Podobenství Jaroslava Róny
V těchto dnech probíhá v židovské galerii Roberta Guttmana výstava Jaroslava Róny (nar. 1957). V jednoduchém intimním prostoru na pražském Starém Městě zde představuje svou tvorbu malířskou, sochařskou, ale i drobné tušové kresby. Pod výmluvným názvem Podobenství se klade v expozici důraz na nejnovější obrazy.
Česká výtvarná scéna trpí nedostatkem skutečných osobností, respektive autorů pevných ve svých zásadách a čitelných v autentickém kontinuálním směřování. Róna se k takovým případům dá směle řadit. Přesto je oslavován i zatracován; pro své nadčasové apelační vize veleben, ale stejně tak (a stále častěji) ostentativně přehlížen coby nepoužitelný pro současný (pokud možno mladý) tzv. umělecký provoz. Ani vlastními „produkty“, ale ani svým naturelem – coby osamělý romantický bohatýr – se nedá zařadit a zpacifikovat. Je totiž sebestředný, sarkastický, někdy arogantní, zpravidla však pozorný k upřímnému (roz)hovoru a emfatický k „tomu“ podstatnému a citlivému. Róna je nekompromisní ve svých soudech a gestech. Jako profesor pražské AVU má s touto vybočující vlastností jistě notné zkušenosti. O střety na půdě různých názorových a zájmových skupin zde není jistě nouze. Ale vraťme se k samotné výstavě, i když právě stručně nastíněný charakterový rejstřík souvisí bezprostředně s nahlíženým dílem. Róna maluje a sochá sebe, tedy výhradně svůj pocit ze světa, ponoru do podvědomí a „cest“ do dávné minulosti i vzdálené budoucnosti. Jeho kompaktní a přitom různorodá práce nešustí uměleckými časopisy a publikacemi. Jistěže se také jinde inspiruje – a nebo spíše: někdy vědomě cosi cituje a to pak přetváří do svého osobitého stylu a hodnotového systému.
Necháme-li se obestoupit exponáty současné výstavy, je okamžitě zřejmý jeden společný jmenovatel: naléhavost! Róna, jinak spíše neskromný umělec, nemaluje – domnívám se – pouze pro zábavu, seberealizaci a pro touhu exhibovat vlastní dominující výlučnost. Je především přímo a (ne)vědomě napojen na jakýsi spodní mateční proud (světa, kosmu,vůle) a hledí tak do tváře neradostné, úzkostné, konfrontační, tajemné, někdy až zdrcující pravdě. Její podoba, uvědomíme-li si širší souvislosti, je vskutku temná, nihilistická, bezcharakterní, nikoliv však beznadějná. A Róna má dar spojovat jednotlivé jevy (zážitky z četby či filmu, byvší sny, napadnuté vize, vrstevnaté symboly, silné příběhy) a zahalit je scelujícím ponurým sfumatem divné planetární chandry a mýtické nepolevující předurčenosti. Některé z vystavených obrazů: Galéra (na místo otroků, kostlivci již pádlují z kupami rudě zbarvené hmoty), Bazén (temná opuštěná nádrž – lázeň olejnaté tekutiny v odcizeném uzavřeném prostoru), Modrá opice (svírá v náručí své mládě na pozadí žhnoucího požáru džungle), Rajská zahrada (na místo biblického ráje se lidský pár ocitl uprostřed labyrintu holých cel, uschlých stromů a divé zvěře).
Vystavená díla převážně větších rozměrů v sobě stále mají onen „rónovský“ hutný náboj, jasnou artikulaci, nekompromisní dramatiku, morální patos, nepřestávající pocit ohrožení, osamění, ale i touhu vzhlížet k transcendentním obzorům (lepším světům, bohům, bližním?) a tušeným silám – ke všemocnému hybateli.Tyto obrazy jsou jakýmsi pandánem ke starším, zjevněji mytologickým (mnohdy zvířecím), zemitým kompozicím. Jsou pokračujícími kroky odvíjejícími se od doby tzv. umanutých kreseb z konce devadesátých let, které jsou na výstavě také symbolicky zastoupeny (vyšly knižně v roce 2002). To co dříve umělec naznačoval prostřednictvím „archeologických“ fragmentů a dalších více méně jasně odkazujících znaků, se v posledních letech snaží včlenit do uvěřitelnějšího či spíše uchopitelnějšího temného či teskného příběhu, do podobenství. V druhé polovině devadesátých let se Rónovy obrazy stávaly pravděpodobnějším výjevem, situací přeneseou do obecně navyklé optické perspektivy. Jsme zde svědky celkového zklidnění, zpřehlednění, jakéhosi nového klasicismu. S tím přichází jednota prostoru, času a děje. Vstupuje (po delším čase a možná i překvapivě) stafáž, lidská postava, člověk. Příběh dostává měřítko, niternější subjektivitu (promítá se zde jistě také důsledek překonané osobní krize) a nově i kontemplativnější fazety, snad i pokoru a jinou (sebe)reflexi projevující se na obrazech dosud nefrekventovaným tématem putování a snění.
Většina vystavených obrazů vznikla v posledních dvou letech, několik doplňujících plastik pochází z různých období. Na počátku této malířské řady stojí velké plátno Příběh tlouštíka (2007) ilustrujícího Kafkův sen z jeho povídky Popis jednoho zápasu. Na nosítkách nesený zavalitý muž, rozmlouvá tak jako Budha, s okolní krajinou, splývá s celou přírodou, až nakonec utone v řece. Toto téma je jistě nadčasové. Ostatně Róna se neskrývá ani výjevům z přítomné či budoucí společnosti. Současnou civilizaci (tak jako Římskou říši před svým pádem) vnímá jako sebedestruktivní, zpupnou, prostou míry, pokory a odpovědnosti. To také dokládají obrazy z letošního roku: Sodoma, Někdy na východě, Hněvy bohů, Krajina s lodním vrakem či již zmíněný Bazén, který patří k nejpůsobivějším malbám celé Rónovy tvorby.
Výstava, otevřená jen několik metrů od pomníku Franze Kafky, potvrzuje Rónovy dosahované kvality a zároveň odkrývá další smysluplný posun, neobyčejnou imaginaci, skvělé řemeslo, krásu i obsažnost. Róna už měl být dávno umělcem světovým. Proč tomu tak není, ví jen Bůh, Osud a manželé Ševčíkovi. Tento deficit však trvá jen díváme-li se směrem horizontálním. Na vertikále času je již jasno.
Radan Wagner, 2009, psáno pro Literární noviny
Jaroslav Róna, Podobenství, Galerie Roberta Guttmana, Praha, do 10. května 2009, kurátor Arno Pařík