Krásný smutek a roztomilá šerednost
Podzim letošního roku patří dekadenci. Tímto fenoménem se zabývá hned několik probíhajících výstav v Praze (Rudolfinum, Dox), Brně (Dům umění) a Plzni (Západočeská galerie). V posledně jmenované je otevřena spíše komorněji zaměřená expozice malíře Josefa Bolfa (1971) a fotografa Ivana Pinkavy (1961) pod názvem Ještě místo – pustá zem.
Představovaný dialog temných „popisných“ maleb a melancholických „malířských“ fotografií jasně naznačuje, že se nejedná o laciná módní gesta. Nepřevládá zde šokující zvrácenost, úchylnost či perverznost často spojovaná s násilím, erotikou a démonizací psychických stavů. Jistě, u Pinkavy i Bolfa lze vyčíst jistou obsesi – uhranutí cílící k monotematickému projevu. Vystavující dvojice straní totiž té temnější podobě lidské duše a fyzické útrpné zkušenosti. Pro mnohé je to jednostranná posedlost, pro druhé soustředěná cesta do hlubin společné psýchy.
Oba autoři na sebe vzali břemeno nelehkého zakoušení a formulování. Jejich projevy se na výstavě doplňují a umocňují – mají podobná východiska a nahořklou chuť, ale rozdílné přednesy a ingredience. Bolf na svých olejově-tušových proškrabávaných obrazech předkládá peklo na zemi, traumatické chvíle dětství a dospívání. Jeho postavičky – napůl děti napůl plyšová zvířátka – se pohybují v běžných sídlištních kulisách. Na veřejných prostranstvích se malým bytostem dějí nejrůznější příběhy jak ze špatného snu. Uťaté údy či hlavy, hořící figuríny a všudypřítomné do široka otevřené plačící či krvácející oči… Zde dospívající jedinci přicházejí o iluze i nevinnost, o bezpečí domova a vlastní výlučnost. Ocitají se v džungli nástrah, zraňují se a spalují.
Pinkava bolestný pocit ze světa a pomíjejícího času rozehrává v prázdných ateliérových kulisách, kde nechává vyznít osamocené předměty či postavy. I on se opakovaně navrací ke střetu citlivého „já“ s bezohledným atakujícím okolím a neodkladným plynutím času. Měkkým světlem modelované situace fascinují tichým pozastavením a melancholickým povzdechem. Prázdné židle, opuštěné přikrývky, matrace, oživlá zátiší či ustrnulé akty s dekadentním gestem odkazují ke světu za clonou všedního dne.
Plzeňská výstava ukazuje v nečekané symbióze zralou tvorbu známého fotografa a dále se rozvíjející či spíše rozšiřující dílo nedávno vyšlé hvězdy české malby. Oba se každý po svém zabývají otázkou zrození, zraňování a smrti – základními momenty lidské zkušenosti. Oba své vyprávění silně a pečlivě stylizují, předvádějí jakési divadlo, s kterým se bytostně ztotožňují (přesvědčivá identifikace s dílem z nich činí špičkové autory), ale od kterého se také do jisté míry distancují. Právě schopnost naléhavě tvořit a současně uvážlivě pozorovat je vede po přijatelné a stravitelné cestě. V obou projevech nalézáme křehkost i tvrdost, skvělé řemeslo i fascinující sdělení, osobní účast a obecnější přesah. Pinkavův krásný smutek a Bolfova roztomilá šerednost jsou dekadentní, ale z tohoto světa.
Radan Wagner
Josef Bolf, Ivan Pinkava, ještě místo – pustá zem, Západočeská galerie v Plzni, kurátoři – Petr Vaňous, Petr Jindra, do 6. 2. 2011
