Karel Valter v Plzni
V současné době probíhá v Galerii města Plzně výstava pod názvem Tábor – Plzeň nabízející korespondenci a malířskou tvorbu Karla Valtera (1909 – 2006). Přibližuje jeho vztah k západočeskému regionu, kde byly v době normalizace také uspořádány jeho památné přehlídky a inspirativní setkání.
Valtrovo dílo je rozsáhlé, kvalitní, ale stále ještě nepříliš ukotvené v obecném kulturním povědomí. O existenci této nezapomenutelné osobnosti svědčily v minulosti jen ojedinělé výstavy. Díky jeho příznivcům (v čele s kurátory Vladimírem Vendou či Bronislavem Losenickým) se podařilo uspořádat několik zásadních akcí právě v Plzni. Valter, jak výstava dokládá, měl od počátku osmdesátých let v tomto regionu své příznivce i z řad výtvarníků, jakými byli Jiří Patera, Vladivoj Havlíček nebo další představitelé mladší generace. Táborský malíř se stal po roce 1989 žijící legendou, kontakty s jeho přáteli však trvaly až do konce jeho života.
Kdo byl Karel Valter? Zemřel v roce 2006 téměř ve svých sto letech jako uznávaný, avšak ne zcela proslulý umělec. Byl jihočeským patriotem, narodil se v Českých Budějovicích a žil v Táboře. Věnoval se pedagogické činnosti, v soukromí tvořil bez zvláštních ambicí překročit svůj svět. Byl respektovaným učitelem, malířem, grafikem, ale také fotografem, hudebním skladatelem a muzikantem. Ve třicátých letech, jako člen Skupiny Linie, se věnoval poetismu, surrealismu či geometrické abstrakci. Avantgardní rozlet přerušila až druhá světová válka, kterou zakusil v koncentračních táborech Terezín a Buchenwald. Tragická zkušenost změnila jeho život, hodnoty i dosavadní směřování. Po návratu do rodného kraje hledal inspiraci v důvěrně známých místech. Záznamy ze skicáků transformoval do přesahujících prožitků, které měly daleko k lítostivým a pasivně popisným výjevům. „Domnívám se, že jedním z doprovázejících prvků, které souvisí s hledáním nového, je schopnost divit se,“ poznamenal si Valter v další tvůrčí etapě do svého zápisníku.
Plzeňská výstava nabízí obrazy z posledních dvou desetiletí Valtrovy tvorby. Na nich je patrný vyzrálý a nekonvenční přístup. Původní krajinářský motiv rozpouští do četných barevných a lineárních detailů či zákoutí, aby je opět sestavil do nového celku. Výsledkem je lyrická mozaika plující v hudební harmonii s dominantním znakem či symbolem. Detail se zde pojí a prolíná s krajinným celkem – atmosférou meditativní reflexe jakéhosi „pozemského vesmíru.“ Valter k tomu poznamenává: „Říkám příroda, čímž myslím víc než samotnou krajinu, neboť tím se dotýkám všech mě pochopitelných i nepochopitelných vnitřních vztahů, které jsou v přírodě ukryté, jsou hlouběji usazené a dávají bohatší odpověď na náš život, jeho hodnotu a jeho tajemnost. A ta má nejblíže k poetizaci veškerého dění, jímž jsem při svých toulkách přírodou vždy podlehl.“
Valter byl skromným umělcem, pobývajícím v tichu svého milovaného prostředí. Nestavěl se však okázale do role zahořklého regionálního solitéra. Svou malbou byl příkladem pro další následovníky (za všechny jmenujme Ivana Ouhela) a vstřícným kolegou. Kontaktoval se pravidelně a ochotně s ostatními spřízněnými umělci. Současná výstava přibližuje nejen překrásné Valterovy krajinné obrazy, ale i korespondenci, svědectví a existenci plzeňských výtvarníků, s kterými jej spojovalo přátelství či podobné pohledy na umění. Tato přehlídka je tedy dalším dokladem mimořádně obohacující osobnosti, naplňující svůj život bez potřeby utkávat se a předvádět vlastní výlučnost.
Radan Wagner, 2013, psáno pro Literární noviny
