Dávám průchod všem přirozenostem (2005)
Zlatuše Müller
Zlatuse Müller je zvláštní nezařaditelnou ženou pohybující se na pomezí různých oborů. Proslavila se jako excentrická modelka, dnes ale spíše sama fotografuje, vytváří kostýmy a organizuje netradiční akce a hýřivé masopustní karnevaly. Je čímsi tajemná, avšak sdělná a nebývale otevřená. Vedle výchovy dětí stíhá s nakažlivou energií naplňovat své vytčené cíle. V pražských ulicích ji můžete zahlédnout na kole v čapce z ptačích pér či pestrobarevném originálním ustrojení jak nejspíš s elegancí sobě vlastní míří za dalším dobrodružstvím, které ovšem nachází i v zdánlivě obyčejných věcech a událostech všedního dne. Sešli jsme se v jejím letenském ateliéru, kde mi předvedla svou novou kolekci černobílých fotografií.
Zlatuše, jsi výrazná postava současného kulturního života v Praze. Známá, pro mnohé však těžko postižitelná a zařaditelná, nerespektující zavedené hranice oborů. Jsi jednou objektem (modelkou), podruhé subjektem (fotografkou), navíc iniciátorkou prazvláštních akcí. Co stálo na počátku tohoto Tvého netradičního rozletu?
To se dá těžko určit. Jsem taková, co považovat za začátek… pamatuji si že jsem se začala uvědomovat ve třinácti letech a ty sny jsou stále stejné a já si je stále plním.
Byla jsi modelkou díky náhodě (setkání) nebo jsi k tomu směřovala vědomě a cíleně?
Právě v těch třinácti letech jsem si začala navrhovat a tvořit oblečení. Tenkrát v obchodech nic nebylo a já jsem si své šatstvo vymýšlela a sama i realizovala. Hrála jsem divadlo a měla jsem hlavu plnou snů. Úplně přirozeně jsem se viděla se svými oblečky na přehlídkových molech. Režírovala jsem si ta módní představení, kreslila, malovala, tancovala, psala scénáře, pózovala fotografům a vymýšlela si kompozice záběrů, učila se italsky, francouzsky, anglicky, španělsky… Původně jsem chtěla být zpěvačkou, poté malířkou a nakonec herečkou. To k modelce nemá daleko, chichichi…
Co jsi předváděla? Sebe, oblečení, produkty nebo ses podílela na alternativních projektech? Šlo Ti o peníze, neodbytný exhibicionismus, snobství?
Dodnes předvádím jen sama sebe. Zezačátku jsem předváděla na sobě své oblečky. Ty jsem pak prodávala na svých privátních večírcích. Poté přišly na řadu alternativní projekty. Nakonec velké komerční akce. Vše začalo být větší a rychlejší. Nyní se navracím do srdce svého, zklidňuji, abych mohla vyslyšet volání své divočiny… O co mi šlo? O všechno. Všechno co dělám, dělám naplno. Je třeba si naslouchat a poté mít tolik odvahy a síly uskutečňovat své touhy a sny. Úspěch a peníze se obvykle dostaví. Energie vložená do jakékoli lidské činnosti je vždy znatelná. Exhibicionismus je mi vlastní. Snobství nesnáším.
Myslím, že vyzařuješ energii, která komerční fádní focení spíše narušuje a tříští – nepřispívá jistě k celkovému přání zadavatele. Tvůj odchod k aktivní (tvůrčí) účasti na fotografování byl proto zřejmě brzo na spadnutí. Kdy a jak němu došlo?
Rozhodnutí které mě vedlo k fotografii byl fakt, že jsem toužila mít zdokumentované své kreace dřív než je prodám. Stále jsem někoho otravovala ať mě v tom vyfotí. Nic z toho, co mi kdo nafotil se mi nelíbilo. Bylo mi jasné, že se to budu muset naučit sama. Stále jsem to oddalovala, stále bylo něco zajímavějšího v mém životě než se učit tankovat a vyvolávat filmy. Přispěla k tomu i zakázka mého obdivovatele. Chtěl, abych mu nafotila 12-ti stránkový kalendář, kde na každé straně budu představovat jinou ženou. A to byla hozená rukavice. Vymyslela jsem si všech dvanáct měsíců a navíc i titulku. Připravila si jednotlivé stylizace a společně s Idou Saudkovou jsme kalendář realizovaly. Fotografování mě baví na obou stranách fotoaparátu. Jak v roli modelky tak v pozici tvůrce.
Pak následovala doba studií, cesta do Itálie, další hledání podoby vlastní cesty? Od dětství jsem snila, že budu cestovat. Maminka se mi smála, že se mi to nikdy nepodaří, protože žijeme v komunismu. Neposlouchala jsem ji a vše se mi splnilo. Po talentových zkouškách na Divadelní Akademii Muzických Umění, obor scénografie, jsem byla přijata. Nastala sametová revoluce a já jsem odcestovala do Mexika. Tam jsem dosáhla naprostého vrcholu v roli modelky, protože jsem byla bílá a vysoká. Byla jsem tam fotografována, vystupovala jsem v televizním zábavném pořadu, jela turné s populárním mexickým zpěvákem. V mezičase jsem navštěvovala kursy španělštiny na Universitě pro cizince v Mexiko D.F. a naučila se španělsky. Po půl roce pobytu v zemi jsem získala účast na Mezinárodním sochařském festivalu v Oaxace jako sochařka. Pomalovala jsem tam obětní kámen lidovými motivy z jižní Moravy a místní noviny o mě napsali, že jsem spojila aztécké a slovanské umění v kamennou sochu. Ještě před revolucí jsem získala jazykové stipendium na Universitu pro cizince v Perugii a naučila se italsky. Itálie se mi stala druhým domovem. Následovala koprodukce revuálniho programu – turné po Sicílii. Z mexického modelingu a sicilské produkce jsem si přivezla peníze domů na studia. V prvním ročníku na DAMU jsem se vůbec nemohla zařadit mezi studenty. Nakonec jsem na katedře scénografie objevila jednu malou prázdnou černou místnost. Fotokomoru a tam jsem se na několik let uchýlila.
U tebe je patrná záliba v rafinovaném, trochu až dekadentním aranžování, kombinování stylů, teatrálnost v dobrém slova smyslu, cit pro přitažlivou vizualizaci atmosféry i příběhu. Takže scénografii, myslím, přenášíš do běžného života i focení. Vidíš to taky tak, Zlatuše?
Ano, baví mě si hrát, život beru jako roli na divadle. Když už mám dost dramatu odlehčím to komedií. A může být i absurdní. Baví mě kontrasty. Ano užívám si přítomné chvíle a té dávám všechno. Jako by už potom nemělo nic být. Ráda se směji. Ráda se toulám. Ráda objevuji. A to jsou příběhy, ty nejlepší jsou mezi lidmi a tak mě baví se s nimi bavit. Ráda je bavím, baví mě když se smějí a když mají chuť mě poslouchat. Když vyprávím příběhy trochu to opepřím a tak trochu je načechrám a ono je to potom i více fotogenické. Úplně to vidím! Svůj život neodděluji od fotografie. Je to jedno a to samé. Přes objektiv se mi zdá všechno půvabnější. To všechno si kombinuji a třeba i velmi nesourodě. Dokážu si z toho udělat radost a hlavně i přednost.
Sledovala si v době svých studií volné výtvarné umění, ovlivnilo Tě výrazněji?
Sleduji to stále, jsem hrozně zvědavá a to mě pudí být vždy tam, kde se něco děje. V podstatě žiji ve svém umělém světě a cítím z vesmíru jeho aktuální proudy. Napojuji se na ně a to mě nutí k tvorbě. Výtvarné umění je mi ze všech umění nejbližší a cítím se být jeho součástí.
Zásadní bylo jistě Tvé setkání a další soužití s Tvým manželem Rostislavem M. Müllerem… vystudovaným architektem, s člověkem, mnoha nadání… Pamatuji se na vaši výstavu POOH – YIIH v pražském klubu Radost FX v roce 2001, postavenou na cyklu, který „reportážně“ přibližoval průběh Tvého početí, těhotenství i porodu, kdy jsi na svět přivedla syna. Proč jste měli potřebu tuto intimní událost zveřejňovat, navíc v klubu, který je spíše barem než galerií?
Tak, jak jsem již řekla, můj život přes objektiv se mi zdá daleko zajímavější. A je mi jedno zda-li jsem před nebo za objektivem. Když jsem před objektivem, vím, že tu fotografii nezkazím. Vím jak to vypadá přes čočku a umím se „nastavit“. Konečně jsem potkala někoho, kdo mě umí vyportrétovat a s kým si můžu náš svět zachytit v obraze. Hrozně ráda si ten svůj život prohlížím. Bylo tedy nad míru přirozené zachytit takovou událost jako je narození našeho dítěte. A na myšlenku udělat z fotografií výstavu nás přivedla šéfredaktorka časopisu Fotografie magazín. Byli jsme nominování v soutěži AGFA za digitální portrét a letěli jsme společně do Barcelony. Já jsem byla v sedmém měsíci. Ona, /tehdy se psal rok 2000/ řekla, že ještě nikdy nikdo tento příběh každého z nás nefotografoval jako story. A je to logické. Musí k tomu být dva, kteří umí fotografovat a musí to být jejich dítě aby souhlasili s uveřejněním. Rostislav ten příběh postavil. Fotografovali jsme od početí přes narození až po prvních devět měsíců života dítěte všemožnými digitálními fotoaparáty i klasickým Hasselbladem. Z vybraných snímků jsme nechali udělat velké negativy a z těch jsme si nechali nazvětšovat jedenáct velkoformatových fotografii klasickou mokrou cestou, tudíž na fotopapír. Klub, který měl v té době dobře zavedenou výstavní galerii jsme si vybrali proto, že jsme se tam s Rostislavem poznali a taky proto, že majitelé klubu se stali kmotry našich dětí. Navíc sdělení, které bylo ve fotografiích bylo právě určeno všem těm co tam chodí. A i zpětně teď mohu s jistotou říci, že to bylo skvělé místo pro premiéru tak silného fotopříběhu.
Jaká byla na výstavu reakce? Byli jste zvědaví nebo to pro vás skončilo vytčeným gestem, jímž jste chtěli zvěstovat světu tuto vzácnou – sic rodinnou – událost? Přitahuje Tě snad voyerismus, spoluúčast diváka, obdiv…?
95 % reakcí na výstavu bylo pozitivních. Lidé si nejvíce všímali lásky, která vyzařuje z fotografií. To je fascinovalo. Tuto výstavu jsme si opravdu udělali z lásky. Nakonec jsme ji celou kompletně prodali. Koupila si ji italská umělecká nadace. A to velmi potěší. Vůbec jsme to nečekali. Když se nám podaří něco mimořádného, tak proč to nechávat v „šuplíku“…
V cyklu POOH – YIIH jsi vystupovala jako žena – matka– symbol – archetyp, tedy spíše jako anonymní postava, řekl bych. Na snímku Gabiny Fárové si naopak jednoznačně konkrétní Zlatuše. Je to kompozice, která je opravdu ojedinělá a proslavila Gabinu i Tebe. Je sugestivní, nenucená, přesto aranžovaná, smyslná, není ale povrchní, je hřejivě ženská a zároveň varovná. Hledíme zde zkrátka na „femme fatale“. Vznikla ještě před zmíněným „porodním cyklem“?
Portrét Zlatuše vznikl v době, kdy jsem začínala fotografovat, tehdy jsem byla na hony vzdálena představám že se stanu matkou. Je velký rozdíl prezentovat jeden portrét a cyklus fotografií, které jsou uceleným příběhem. Nedá se to srovnávat. Stále jsem to já. To všechno se děje uvnitř mě a jak plyne život, nese to s sebou různá období, ve kterých převládají různé archetypy, které se ve mě různě proměňují, mizí a zase se vracejí vždy však obohacené o nová poznání. Jedno bez druhého neexistuje.
Jak focení tenkrát probíhalo? Gabina Tě připravovala dlouho nebo šlo o šťastný okamžik, letmé pohnutí a vnuknutí? Existují ještě další fotky z toho dne? Třeba odkryté?
Tu fotografii jsem si vymyslela den před samotným focením. V té době jsem s Gabinou dost intenzivně fotografovala. Stále jsem byla u ní v atelieru a jako modelka jsem byla neustále k dispozici. Fotografie mě naprosto pohltila. Zajímalo mě jen kolik stupňů má mít vývojka a jak zvětšovat fotografie. Doma před zrcadlem jsem si nazkoušela pózu. Celý svět se v té době točil kolem mého poprsí… V den kdy fotografie vznikla jsme u Gabiny v atelieru večeřeli, u stolu byli i jiní lidé. Po večeři jsem vstala a řekla jsem Gabině, že jsem vymyslela skvělý záběr. Ona mi půjčila svou černou tužku na oči, obtáhla mi je a já jsem si zvedla dlouhé vlasy, tuším že Gabina neměla gumičku a tak jsme do drdolu zabodli obyčejnou tužku. Svlékla jsem se a sevřela prsy. Gabina rozsvítila lampu a já se na ni hluboce a dlouze podívala…
Gabina nafotila jeden svitkový film. Hned jsme jej společně natankovaly a věnovaly se procesu vyvolávání. Bylo nám jasné, že se nám podařilo něco jedinečného. Počkaly jsme až film uschne, udělaly kontakty a okamžitě jsme vybraly ten nejlepší záběr. Obě jsme se na něm shodly. Gabina za mé asistence nazvětšovala první fotografii na A4 papír mat. Originál mi věnovala. Stále ho mám v booku. Odkryté záběry neexistují.
Snímek s názvem Zlatuše oslovuje i lidi, kteří se o fotografii moc nezajímají. Něco tam podprahově funguje… Jak se vidíš v této situaci Ty?
V tom pohledu je vše co v sobě mám. Dokonce i to co nevím je v tom pohledu obsaženo. Přesahuje to můj současný život. Navíc v té době jsem v hlavě měla jen fotografii, a proto jsem to jejím prostřednictvím mohla sdělit. A opět tu energii můžete vidět i cítit. To je to, co podprahově funguje. Je tam všechno. Jsem to já a nejsem to já. Spousta lidí mě na ní nepoznala. Mnoho lidí mi nechtělo věřit, že jsem to já. A já sama sebe na fotografiích též vnímám jako energii, která je zachycena v čase…
Kdo ještě Tě takto soustředěně fotil? (myslím tady Krause…)
Již rok mě intenzivně fotografuje Rostislav Maria Müller. Připravujeme výstavu. Myslím, že mě fotografuje opravdu skvěle. Nechte se překvapit.
Máš při focení nějaký zvláštní pocit, nebo třeba rituál, zásady, nálady, vzrušení…?
Ano, vždy mě to zcela pohltí. Pro fotografii jsem schopna udělat cokoli. Je to jako rychlý kolotoč. Zamotá se mi hlava a už letím. Stejné pocity mám, když dělám cokoli, co mě nadmíru baví. Je to vzrušení. Ano.
Sama se také v poslední době dost věnuješ fotografování. Máš určité téma, cíle, směřování?
Fotografování je součástí mé výtvarné tvorby. Fotografování jsem připojila ke své vizuální tvorbě a do povědomí veřejnosti jsem se dostala pravě díky ní. Věnuji se muzickým uměním a všechna je propojuji. Proto jsem studovala scénografii. Je to takový všeobjímající obor. V tuto chvíli mé téma jsou tradice. Naše děti povyrostly a je tudíž nutné abychom jim předali poselství. Věčná otázka, kdo jsme a kam jdeme… na mě intenzívně dotírá. Jelikož jsem vyrůstala v období převrácených lidských hodnot, kde tradice, lidové zvyky a obyčeje byly systematicky likvidovány a vulgarizovány je nyní na mě abych si je zase objevila, pochopila a znovuzrodila a třeba po svém. Věřím, že obohatí naše životy. Cítím to jako spojení s půdou a kořeny. Jsem kozoroh a je to pro mě důležité. Je to cesta sebepoznání.
Zaznamenala si už nějaké významné ocenění jako tvůrce?
Nejčerstvějším oceněním byla účast na ParisPhoto v listopadu 2004 v Paříži v Louvre v zastoupení Galerie Leica. Prodala jsem tam moji nejoblíbenější černobílou fotografii „princezna“. Dále jsme s Rostislavem vyhráli v roce 2000 cenu AGFA za digitální portrét. Pro mě nejprestižnější cenou bylo vítězství v soutěži Hasselblad ve Stockholmu 1997. Získala jsem titul Fotoprincessan 1997 a trofej Hasselblad 503CW.
Lze vůbec přijít v tomto tradičním médiu s něčím novým? Dají se postihnout výraznější tendence ve světě nebo v Česku?
Nevím, spíš je důležité co to s námi dělá. Každá bytost a situace je jedinečná. Zkušenost nepřenosná, každý sám si musí projít cestou… Cyklus POOH – YIIH zrození člověka. To bylo nové a přitom je to klasický příběh nás všech…
Proč myslíš, že u nás fotografie není zpravidla doceňována? Ve světě – tedy spíše za oceánem – je tomu právě naopak. Galerie Howard Greenberg nyní nabízí malý dobový originál Andrého Kertésze z roku 1926 za milion dolarů, také současné hvězdy Nan Goldin, Rineke Dijkstra či Andrea Gursky zaznamenávají poslední roky strmý nárůst cen svých snímků.
U nás není doceňováno žádné umění. Lidé si musí nejdříve koupit jídlo, musí někde bydlet, odpočinout si a pak si můžou začít kupovat umění. To, že se umění kupuje je dílem obchodníků s uměním. Lidé si díla kupují proto, aby do nich uložili peníze. Chtějí mít však jistotu, že cena díla jim poroste. Nic nového, to přece všichni víme… Jde jim o to najít ta díla co nejdříve, rozpoznat v nich energii… anebo jim uměle vytvořit fámu a story, ale to je práce galeristů, kurátorů atd… Jsem moc ráda, že fotografie se stává dobře prodávaným artiklem.
Nyní jsi na volné noze. Staráš se o děti, fotíš, máš další plány… jak to stíháš?
Vždycky jsem byla na volné noze. Jinak to neumím. Děti se mi prostě narodily a plánů mám plnou hlavu. To co stihnu, to co má se stát, to, ať se stane.
Jsi svým způsobem nezařaditelná – žena několika profesí a mnoha zájmů. Cítíš tuto pestrost jako výhodu nebo se potýkáš s narážkami o „fotografující modelce“?
Jsem taková. Každopádně „tuto pestrost“ beru a cítím jako výhodu. Snažím se mít ráda všechno co jsem a co dělám. Kdybych z toho byla nešťastná, je to moje chyba a snažila bych se to změnit. Vždy jsem byla a jsem kreativní. A vždy jsem se věnovala výtvarnému umění. Nikdy jsem nebyla jenom modelkou. V období kolem dvaceti jsem se tím slušně živila a baví mě to doposud. Ten kdo se mnou přišel do kontaktu, mě jen jako modelku nikdy nevnímal, vždy byly patrné další přesahy.
Podílela ses výrazně (aktivně) na manželově cyklu „New One“?? Pojednává o jisté proměně zevnějšku, sleduje posupné „úpravy“, v různých pohledech nabízíš objektivu své rozpoložení, tělo, nahotu, nastalou situaci, nekašírovanost, syrovost, dokonalé svlečení… pověz mi něco o tomto projektu…
Baví mě být fotografována. Myslím, že by o tom měl pohovořit Rostislav. Vlastně proč hovořit, až to bude, tak to uvidíš.
Jaký podíl hraje v těchto a podobných fotografiích sex?
Obrovský!
Působíš vyrovnaně, tak trochu živelně a excentricky, přitom přirozeně. Je vidět, že Tě život baví, změny, komunikace, sdílení…Co hlubiny lidské duše, nejsou zanedbávány?
Myslíš temné nitro? Dávám průchod všem přirozenostem… Největším uměním je si užívat na plno přítomné chvíle a milovat právě to co mám a to co dělám.
Při našich hovorech mám pocit, že se zajímáš také o filozofii. S kým a čím se v tomto ohledu ztotožňuješ?
S Platónem, konkrétně s láskou k mladíkovi a ve druhé fázi k mnoha mladíkům… chichichi. Též hledám moudrého starce. Vyrůstala jsem bez otce.
Začínáš uvažovat o pořádání akcí spojených s ročním obdobím, karnevaly, snad s happeningy. V jakém stádiu jsou tyto plány a o co půjde?
Ano, mám to již dlouho v hlavě. Mám obscesi kostýmem. Uchvátil mě benátský karneval. Po studiu tohoto materiálu jsem byla okouzlena tradicí masopustního veselí v českých zemích především za dob Rudolfa II. Tehdy nás s Rostislavem napadlo věnovat se slavnostem roku. Karnevalu věnuji každoročně velkou pozornost. V tuto chvíli připravujeme Svátek Beltine – Filipojakubskou noc. Slet pro přátele. Slavit budeme ve Starých Splavech na Máchově jezeře. Ve stejném duchu připravujeme Svatojánskou noc. Jsou to noci kouzelné, které mají čarovnou moc. Hodlám navrhovat a realizovat kostýmy pro tyto slavnosti. Fascinují mě nadpřirozené bytosti, čarodějnice, víly, elfky, kentauři, skřítkové a jiné bytosti. Společně s Rostislavem připravujeme cyklus fotografií s touto tematikou. Další události roku, na které se chystáme jsou: dožínky, posvícení, dušičky a advent. Je to nekonečná práce, neboť před každou slavností se snažím vtáhnout do příprav naše děti a tak jim předat nenásilnou cestou tradici, kterou jsem si musela nastudovat, kterou mi nikdo nepředal a po svém ji znovu zakládám pro svoji rodinu a pro přátele. Co z toho bude, bude záležet na nás všech, kteří se toho zúčastníme. Lehce si to režíruji, ale vzývám i šťastnou hvězdu, aby nám posvítila na naše snažení.
Čím se ještě zabýváš?
S tímto tématem souvisí i psaní scénáře a natáčení filmu. Institut dokumentárního filmu nás vybral mezi 14 projektů z celé Evropy k účasti na Ex Oriente Workshop, který zakončí na podzim Burza námětů v Jihlavě, kde bychom mohli získat koprodukci zahraničních televizí. Do podzimu musíme natočit 5 minutový sestřih. Současným producentem je ČT. Momentálně hledám koproducenta, abych se mohla soustředit jen na obsah filmu a neřešit administrativní úkoly natáčení. Studuji, dělám recherchi daného tématu a všeho kolem co s tím souvisí. Hodně teď píši. Vrátila jsem se ke svým ranným textům a začala jsem psát knihu o minulých životech, o současném životě a dušičce, která se mezi nimi vznáší…
Radan Wagner, 2005
