Ostrovy odporu
Ve Veletržním paláci se otevřela ambiciózní výstava pod názvem Ostrovy odporu. Do Národní galerie v Praze se tak po Knížákově odchodu vrací současné umění v širokém spektru. Expozice s podtitulem Mezi první a druhou moderností mapuje dění na domácí scéně v letech 1985 – 2012.
Vítaný a očekávaný počin přináší řadu odpovědí i otázek. Kombinace nedávné historie a žhavé přítomnosti vyžaduje odstup stejně jako nezbytný osobní vhled. Toho se zhostili kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi společně s Edithou Jařabovou. Výstava, která se měla původně odehrávat v kutnohorském GASKu, je výsledkem pětileté badatelské práce Vědecko-výzkumného pracoviště pražské Akademie výtvarných umění.
Ve dvou patrech Veletržního paláce naleznou návštěvníci díla více než sedmdesáti autorů zvučných i pozapomenutých jmen, která sehrála zřejmou roli v uplynulých desetiletích. Sledovaný příběh se začal odvíjet od druhé poloviny osmdesátých let, kdy nastupující generace (převážně studentů AVU a VŠUP) přišla s novým pojetím vizuálním, obsahovým i společenským. Tak se vědomě vymezila vůči starším, tehdy zhruba čtyřicetiletým, kolegům (především z Volného sdružení 12/15, Pozdě, ale přece a jeho okruhu). Jejich společným jmenovatelem byla v prvé řadě existenciální tíseň (Václav Bláha), lokální groteska (Michael Rittstein) či syrově pojatá jobovská bezvýchodnost (Jiří Sozanský). Zobrazovaný člověk ve fádních kulisách byl vystřídán postmoderní roztříštěností a nejednoznačným ornamentálním vyzněním. Na polooficiálních výstavních akcích (Konfrontace, K ROK, Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici apod.) se jevilo stále zřetelněji další směřování nesené ozvěnami dění na mezinárodní scéně. Ubývalo těsných kontaktů s undergroundem, ustupovala přímá politizace umění, o to více prorůstaly spontánní aktivity do veřejné zóny (skupina Tvrdohlaví obdržela cenu Mladého světa Bílá vrána). Ostrovy odporu se postupně stávaly živnou půdou reflexí měnící se situace.
Postmoderna, vlastní mladým rebelujícím umělcům, již nerozlišovala dosavadní „rozložení sil“ a černobílý fatální střet – dělení na oficiální a neoficiální kruhy. Sociální i politické hranice se začaly nenávratně uvolňovat. Instalace ve Veletržním paláci připomíná v lecčems toho přelomové období. Bez zvláštních fines a prezentačních vymožeností mísí rozličné projevy tak, jak tomu bývalo při vzpomínaných improvizačních výstavách v prostorách kulturních domů či soukromých ateliérech. Dnešní divák (zvláště mladší či zahraniční) by si však zasloužil větší vstřícnost. V orientaci problematiky by jistě pomohly třeba i stručné doprovodné texty na panelážích, náznak motivů kurátorského výběru a třídění, nástin tehdejších poměrů, diskusí apod. Úvodní hesla při vstupu jako jsou: archív, dokumentace, nenápadné tendence, archeologie či nomádství, nestačí a jsou příliš zahleděná do sebe.
V jednom sledu tak můžeme na výstavě sledovat díla počáteční postmoderní generace pracující ještě s tradičním obrazem v nové poetice. Jan Merta, Stanislav Diviš, Tomáš Císařovský nebo Antonín Střížek jsou zastoupeni svým typickým ustáleným projevem. Jiří David pak s proměnlivým rukopisem a tematickým střídáním prochází expozicí jak červená nit. Právě na jeho příkladu je znát touha a chuť vyzkoušet si veškeré možnosti, které přinesla doba nepřející již dogmatickým kánonům. Sochy jsou zastoupeny minimálně. Chybí nezpochybnitelná díla Jaroslava Róny, Stefana Milkova, Jana Ambrůze, Michala Šaršeho a mnohých dalších postav tehdejšího výstavního i organizačního dění. Prostor zde zabydlují převážně objekty, instalace a fotografie reprezentované spíše mladšími autory, akcentujícími více konceptuální východiska (Pavel Humhal, Petr Lysáček či Milena Dopitová). Sympatické je zařazení poučených věrozvěstů zesnulého Martina Johna a Vladimíra Skrepla. Zarážející je pak absence důležitých jmen na úkor zde možná zbytečných aktuálních projevů. Nelze nezmínit chybějící či upozaděné: Otto Plachta, Martina Mainera, Jan Pištěka, Margitu Titlovou, Vladimíra Mertu, Michal Singera, Romana Traburu, Michala Gabriela, Svatopluka Klimeše, Petra Vaněčka a řadu dalších.
Postmoderna není jen hravost, distance, ironie, citace a osvobozující uvolněnost. Popírá jednotu, stabilitu a víru v přímé uchopení a napravení světa tak, jak tomu bylo u avantgard. Kromě mystifikací a relativizací všeho druhu zahrnuje také ve své nebývalé tolerantní rozevřenosti jiné, možná zarputilejší, cesty. Vymyká se jakékoliv striktní definici (to ostatně dokazují studie ve sborníku České umění 1980 – 2010, který právě vyšel). Ukazuje, že je variabilitou a není lineárně vedenou doktrínou. Pod „ostrovy odporu“ kdesi tiše spočívá neviditelná, ale přítomná Atlantida jako symbol evropských hodnot zavazujících a přetrvávajících. „Postmoderní doba je lyrická, v jakémsi neustálém vytržení, ale současně je nehybná: nelze v ní nijak jednat,“ praví ve své eseji Václav Bělohradský. Perioda mezi první a druhou modernou je taková. Přinesla, jak výstava dokládá, spoustu dobrého umění a potřebného ohledávání rozkrytého terénu. Kam se příběh bude dál vinout, ukáže čas. „Po delší přestávce všeobecné depolitizace, kdy byl veřejný prostor opuštěn, dokumentární metody v umění znovu ožívají. Věří se, že jsou zárukou obnovy kritického vztahu k sociální a politické skutečnosti a že se v nich snad naposled dotýkáme zbytku něčeho skutečně skutečného“, (Jiří Ševčík). Možná se tedy na obzoru rýsuje nová moderna…
Výstava Ostrovy odporu ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze potrvá do 1. 7. 2012
Radan Wagner, 2012, psáno pro Literární noviny
