosahuje té výlučnosti, jako když je například před scénou. Bude rozptýlený, neurčitý, všude a nikde. Tím se proměňuje i stanoviště diváka. Kolem stanoviště a pohledu mi vznikla celá mytologie.
Masu neumím namalovat přímo, nejčastěji se do ní dostanu přes záchytné body a s jejich přispěním se ji nabifluju. Účelem není vytvořit obraz masy, jen v ní při malování skutečně přebývat. Nečekám, že divák půjde v mých stopách. Popravdě vůbec nevím, co si má divák s mým obrazem počít.
Učím se tak malovat věci, které nemají fasádu, někdy neznám ani jejich dno nebo stěny. Běžně se zabýváme jen hranicemi věcí, čili jejich povrchem, vlastně displejem, který znázorňuje nebo kamufluje jejich obsah. Displej je vidět, je to už obraz – já ale maluju něco beztvarého a bez tváře. Používám pro to arzenál popisného realizmu a cokoli, co se hodí.
Když se to popisuje, zní to složitě, ale dělám něco velmi jednoduchého, jednodušší to už víc nejde.
Co Tě k tomu vede? Co si malováním uvědomuješ, dokazuješ, ověřuješ, splňuješ?
Malováním myslím. Maluju myšlení. Myslím – a čím dál líp! – v mase. Ne v dualitách. Stejně to do nich musím překládat, když o tom chci říct druhým.
Svým studentům neříkám nic o svém vlastním díle, byl bych nejraději, kdyby vůbec netušili, co dělám. Zato usiluju, aby si osvojili právě takovéhle myšlení, při němž si všimnou nejen popředí, ale snad ještě více pozadí – a dokonce pozadí pozadí a popředí popředí…
To s tím pozadím není jen moje fantasmagorie, mám to z Rosalindy Krausové.
Nejdřív ses však proslavil svými tušovými kresbami s figurálními motivy – cyklickými propletenci, existenciálními podobenstvími, personifikacemi, groteskními hořkostmi až sysifovskými… U tebe jsou kresby a obrazy dva celkem odlišné světy. Souvisí spolu nějak?
Asi tě nepřekvapím, když v nich nevidím žádný zvláštní rozdíl, jsou pro mě dvě strany téhož. Kresby mají slyšitelnou řeč, nahlas si stěžují na nastavení světa. Malby neříkají nic, nekomunikují, ale o to víc jsou.
Ke kresbám patří mladický vzdor a metafyzická úzkost. Ale když už jsem je přežil, tak musím přijít s pozitivním řešením. Vím náhodou přesně, odkdy si to říkám: už od roku 1980.
Kdy jsi s kresbami definitivně skončil?
Mělo to několik fází: na jaře 1989 jsem se rozhodl je nevystavovat. Vznikaly ovšem dál, i když pomaleji. Přinesl jsem je do Nové síně v roce 1997, Vláďa Zadrobílek k nim vydal knihu. Naposledy se ve větší dávce objevily před čtyřmi lety v Karlíně, kam jsme je dovezli z Los Angeles. V Americe byly pochopitelně vnímány politicky, kupodivu mi to tentokrát nevadilo.
Nové kresby kreslím opravdu jen minimálně. Nedávno mi začalo záležet, aby se některé motivy staly více veřejným vlastnictvím. V rámci toho jsem namastil na tabletu pár desítek kreseb pro Literárky a možná s tím udělám ještě něco dalšího. Obrazy bych nerad medializoval, kresby ano.
Zaznamenáváš si skici k obrazům. Fixuješ si nějak zážitky, situace, nápady?
Hlavně si je nefotím! Foťák je základní zrada, krade nám pohled. Vyřeší za nás základní věci, a tím z malíře udělá blbce. Použití fotky jako skici je dneska tak masově rozšířené, že k tomu, aby byl člověk originální, by snad stačilo fotku nepoužívat. Sám fotím hodně, ale s malováním si to nepletu.
Jinak si samozřejmě pořád čmárám. Kresba je zázračná, pořád mě překvapuje, že je možná.
Podle čeho volíš konečné vyznění – například formát jednotlivých pláten? Je to pro Tebe důležitá úvaha a volba?
Jasně, formát už je obraz, přemýšlím nad ním. Formát znamená abstraktní poměr, zároveň i fyzickou velikost. Dělám ho vždycky podle těla a až druhotně podle motivu.
Obvykle dopředu vím i to, jak má vypadat prostor před obrazem a odkud má přicházet světlo. Neuvažuju scénograficky – jen vím, že obraz nekončí vrstvou malby.
A pak mám k dispozici různé utajené triky, pověry a obsese. Například na loňské výstavě u Josefa Chloupka jsem se veřejně doznal k tomu, že při šepsování maluju podprahovky. Pod další malbou přestanou být zjevné, ale jsou tam a podprahově působí.
A co barevnost? Mění se její vyznění nějak v průběhu malování? Liší se znatelně výsledek od počáteční (výchozí) představy?
Barevnost můžeš dosáhnout různými kombinacemi barev. Náhodný pozorovatel usoudí, že se barevnost mění.
Pro mě je barevnost to nejkonkrétnější na obraze. Jsem totiž Monet! To je moje největší přednost! Nečekám, že ji někdo ocení.
Jsi rychlý emotivní malíř nebo spíše postupuješ pomalu a rozvážně (opatrně)? Předěláváš jednou dokončené obrazy třeba i s odstupem času?
Zkouším obrazy provádět. To jest začít a skončit. Co nejvíce tápání přesouvám do skic a do představ.
Taky mi připadá důležité, že obrazy nenechávám nedomalované, jakkoliv v průběhu práce už vypadají docela vděčně. Nemůžou však zůstat „jako“, žádné náznaky. Musí dostat plnou dávku, raději je dotahám, vzhled je vedlejší.
Někdy je ale zkazím hned prvním nebo druhým tahem. Zmaštěný obraz někdy po letech znovu nastartuju, i když jen vzácně.
Narodil ses zde v Česku, respektive – žiješ na Moravě, pokud zrovna nepobýváš v Praze v souvislosti s učením na AVU. Existuje cosi jako české umění – způsob projevování se, svébytné akcentování – nebo dokonce jakási lokální společná paměť?
Určitě. Už samotným faktem, že jsme odsud, se do nás něco naleje zcela samovolně, nemusíme se o to snažit a taky se toho těžko můžeme zbavit. Vždycky budou spory, jak to definovat, ale základní přirozené porozumění máme v této kotlině všichni, stejně jako ho mají pro své prostředí Němci, Francouzi aj. Kvůli tomu maluju tady a ne někde jinde. Větší porozumění než to základní ovšem neočekávám.
Mezi všemi vlastnostmi českého umění univerzálně kraluje jediná: odvozenost. Styl – podle tohohle nepsaného, ale úzkostlivě dodržovaného zákona – nesmí vzniknout u nás, musí přijít výhradně jako varianta nějakého uzákoněného výrazu zvenku. Otevírači oken mají odvozenost přímo v programu, odkazují se na ni však i hlasatelé českosti. Ustavičně vyčítám teoretikům, že si bez zahraničního precedensu netroufnou nějaký ojedinělý místní jev ani uvědomit.
Máš (měl jsi) ambice prosadit se na mezinárodní scéně? Co je k takovému kroku potřeba? Je někdo z našich osobností ve výtvarném umění, kde toho úspěchu dosáhl? Kde jsou dnes hlavní centra – místa, kam by ses vydal a zakoušel aktuální trendy či mimořádně tvůrčí atmosféru?
Co to je, prosadit se? Opravdu nevím. Je to tehdy, když si tě oblíbí několik „důležitých“ kurátorů? Když se staneš mediálně známý? Když prodáváš?
V tvých věcech musí být jednak síla a nenahraditelnost, zároveň tě musí potkat šťastná souhra náhod. To jsou dvě dost odlišné věci, a když se ti přihodí pouze ta druhá, půjde o nezaslouženou výhru, ze které můžeš mít jen plytkou radost. Moralizuju, omlouvám se – ale nejdřív tě musí odměňovat, přes všechno pochybovačství, tvá vlastní práce. Když se k tomu navíc prosadíš, je to zajímavý bonus.
Pár lidí se do mezinárodní scény v posledních letech začlenilo, nejvýrazněji asi Katka Šedá, ale i další, nebudu je vyjmenovávat, ať mi prominou. Držím jim i českému umění palce. Protože kromě Kupky žádné světové umělce bohužel nemáme. Máme tvůrce, kteří se objevili ve významných souvislostech, ale tu kritickou masu nenaplnil nikdo. Moc rád bych se v tomto příkrém soudu pletl. Můžu alespoň uvést příklad autora, který netrpí odvozeností: Pavel Brázda.
Kdybych chtěl jít do světa, šel bych do Londýna. Berlín taky jde. Anebo pak do zapadákova, do Turkestánu nebo kamkoli. Já nejvíc ujíždím na Veverských Knínicích.
Sleduješ (potřebuješ) alespoň odsud zahraniční vývoj? Co říkáš trvající nevraživosti mezi „obrázkáři“ a „koncepťáky“. V čem je problém? Myslíš, že i v cizině je to takto vyhrocené?
Jistěže i v cizině existují animozity vyvinuté na stylových rozdílech. Ale nikdo si nemyslí, že řešením by bylo eliminovat nějaký žánr ze scény.
Zažil jsem skvělou rozkoš jak před obrazy, tak před koncepty, a vytáčí mě, že vůbec může spor o ty dvě polohy vzniknout. Proč mi k tomu, abych dělal co chci, vadí, že někdo dělá, co chce on? To je v principu zrůdné myšlení, při němž ze své neschopnosti viníme skupiny obyvatelstva. Z historie známe, že tenhle přístup pravidelně vyústí do nějaké hrůzy. Jestli jsou obrázky podle mě lepší, tak musím dělat obrázky takové, aby byly skutečně lepší. A jestli věřím v koncept, ať je to poznat na síle mých konceptů. Teoretici se o to můžou přít, autoři tohle právo prostě nemají. Nikdo jim přece nebrání udělat to, co obhajují. Je to tak jednoduché. Nesnáším, když se lidi mermomocí musí negativně vymezovat.
Není to hašteření spíše důsledkem nějakého problému – komplexu jen několika konkrétních lidí?
Komplex nebo problém může být bezvadnou hnací silou, sem s ním.
Debata koncept versus závěsný obraz není bohužel ani trochu věcná, je čistě mocenská. V Česku nemáme nijak rozvinutou tradici v rozlišování diskuzí věcných od mocenských.
Mimochodem, může nemorální člověk být dobrým umělcem?
Umělec asi může krást v samošce a přitom dělat silná díla. Ale nechci tím říct, že je za morálkou. Za kontroverznost se musí platit. Což se moc nedodržuje. Umělec třeba může mít velký důvod něco udělat, tak ohromující, že se vybodne na společenské úmluvy nebo zákony. Vážnost celé věci se ukáže, když se za to má jít bručet nebo jinak drsně pykat. A tak to má být! Znevážením činu by naopak bylo, kdyby se dalo spoléhat na nějaký zvláštní status uměleckého díla, který umělci automaticky zajistí protekci. Petice s žádostí o pardon bych začal organizovat ne dříve, než se ten umělecký čin ukáže jako skutečný risk.
Máš pocit, že žiješ správně, naplno, smysluplně? Kdy to jde – podle tebe – tím správným směrem (rytmem) a kdy jde o pouhé bezvýsledné povrchní hašteření?
Jasně, maximálně žít je hlavní povinností člověka, když už žije. Ale nedají se z toho vybírat jen rozinky. Žít správně, naplno, smysluplně je jenom jedna polovina věci – je nutno žít taky naprosto chybně, mdle, absurdně. Teprve když je to všecko pohromadě a nic nechybí, tak je to „správně“.
Čteš (studuješ) filozofii? Našel sis případně Tobě blízký směr, ztotožňuješ se více s nějakou školou, epochou, osobností?
Rád bych četl. Ale nemám buňky pro filozofický jazyk, takže čtu jen nesystematicky a s velkým rizikem nedorozumění. Opory pro mě jsou Merlau-Ponty, Levinas, Nietsche, Leibniz, Wittgenstein. To je odvážná směska, uznávám.
Z našich současných na mě zabírají myšlenky Petra Vopěnky, Zdeňka Kratochvíla, Jiřího Fialy nebo Miroslava Petříčka.
A co jiné oblasti – například Freud, Steiner, Jung?
U Freuda jsem měl vždycky pocit, že se zabývám Freudem – že je to jen jeho osobní problém.
Steinera jsem moc nečetl, odradilo mě, že si pro fotografování aplikoval make up, nějak jsem neshledal důvod se přes to přenést. Jeho myšlenky mi připadají vesměs samozřejmé, sám si umím namíchat lepší úlet. Daleko víc mě zajímá Hilma af Klint! Kterou ostatně Steiner na pár roků svévolně a ne zrovna šťastně ovlivnil.
Jung je miláček, čteme si ho s manželkou před spaním…
Jinak mě otravují takové ty spisy o kvantech, dračích žilách, nové vědě apod.. Snesu je jedině, když o nich mluví Václav Cílek. Taky ho máme u postele.
V čem se odlišuješ od ostatních lidí (umělců); máš schopnost pohlédnout na sebe z odstupu? V čem jsi silný jako malíř – v ruce, oku, mozku, intuici?
Ruku mám dobrou, oči čím dál lepší, imaginaci mám jakou chci. Umím uvidět obraz naráz i po formách a slyším, co si formy říkají. Se samozřejmostí chápu tělo, míň už zátiší a krajinu. Spontánně či kontrolovaně se umím přepínat z kontroly do spontánnosti a naopak. Necpu do obrazu svoje ego. Mám zvláštní schopnost na každé věci hned rozpoznat její zoufalost. Nejsem středoproudař, úspěch mě nekorumpuje a mám absolutní ambice.
To všechno vím, protože si ještě pamatuju dobu, kdy jsem tyhle věci neměl. Navíc jsem skromný.
Myslím, že jsi správně zažraný (posedlý), že vnímáš intenzivněji, bezprostředněji, bez cizích (nepřirozených) vlivů. Máš v sobě cosi co tě žene vpřed – vizi, energii, puzení… lze to nějak lépe pojmenovat? Je to mužská (lidská) ješitnost nebo spíše cosi „nad“ čemu sám nerozumíš?
Nevím, golem si nemůže přečíst svůj šém. Cítí jen tu sílu z něho.
Cítíš se osamělý? Umíš se vcítit do lidí kolem sebe? A necháváš ochotně nahlédnout do svého nitra (světa)?
Strašně bych si přál v tom nebýt sám. Když vidím, že na někoho můžu přenést něco z odpovědnosti, hned to zkouším. Proto asi i učím. Ovšemže to nejde, z principu.
Vciťování zní hezky, ale nepovažuju ho za nic a priori kladného. Zkvalitňuje manipulaci, člověk se při něm může kardinálně plést, promítá do lidí jenom sebe aj. Eva Vejražková se mi jednou svěřila, že se v druhých úplně ztrácí. Věděl jsem, o čem mluví, sám se taky musím jistit, abych si vzpomněl na návrat. Kupodivu, pro pedagogickou činnost považuju za přiměřenější roli nechápavého ignoranta…
Do nitra nikoho nahlížet nenechávám. Vytvořil jsem si bezpečný art talk, kterým mluvím s lidmi – i tady v našem rozhovoru. V nitru pořád těžím, probíhá tam industriální devastace, všechno dočista naruby, nic pro sváteční návštěvy.
Západní civilizace se nalézá v podivném stavu. Může umění nějak mírnit její sebedestruktivní náchylnosti a úchylnosti? Potřebují lidé ještě (zase) umění?
Mediální obrazy si stačí, mají svou moc, své sebevědomí, své zpětné vazby. Umění je oproti nim nafoukané, privilegované a slabé. Mělo by přejít do ilegality. Umění musí spasit svět, jak jinak. Způsobů spasení by mělo být tolik, co umělců. Mediální obrazy jsou produkty mechanizmu, umělecké obrazy ať přichází odjinud nebo ještě lépe odnikud. Jinak nezískají právo na existenci.
O Tvé obrazy je velký zájem. Čím si to vysvětluješ? Jdeš divákům nějak naproti – například vědomější otevřeností, nekomplikovaností, srozumitelností?
Přál bych si jim jít naproti. Hodně mě zajímá, že se lidi zajímají o obrazy. Ne ani, co si konkrétně myslí – imponuje mi samotný fakt, že se o ně zajímají. Nevadí mi malovat obraz pro někoho, přivítám i zadání – ačkoli ho možná nedodržím. I když nad obrazem hodně přemýšlím, nemaluju intelektuálně. Moje myšlenkové pochody zůstávají v zásadě sedlácké: jak zasít, jak přebrat hrách, jak nakopit seno, jaké bude počasí. Maluju vlastně, jen co vidím. To je skoro lidový přístup…
Věřím, že v těch obrazech něco je, a tak ten zájem beru jako přirozený fakt, ani mi zvlášť nelichotí. Jsem vždycky připravený na turbulence. Ostatně kdoví, jestli poptávku nevytvářím uměle tou svou zpomalenou prací. Potřeboval bych namalovat balík věcí, ale souběh mého šnečího tempa a zájmu sběratelů to vylučuje. Jiří Švestka mi kdysi řekl, že hlavní hrozba pro rozjetého umělce je produkce. Netušil jsem, že se jí ubráním tak dokonale.
Cítíš se být úspěšným malířem? Máš přání (cíl) viset v nějaké významné sbírce či galerii?
Ne, to jsou jen konsekvence. Úspěch mojí práce spočívá nejvíc v tom, aby to dobře začalo. A samotnému dílu předchází chytání nepatrných impulzů ze vzduchu. Takže žasnu z pohledů a vhledů, přenáším v sobě planoucí vzrušení jako v termosce. Zdali se z ní plamen dostane i do obrazu, a jestli jím zahoří i divákovo srdce, to je z půlky technický problém, stačí to jen odpovídajícně namalovat. To bych měl umět. Z druhé polovičky jde ale čistě o otázku náhody a štěstí. V každém případě napřed potřebuju mít tohle to štěstí – a štěstí viset na významném místě si vyberu až někdy.
V řadě ohledů mi připadáš rozporuplný: svobodný umělec který si vždy dělal co chce a svědomitý úředník; individualista a součást profesorského sboru; kluk z malé vísky a známý zcestovalý umělec; introvert a bojovník, stydlivý člověk a bývalý frontman rockové kapely; český vlastenec i cvičenec tai – chi; atd. Kde se nalézá ten pravý Kokolia?
Při loňské ateliérové výstavě ve Šternberku jsme si každý zvolili nějaké jméno, říkáme tomu pravé jméno. Počítačoví hráči používají výraz avatar. Byli tam například Radistka, Homouš strašný, Raketa, Hezoun, Ogar… Já jsem Zoufalec.
Radan Wagner, 2008
foto: Česká televize
