HISTORIE Aventinská mansarda
Volný historický cyklus ohlížející se po významných kulturních místech, spolcích, výstavních síních a galeriích se tentokrát týká slavné Aventinské mansardy i jejího iniciátora Otakara Štorch-Mariena. Je připomínkou nejen mimořádně rozprostřených aktivit, ale i nevídaného osobního zaujetí. Až vizionářsky odvážná cesta lemovaná dobovými reáliemi vedla k vrcholům sahajícím k mezinárodním souvislostem, ale časem také upadla do propasti plné závisti, finančních problémů a temné stránky skutečnosti. Dnes však v naší paměti přetrvávají dosažené a stále rezonující pozitivní skutky.
Situace po první světové válce byla po celé Evropě i v samostatném Československu v mnoha ohledech příznivá. Po roce 1918 se již bez monarchistické cenzury náhle odkryla úrodná půda pro zrození i zrání uvolněné energie rovněž na kulturním poli. V té době je ustaven zákon o veřejných knihovnách – uzákoněna je rovněž svoboda tisku a shromažďování či spolčování směřující tak k zmírnění eskalace sociálního napětí. Do zpřístupněných knihovních fondů však není dále moc co nakupovat – začíná se tedy s překlady světové, většinou klasické, literatury. Již v lednu 1919 se schází valná hromada knihkupců a nakladatelů, které se mimo jiné zúčastňují legendární Jan Otta či František Topič; roku 1026 je založen klub moderních nakladatelů Kmen a vydává svůj almanach, pořádá přednášky či výstavy. Vedle již stávajících firem se širším záběrem se během dvacátých let vyjevují unikátní a na ryzí kvalitu zaměřené subjekty. SVU Mánes vydává vedle beletrie Dějiny výtvarných umění nebo dílo Antonína Slavíčka či Adolfa Hoffmeistra a dále pokračují či teprve zahajují svou činnost jiní, jejichž produkci dodnes vyhledáváme a ceníme v antikvariátech či dokonce na aukcích. Jmenujme alespoň některé z nich: Vilímek, Topič, Štenc, Borový, Petr, Srdce, Hejda a Tuček, Knihy dobrých autorů, Dobré dílo, Sfinx, Symposion a další.
V rámci tohoto rozkvětu nastupuje na scénu mladý, ambiciózní a kultivovaný kolínský rodák Otakar Štorch-Marien (1897 – 1974) se svým Aventinem. Pro osobní charisma a podnikatelskou odvahu přichází záhy do styku s klíčovými i začínajícími autory. S nevšedním instinktem vyhledává a vydává domácí i světovou beletrii, poezii, divadelní hry, ale i dosud chybějící zásadní práce v oblasti naučné, či uměleckohistorické (filozoficky bazální pětisvazkové Dějiny umění Elie Faura, u jejichž české realizace stáli „francouzští“ Josef Šíma či Václav Nebeský). Štorch-Marien vnímal svou profesi v mezioborových souvislostech. Pro svůj velkorysý projekt tak záhy získal bratry Čapky, Františka Langra, F. X. Šaldu, Jiřího Karáska ze Lvovic, Jaroslava Durycha, A. M. Tilschovou, Rudolfa Medka, Antonína Sovu, Richarda Weinera, J. S. Machara, Vítězslava Nezvala, Ladislava Vančuru, Matěje Čapka-Choda, Ladislava Klímu, Olgu Scheinpflugovou a další osobnosti pocházející z různých a mnohdy „nepřátelských táborů“. Úpravy knih byly zadávány rovněž autoritám – moderním tvůrcům: Josefovi Čapkovi, V. H. Brunerovi či Františku Muzikovi s ilustracemi veřejností oslavovanými (Máj Karla Hynka Máchy podle Jana Zrzavého) i skandalizovanými (Babička Boženy Němcové s doprovodem Václava Špály).
Také výtvarná oblast byla Aventinem mapována a průkopnicky publikována. Vzpomeňme Umění po impresionismu Václava Nebeského, které se stalo vedle Kubismu Vincence Kramáře prvním souborným přehledem moderního umění. (Nebeský také sál za pověstnou Výstavou francouzského umění z roku 1923 shlédnutou 40 tisíci návštěvníky Obecního domu, kde bylo instalováno na 300 obrazů a 70 plastik; mimo Francii nebyla tak rozsáhlá expozice dosud uskutečněna. A díky 5 milionům korun uvolněných státem, byla zde zakoupena díla, která dnes tvoří unikátní Sbírku francouzského umění v Národní galerii v Praze).
Ale zpět přímo k Štorchu-Marienovi. Po zdárně rozjeté knižní produkci začaly roku 1925 vycházet také Rozpravy Aventina – nakladatelský a kulturní časopis, první svého druhu u nás. Na něm se výtvarně podílel Adolf Hoffmeister, František Muzika či Zdeněk Kratochvíl, texty přispívali (jinak nesmiřitelní) kritici Arne Novák, Otokar Fischer i F. X. Šalda, ale třeba i „korespondent“ Josef Šíma svým pravidelným Kaleidoskopem doprovázeným vlastními kresbami.
Výstavní činnost Aventina je spojena až s přesídlením nakladatelství ze Žižkova do nenápadného Zedwitrovského paláce v Purkyňově ulici na Novém Městě pražském. Zde vznikla na podzim roku 1927 legendární Aventinská mansarda – tedy výstavní síň „francouzského typu“ s interiérem vybaveným krásnými lustry, perskými koberci, starožitným nábytkem, také však knihovnou a časopisy k volnému čtení. I když se objevily první příznaky „krize české knihy“, proběhlo slavné noční otevření (ve 22 hodin) v optimistické atmosféře. První výstava patřila Janu Zrzavému a jeho ilustracím Kytice Karla Jaromíra Erbena. Dále následovaly: Vlastimil Hofman, Josef Šíma, Rudolf Kremlička, Jindřich Štýrský a Toyen, Česká fotografie, souborná prodejní výstava na téma Květiny („Moderní člověk dává darem moderní díla“) či výstava již zesnulého Bohumila Kubišty.
Právě v souvislosti s Kubištovou expozicí (vesměs neprodaných 33 obrazů kreseb a grafik) se v roce 1929 rozpoutal ostrý útok směřující na trvalý nezájem státních institucí. Hned po smrti Kubištově (1918) dokonce odmítlo tehdejší kuratorium Moderní galerie přijmout darem malířův obraz z pozůstalosti. Ani s odstupem více než desetiletým se nic nezměnilo. Na výzvu kulturní veřejnosti k nákupu obrazů nereagoval ani tentokrát zjevně konzervativní expertní sbor ve složení: Vincenc Beneš, Kamil Hilbert, Pavel Janák, Celda Klouček, K. B. Mádl, Antonín Matějček, Jakub Obrovský, T. F. Šimon, V. V. Štech a Max Švabinský. Poměry tedy nebyly tak idylické jak se dnes zdá. Tato kauza se pak přenesla také na stránky revue výtvarného umění Musaion, měsíčníku Aventinem nedávno založeného společně s prvním filmovým časopisem Studio.
V roce 1929 byla uspořádána v galerii výstava 10 let Aventina 1919 – 1929, bilanční přehled nakladatelství s krásným katalogem v úpravě Františka Muziky. Téhož roku 29. října přišel na newyorské burze pověstný „černý pátek“ startující celosvětovou hospodářskou krizi, která však dosud hmatatelně nepřekročila československé hranice. V Aventinské mansardě tak mohly být smělé plány dále naplňovány – tentokrát již druhou výstavou Štýrského a Toyen zahájenou oslavně Vítězslavem Nezvalem. V tom čase byl smutný konec Aventina ještě v nedohlednu.
Aventinská mansarda se zapsala do českých dějin umění. Její majitel byl také galeristou, spisovatelem, ale i mecenášem a sběratelem, který spojil svou hlavní profesi s výtvarnou tvorbou (u nás je možné srovnání jen s činností Topičova salonu, který zde působil již od roku 1894; o něm jsme informovali v dřívějším vydání Revue Art). V poslední sezoně 1930 – 31 se stala kvalita poněkud rozkolísanou. Celospolečenské i firemní finanční problémy sehrály jistě také svou roli. Zanedlouho Aventinum zbankrotovalo.
V poválečné době se přes dílčí pokusy o znovu vzkříšení trvale nezdařily a Štorch-Marien se musel s touto skutečností smířit. Po roce 1948 to však ostatně už ani jinak nemohlo být. Tento dříve tak úspěšný podnikatel se stal knihkupcem ve veřejnoprávních službách, respektive působil v rámci právě zřízeného Ústředí lidové a umělecké tvorby (ÚLUV) s časopisem Tvar. Na něm se významně podílel malíř, grafik, ale i teoretik Jan Kotík. „Stal jsem se tedy knihkupcem – když jsem nemohl knihy vydávat, mohl jsem je alespoň prodávat. A bylo mi dopřáno budovat prodejnu zcela podle svého, protože mi vedení do ničeho nemluvilo,“ vzpomíná Štorch-Marien ve svých memoárech. A tak ke knihám, již pod křídly ČFVU – Díla, brzo přibyla rámovaná grafika a prodej reprodukcí. Za vzorně aranžovanou výlohou vzbuzovaly vstřícnou pozornost (Picassova Guernica) i trapné pohoršení (Modiglianiho Ženský akt). Vedle pražské tématiky zde byly k mání grafické listy Maxe Švabinského, Františka Tichého nebo Richarda Fremunda. Do Platýza také přicházeli zbylí (ti co nezemřeli nebo se nedistancovali od „ztroskotance“) i noví přátelé. Dokladem této srdečnosti je pozoruhodná „Kniha přátelství“ kam se hosté svérázně zaznamenávali. Mezi ně patřili: V. Kubašta, F. Kožík, F. Langer, J. Chalupecký, V. V. Štech, L. Dostálová, H. Volavková, V. Vydra, V. Chochola, D. Šidelář, K. Lhoták, V. Neff, J. Neumann, J. Werich, C. Bouda, J. Picka, F. Muzika, J. Slavíček, M. Švabinský, J. Zrzavý, V. Vingler, E. Frinta, K. Černý, J. Kotík, M. Hegar, V. Vrbová a mnozí další.
Během šedesátého roku vyšel z voleb nový výbor Fondu – na místo přejícího „protektora“ Hegara nastoupil likvidační funkcionář s úmyslem zadusit jinak prosperující knihkupectví s galerií. Tak roku 1961 nastal i konec Štorch-Marienův a jeho třiačtyřicetileté kariéry ve službách knihy a výtvarného umění. Byl jistě a bez přestání silným i pokorným člověkem, což je – nebo by alespoň mělo být – totéž: nedělitelné.
Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art